Ústavní soud posouvá v kauze Dominik Feri meze znásilnění. A otevírá Pandořinu skříňku.

Ústavní soud vydal nález sp. zn. II. ÚS 527/23, ve kterém odlišně hodnotí znásilnění, než orgány činné v trestním řízení u jedné z uváděných obětí, tedy kdy dospěly k závěru, že se o trestný čin v jejím případě nejednalo.

Předesílám, že odsuzuji násilí bez ohledu na to, kdo se ho dopouští, a to jak v podobě fyzické, tak v podobě psychické. Neobhajuji jednání Dominika Feriho.

O co v případu šlo.

Stručně řečeno, uváděná oběť se cítila znásilněna tím, že „Během krátkého poměru, který měla stěžovatelka ve svých sedmnácti letech s podezřelým, měli zpočátku konsensuální styk. V jeho průběhu si však podezřelý bez vědomí stěžovatelky sundal kondom a po projeveném nesouhlasu z její strany na ní styk přesto dokonal.“

Ústavní soud uvádí, že je zde „povinnost státu trestat a potírat všechny druhy sexuálního jednání bez souhlasu. Sexuální násilí významně zasahuje do fyzické a duševní integrity oběti – a to včetně toho typu násilí, kterému se přeživší fyzicky nebránila, protože se u ní například projevilo „zamrznutí“. “

Dále „Ústavní soud nenašel žádný rozumný důvod, kvůli kterému by vyslovení souhlasu s určitou sexuální aktivitou mělo vylučovat trestní odpovědnost pachatele, který oběť donutí (užitím násilí nebo využitím bezbrannosti) k sexuální aktivitě podstatně odlišné. Ať už je cílem používání prezervativu zabránit těhotenství nebo chránit se před pohlavně přenosnými chorobami, je jeho použití součástí sexuální autonomie jednotlivce a ochrany kvality jeho života v oblastech chráněných ústavním pořádkem. Těmito oblastmi jsou rodinný život a fyzická integrita jednotlivce. Snaha o prevenci otěhotnění nebo sexuálních onemocnění může být základem pro svolení partnera k sexuálnímu styku. Vnucení potenciálně riskantní aktivity bude mít zásadní vliv na psychické prožívání celé události a může vést k zásahu do duševní integrity jednotlivce. “

Je otázka, jak by se k věci Ústavní soud stavěl, pokud by zde nebyl vysloven nesouhlas se sundáním kondomu, resp. pokud by o tom uváděná poškozená vůbec nevěděla a nezjistila to, případně to zjistila až následně. Principiálně jde ale o aktivitu „podstatně odlišnou“ bez ohledu na povědomí o této okolnosti. Je třeba nahlédnout i na to, že pro hodnocení trestnosti, resp. spáchání trestného činu znásilnění tímto způsobem, Ústavní soud nijak nekomentoval následky tohoto jednání, tedy zda uváděná poškozená otěhotněla či se nakazila pohlavní chorobou. Klíčové pro posouzení je, že se jednalo o podstatně odlišnou aktivitu, než ke které zde byl konsenzus, tedy souhlas obou aktérů.

Za znásilnění je považováno i jednání, kdy poškozená/ý nevysloví nesouhlas z důvodu tzv. „zamrznutí“ či stavu vylučujícího způsobilost se k věci vyjádřit (omámení, opilost apod.). Tedy i nevědomí o tom, že došlo k sexuální aktivitě odlišné od konsezuální, tedy se souhlasem obou, zakládá trestní odpovědnost.

Nyní se na věc podívejme z druhé strany, nikoliv výjimečného postupu žen.

Dojde ke konsenzuálnímu pohlavnímu styku, kdy žena muže ujistí, že užívá antikoncepci, tedy nemůže (či s významně nižší pravděpodobností) otěhotnět. Přitom žena ví (toto je podstatné), že ji neužívá či vynechala. Ve světle výše uvedeného výkladu Ústavního soudu pak došlo k podstatně odlišné aktivitě, než muž vykonávající soulož konsenzuálně akceptoval, o této odlišnosti nevěděl, tedy byl ve stavu vylučujícího způsobilost se k věci vyjádřit, byl v tomto ohledu bezbranný. Pak bez ohledu na to, zda se „lest“ ženy podařila a vyústila v otěhotnění, bez ohledu na to, zda následně muži sdělila, že s ním otěhotněla, bez ohledu na to, zda vysoudila výživné, by prizmatem výkladu Ústavního soudu ČR mělo být vždy hodnoceno toto jednání rovněž jako znásilnění se všemi trestně právními důsledky pro takto jednající ženu.

Do současné doby, i když žena přiznala úmyslné vynechání antikoncepce nebo to, že ji vůbec nebrala a že tuto skutečnost muži nesdělila, končily takové případy odsouzením takto nově znásilněného muže k hrazení výživného jak ženě, tak dítěti (pokud ženě lest vyšla). Následky jednání takové ženy jsou pak nejen v zásahu do rodinného života a fyzické a psychické integrity obelhaného/znásilněného muže, ale i zásah do jeho ústavního práva vlastnit a pokojně užívat majetek. Nikoliv nepodstatné je, že jde o následky dlouhodobé (jen v oblasti výživy na desítky let, se značnou škodou i v řádu miliónu), ale i bez možnosti je odčinit, kdy při případném těhotenství nemá muž právo o plodu rozhodovat, tedy je v tomto směru dokonce zranitelnější než žena, která má při znásilnění dostupnou možnost si vzít pilulku „po“ nebo podstoupit interrupci.

Naznačený postup žen nemusí být motivován pouze snahou o překonání obav sexuálního partnera, který nemá po ruce jinou ochranu, ale i „pořízením“ si dítěte jen pro sebe od kohokoliv či dokonce od „celebrity“ se získáním kvalitních genů, nebo „pořízením“ si dítěte jako zdroje pravidelných financí, optimálně od různých mužů, ale s tímto postupem se lze setkat i v dlouhodobém partnerském soužití a manželství, kdy se partneři/manželé neshodnou na početí dalšího dítěte, tedy v konstelaci, že partnerka/manželka další dítě chce (nebo už ho chce), ale partner/manžel nikoliv (nebo ještě ne).

Otevřel tak Ústavní soud Pandořinu skřínku pro lavinu trestních oznámení a žalob na náhradu škody proti ženám za znásilnění mužů? Promlčecí doba je poměrně dlouhá.

Nadějí takových žen na beztrestnost je dosud neratifikovaná (těsně) Istanbulská úmluva (Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí), která uvádí v čl. 4 bod 4: „Speciální opatření, jichž by bylo zapotřebí pro prevenci a ochranu žen před genderově podmíněným násilím, nebudou v intencích této úmluvy považována za diskriminaci.“ Takže zde je návod, jak interpretovat znásilnění v dikci nálezu Ústavního soudu odlišně, pokud se ho dopustí muž z důvodu své násilné genderové role sexuálního predátora, nebo se skutku dopustí žena, jejíž genderovou rolí je dle úmluvy být obětí.