Zvyknout se prý dá. Ale jak?

Mám neuroprotézu - kochleární  implantát. Nedávno se mne kdosi ptal, zda nelituji, že jsem do toho šla. Zda stály ty pooperační komplikace a následná adaptace na nový poslech vůbec za to?  (Prý jsem přece musela být na život v tichu už celkem dobře připravená a ZVYKLÁ?)    

S čistým svědomím stručně odpovídám: Ano, stálo to za to! A Ne, rozhodně jsem nebyla připravená na život v tichu! A to i přesto, že jsem byla od dětství zvyklá na sluchadla, na období absolutního ticha, na odezírání. Jenomže když pak přišlo úplné ohluchnutí, byla jsem touto skutečností, mírně řečeno, poněkud zaskočena. Je sice pravdou, že jsem svoji hluchotu zvládala podstatně lépe než mé okolí, nicméně.... slyšení mi prostě chybělo, a to moc.

"Si zvykneš," zlehčoval tehdy mé stesky nedoslýchavý kamarád, u kterého jsem hledala pochopení.

"Jdi do háje!" nešla jsem pro odpověď daleko. Týden jsem pak s milým kamarádem nemluvila.

 Že normálně slyšící lidé nechápou, nakolik je sluch nepostradatelným smyslem v životě člověka, to pro mne nebylo (a není) žádnou novinkou. Ale že i "jeden z nás" je chopen tvrdit, že si na hluchotu zvyknu, to šlo nějak mimo mé chápání. Já si teda rozhodně nechtěla na hluchotu zvyknout, já se přece chtěla dočkat zázraku, o jakém jsem snila coby malá! Chtěla jsem zase slyšet! Alespoň trochu, alespoň malinko! Alespoň synkův hlas! (Jak jsem později zjistila, děti jsou hodně velký motivátor, proč dospělí ohluchlí podstupují tuto, poměrně náročnou, operaci.)

Samozřejmě, pokud by nebyla jiná možnost, nezbylo by mi nic jiného, než se na danou situaci pokusit NĚJAK zadaptovat. Jenomže určitá možnost tu existovala: kochleární implantát. Neuroprotéza, která umožňuje ohluchlým lidem opětovně získávat sluchové vjemy, v ideálním případě porozumět lidské řeči. Takže jsem nakonec souhlasila s operací a dočkala se vytouženého zázraku v jeho elektronické podobě. Že je to dost daleko od mých dětských představ a že jsem tomu musela něco obětovat? I ba co, není třeba, abychom byli úplní detailisti, že?

Vsuvka pro nahodilé čtenáře, neznalé mé problematiky
Prosinec 2009. Tříhodinová operace: do zbroušené lebeční kosti upevněna "kovová destička," do hlemýždě zanesen svazek elektrod. Pooperační komplikace: abnormálně silný tinnistus, připomínající svojí intenzitou nonstop zapnuté výstražné sirény. Zapojení vnější části kochleárního implantátu cca 6 týdnů od operace: "sirény" ztrácejí na intenzitě, nicméně střední forma tinnitu zůstává dodnes.

 Ale proč to píšu... Protože si prostě nemyslím, že je v lidských možnostech si na jakékoliv zdravotní postižení zvyknout. Více nebo méně se s tím srovnáte, sžijete, to ano, ale nezvyknete si. To ať mi prostě nikdo nevykládá. Co myslíte vy?
(A propo, o tom, co skutečně slyším a neslyším zase někdy příště, ano?)

Přeji pěkný den!