Sluchadlo v akci aneb Jeden obyčejný den neobyčejné pomůcky

Je letní den. Hovím si na měkké podušce prostorné a suché krabičky, když vtom se otevře víko a mě ozáří jasné paprsky ranního slunce. Znamení, že mi začíná práce. I když, abych tak řekl, jde spíše o poslání. Jen považte: díky mně nedoslýchaví lidé lépe slyší! Jsem ve tvaru rohlíčku, asi pět centimetrů vysoký, napájí mě kulatá baterie a vážím pár gramů. Vede ze mně průsvitná hadička s koncovkou, kterou si můj člověk dává do ucha. Jsem tomu rád, ale....

"Proč si člověk neaktivuje slyšení přímo uvnitř svého těla?" ptal jsem se nedávno kolegů. Ti se smáli, prý nic takového není možné. Nechápu to. Podle mého názoru by bylo určitě jednodušší naprogramovat sám sebe, než si každý den nasazovat drahou pomůcku a dbát, aby se neušpinila, nezmokla, nerozbila a neztratila.
Zatímco přemýšlím nad nedokonalostí člověka, ten si mě jednou rukou nasazuje za ucho a stiskem dálkového ovladače uvádí do chodu. V tom okamžiku začínám třídit zvuky, zesilovat či naopak zeslabovat. Řeknu vám, je to pěkná dřina. Obzvlášť ve městě, kde právě jsme, mám co dělat, abych sílu hluku udržel na snesitelné úrovni. Nechci se chlubit, ale jsem v tomto směru fakticky třída. Kdybych to nedokázal, člověku bych ještě více ublížil.
Ale pozor! Může být tak půl hodiny po poledni, kdy se mi zrovna moc nedaří. Ať se snažím jak se snažím, zvuky mi nějak nejsou zpracovat. Co se děje? V duchu počítám. Aha, nejvyšší čas na výměnu baterie. "Nabij mě!" zakřičím třikrát na člověka a pokaždé se přitom vypnu. Jo, to také umím. Můj děda ani táta nic takovýho nesvedli. Ale co je mi to platné, když člověk mé výkřiky ignoruje. Dochází mi síly.
No, konečně! Člověk se zastavuje a vyměni mi malou kulatou baterii za novou. Zase mohu naplno pracovat. Neuběhne však ani hodina a já opět nejsem ve své kůži, teda pardon, ve svém plastu. Cítím vlhko! Uvědomím si, že z nebe padá mokro. Lidé tomu říkají přeháňka a kdovíproč se radují. Jenomže já vodu nemám rád, víte? Nesvědčí mi. "Schovej mě, slyšíš!" volám na člověka. Ten si mě však vůbec nevšímá. Začínám panikařit, protože cítím, jak se kapka vody rozlévá v mém těle jako jed. Dává se do mě nekontrolovatelný třas. "Schovej mě a vysuš mě!" prosím ještě, ale vzápětí omdlévám. 
Probírám se rozebraný na malé dílky v rukou neznámého člověka, který se mi snaží pomoci. V úlevném polospánku slyším, jak ke komusi nahlas hovoří: "Nemůžete dát pozor? Příště už bych vám nemusel pomoci a budete si muset koupit nové sluchadlo!" Usmívám se pod pláštěm. Vím, že se můj člověk ze své lehkomyslné chyby poučí.

Konec :-)