Malí miláčkové

Ne, nebudu se rozepisovat o štěňátkách, koťátkách, myšičkách ani jiných domácích zvířátkách. Řeč bude o miláčcích v jejich malé lidské podobě.  Řeč specifická, mně vlastní.

„Mami, škoda, že jsi tam neměla titulky,“ utrousil syn po zhlédnutí ojedinělé výstavy, při které jednotliví návštěvníci dostávali audioprůvodce. Sluchátka s navolitelným programem v různých jazycích jsem s díky odmítla, pro mě, celoživotně sluchově postiženého člověka, pomůcka vskutku naprd. Kulturní zážitek byl sice výjimečný, nicméně oproti ostatním účastníkům poloviční. (Na rozdíl od ceny – ta byla jednotná a nemalá.)

Syn podobné poznámky trousí automaticky: po divadelním představení, v kině, při sledování televize. Stejně tak mi občas bez jakéhokoliv nátlaku sdělí, o čem se mluvilo, a když zrovna nemám implantát, soustředí se na oční kontakt a artikulaci. Už ví, že vada sluchu prostě k mamince patří a zná možnosti, které mi v běžném životě pomáhají. Miluji ho (nejen) za to, miláčka malýho.

Vzpomínám si přitom na své obavy v různých stádiích života. Nejprve řešení, zda a jak se na sluchadla a specifické komunikační nároky budou tvářit mí případní partneři. (Celkem zbytečné znepokojení, jak se později ukázalo.) Další těžké otázky nade mnou visely v případě založení rodiny. Jak se k vadě sluchu postaví mé dítě? Nebude situaci zneužívat nebo nedej bože, nebude se za mě stydět?  Obavy umocnily necitlivé poznámky mého ošetřujícího lékaře, který razil přesvědčení, že neslyšící člověk rovná se méně inteligentní a tím pádem méně schopný výchovy dalšího občana našeho státu (trochu paradox, když uvážíte, že více jak 75 % dětí s vadou sluchu se rodí slyšícím rodičům).

Takže pane doktore a ostatní: ujišťuji se pořád kolem dokolečka, že mnohem důležitější než jakákoliv zdravotní anomálie je osobnost člověka a jeho přístup k výchově a životu. Pokud neobsahuje nic patologického, může být zdravotní postižení, v tomto případě sluchová vada, obohacující pro všechny členy rodiny. V případě dětí, které do sebe všechno nasávají jako houby, to platí dvojnásob. Mnozí dospělí by si z nich mohli vzít příklad.

Pokud děti nevědí, nebojí se zeptat

 Od dětí mých bratranců, sestřenic, dětí přátel a známých velice často slýchávám: „Teto, co to máš za uchem?“ Přímé otázce většinou předchází podezřele dlouhé postávání po mé levé straně a zvědavé okukování implantátu. Trpělivě vysvětluji a pro lepší pochopení přirovnávám korekci sluchu sluchadly a implantáty ke korekci zraku brýlemi. Některým dítkám takové vysvětlení stačí, aby si minimálně uvědomili lidskou pestrost. Jiná dítka jsou zvědavější a chtějí znát více. Pokud jsou se mnou v častějším kontaktu, podvědomě se učí základům komunikace s osobami se sluchovým postižením. Činí mi neskutečnou radost, když vidím, kterak je později míjí předsudky a obavy, tolik svazující u mnoha dospělých.

Pokud děti vědí, aplikují poznatky dál

Třeba jako před rokem, kdy mi zánět středního ucha dočasně vyřadil z provozu kochleární implantát. Způsobený stav: hluchota. Pitomý pocit. Jako člověk hluchý si většinu času připadáte neviditelný. Při rodinných či jiných sešlostech vás před úplnou izolovaností zachrání jediné: pokud alespoň trochu ovládáte umění odezírat. Ale i v tomto případě jste odkázání na dobrodiní ostatních, na to, co vám kdo zprostředkuje, zopakuje, na co upozorní, vysvětlí.

Na jedné takové akci mě mile překvapila neteř. Postávali jsme v hloučku kolem malého chlapečka v kočárku a bavili se jeho výbuchy smíchu.

„ On když se směje, tak přitom taky strašně piští,“ sdělila mi v jednu chvíli neteřinka. Zdánlivě banální poznámka dala právě viděnému úplně jiný rozměr a hrozně mě dojala! Milá Niky, tímto ti veřejně moc a moc děkuji za tvoji empatii a postřeh! 

Podobné střípky zkušeností mi dávají naději, že by do budoucna nemuselo být tak zle. Že se díky vzrůstající integraci dětí se zdravotním postižením další generace nebude bát komunikace s neslyšícími, nevidomými, vozíčkáři… Utvrzuje mě v tom i video, které trhá rekordy sledovanosti na youtube. Holčička v mateřské školce během pěveckého vystoupení zcela spontánně tlumočí do znakového jazyka zpívané písničky pro své neslyšící rodiče.

Pro ty z nás, kteří pamatují izolaci zdravotně postižených do rozličných ústavních zařízení a kteří doposud v každodenním životě narážejí na zkostnatělé představy slyšících lidí o našich možnostech, komunikaci a vyjadřování, jsou podobná videa a zkušenosti nesmírně nabíjející. .-)