Ping-pong strachu mezi slyšícími a neslyšícími

"Odkudpak jste?" táží se mě často lidé při prvním kontaktu. Otázce jsme se zpočátku dost divila. Odkud bych asi tak měla být, že ano? Z Marsu jsem nespadla a podle barvy kůže a tvaru očí se dá poměrně snadno vydedukovat, kde mám kořeny. "No, víte, já jen, že máte takový akcent," rozvedla dotaz jedna z žen. Tak odtud vítr vane! Na vině jsou mé drobné řečové nedostatky, které nejsem schopna pochytit okleštěným sluchem.

Působím pak dojmem, že pocházím z jiných, slovansky mluvících zemí typu Ukrajiny. Podobným otázkám se dnes směji a uvolněně vysvětluji skutečné důvody zdánlivého přízvuku.

Následují rozpaky. Všichni se začnou omlouvat, ať prominu, že nechtěli, ať se nezlobím, a kdesi cosi.

Omluva opravdu není na místě. Za co se omlouvat? Měla bych se snad cítit dotčená? Proč? Kvůli takové maličkosti? Ale prosím vás....

Dotčená se cítím v jiných situacích: když se problém vady sluchu bagatelizuje a když se lidé po mém sdělení, že špatně slyším, stáhnou z komunikace. Obojí je, troufám si říci, každodenní chleba všech osob se sluchovým postižením.

Třeba jako tuhle: v šatně školy, kam dochází syn, se potkávám s maminkou jiného žáčka. Mezitím co čekáme na svá robátka, plkáme o počasí, řešíme studijní (ne)úspěchy našich dětí, probíráme kulturní možnosti ve městě. Normálka. Jednoho dne mi však jako na potvoru zrovna uprostřed hovoru došly baterie v řečovém procesoru kochleárního implantátu a já byla tímto hozena do absolutní hluchoty. Odezírat moc nešlo, v přítmí šaten nejsou zrovna ideální podmínky, jestli mi rozumíte. Protože jsme chtěla pokračovat v načatém rozhovoru, omluvila jsem se za přerušení a ve stručnosti informovala o problému. Paní nejprve poněkud konsternovaně pozorovala výměnu baterií v malém přístroji, doposud zavěšeném za uchem, nicméně po "nastartování" sluchu pokračovala v konverzaci. Řeč se dotkla i právě viděného. Potud v pořádku. Jenomže od toho dne se mi dotyčná maminka - mírně řečeno - vyhýbá. Když se potkáme v šatně, předstírá, že má na práci něco důležitějšího, na procházce ve městě občas "pozapomene" pozdravit. 

Podobné reakce mě už ani nepřekvapují, i když mrzí. Říkám si sice, že pokud má někdo problém akceptovat mě i s mojí vadou sluchu, pak není o co stát. Racionalizace je to účinná, nicméně docela psychicky náročná a žere vám energii. Občas se proto zdravě naštvu, seberu odvahu a přímo se dotyčných optám, proč tak náhlé zmrazení jejich zájmu. Dozvím se - a teď se podržte - že jsou na vině obavy z komunikace!

Nechápu. Předtím to šlo a najednou to nejde?

Strach.

Kdybyste věděli, jaký já mám strach! Že nebudu rozumět, že se ztrapním, že mi nevědomky uniknou podstatné informace, že nebudu dostatečně komunikativní, že budu odpovídat na něco jiného, než na co jsem byla tázána, že se ostatní zaleknou mého handicapu....

Už v dětství jsem nerada přiznávala, že mám vadu sluchu. Bála jsem se lítostivých reakcí okolí. V mládí skrývání hluchoty pokračovalo. Pro změnu z obav, že přiznáním se ochudím o přátele a známosti. V dospělosti jsem zjistila, že skrýt neskrytelné prostě nejde. A zjišťovala, jak je strach relativní. Zatímco mně se přiznáním většinou ulevilo, obavy najednou začali pociťovat slyšící lidé. Abych usnadnila situaci sobě i jim, učila jsem se rozlišovat, kdy informovat ostatní ihned (případ jednání na úřadě),  kdy je účelné spíše vyčkat (pracovní a soukromé schůzky s vyhodnocováním, nakolik ten druhý vstřebá informaci, jaká bude frekvence našich setkání, atpod.), nu a kdy je podání skutečnosti o mé vadě sluchu naopak zcela zbytečné a brzdící (prodavačky v obchodě, náhodní kolemjdoucí, kteří se ptají na čas či trasu).

Případným nedorozuměním předcházím i takovou banalitou, jako jsou vyčesané vlasy a tím pádem odkrytí sluchadla, posléze řečového procesoru. Nevím, co bych měla dělat víc. Vlastně vím - neustále informovat (i tímto způsobem, prostřednictvím blogu) a vlastním příkladem ukazovat, že se není čeho bát. 

Věděli jste například, že:
- sluchadla a implantáty nenavracejí sluch? Sluchadla zvuk pouze zesilují, implantáty sice pomáhají slyšet, nicméně jejich přínos je strašně individuální. Prakticky to tedy znamená, že všichni lidé se sluchovým postižením maximální možnou měrou zapojují zrak. Na nezasvěcené to pak může působit, že civíme. Upřený pohled ukazuje na naši obdivuhodnou schopnost - odezírání.

- občas můžeme díky pozdním reakcím na někoho působit hloupě. Důvod je jinde: zvuk slyšíme několik zlomek sekund se zpožděním! Když tedy vypadáme, že se nám z hlavy přímo kouří, pak to znamená, že se velmi, ale opravdu velmi snažíme vydedukovat, o čem se zrovna hovoří.

- občas používáme více kontaktů než je všeobecně přijatelné. Ale to je náš způsob, jak se s ostatními zkontaktovat....

Pokud vám alespoň tento střípek informací pomůže v komunikaci s neslyšícími a nedoslýchavými lidmi, budu moc ráda. A chcete-li vědět více, nebojte se optat. Ať již přímo mě, nebo někoho podobného z komunitky neslyšících. Většinou vám všichni rádi odpoví. Obohacovat se přeci můžeme navzájem, což?

Přeji všem krásné dny!
vaše Romana