Studium a já - studium beze strachu, beze sluchu.

„Napiš něco o škole,“ vybafla na mě kamarádka, když si přečetla některé mé, soukromé i veřejné články. Přesněji řečeno - novinářské pokusy. „No, neříkej mi, že by se nenašel nějaký humorný zážitek s těma tvýma ušima?“  (Aby nedošlo k mýlce - neměla na mysli nějakou viditelnou asymetrii sluchového orgánu, nýbrž na první pohled neviditelnou sluchovou vadu.)

Já se však nad jejím nápadem netvářila zrovna nadšeně. Moje odezva byla stejná, jako kdyby mi položila otázku: „mohla bys nám říci, prosím, nějakou veselou historku z natáčení?“ Zkuste si to sami, mozek vám prostě v tu chvíli nic nevyplivne. (Jestli vyplivne, tak honem k pc a přispívat na blog!)

„Pamatuješ přece na Psychopata?“ napovídala mi. Samozřejmě jsem si na dotyčného profesora s poněkud morbidní přezdívkou a zvláštními metodami výuky vzpomněla. Co měl však společného s mojí sluchovou vadou, to mi nějak nedocvakávalo. (Budiž mi k dobru, že před státnicemi si ve spojitosti se školou nevzpomínám VŮBEC na nic pozitivního, tím spíše humorného.)

„Já když si vzpomenu na jeho reakci, jak jsi ho u písemných zkoušek upozornila, ať trochu lépe artikuluje, abys dobře rozuměla,“ zasmála se kamarádka „směju se prostě ještě teď.“

„Jo, ty myslíš, jak vám všem položil testovou otázku v rozsahu půl stránky A4 a mě vzal papír a napsal 3 slova i s otazníkem?“ začaly se mi vybavovat podrobnosti. „To víš, asi předpokládal, že kromě sluchové vady trpím ještě vadou kombinovanou. Nejlépe zrakovou, mentální a možná i nějakým tím skrytým duševním postižením, co já vím.“

„No, vzhledem k tomu, že ti dvě slova napsal skoro přes celou stránku s náležitým povzdechem a očima v sloup,“ zamyslela se kamarádka „tak bych tomu i věřila.“

„Měla jsem se ho, blbec, optat, co?“ napadlo mě zpětně.

Faktem je, že se tehdy celá třída bavila. Celá třída, kromě mě. Už jsem sice na podobné výstupy byla zvyklá, ale stejně mě některé reakce vyučujících na upozornění o mé sluchové vadě nepřestávaly šokovat. Během let na fakultě jsem například slyšela větu: „Vy vypadáte, že nic neumíte!“ když jsem dostatečně pružně nezareagovala na dotaz, který jsem prostě přeslechla, protože jsem zrovna neměla pohled přišpendlený na lektorovi. To si pak, v klidu a pohodě, sedíte v lavici (nikoliv na vedení!), všechny pohledy spočinou na vás, ve vzduchu visí otázka, kterou tušíte, ale nevíte, nu a teď se čeká na vaši reakci. Ufff! Ať jsem zareagovala, jak jsem zareagovala, zpestřila jsem výuku tak jako tak.

Nebo další výrok: „Já tu vaši vadu znám. Babička taky vždycky slyšela jen to, co chtěla!“ Tahle poznámka mi sice v paměti zůstala, autora jsem však raději vytěsnila. Je stejně zajímavé, jakou má mozek schopnost zapomínání, že? Prostě se soustředíte jen na to pěkné a to, co by vám mohlo jakkoliv ubližovat, zamknete někam hluboko do podvědomí. Přesně tak si proto pamatuji jen ty profesory a profesorky (pravda – ne vždy zrovna oblíbených předmětů), jejichž přednášky jsem milovala. Měli totiž předem připravenou prezentaci v Power Pointu, vizuální podporu pro probíraný předmět a nad to se snažili sami od sebe mluvit přiměřeně hlasitě a s normální artikulací. A to – prosím – i bez mé urgence!

Nejhorší byli:

•  „Uspávači hadů, “ při jejichž výkladu měli co dělat i mí spolužáci se sluchem jako ostříž. Já se z takových přednášek omlouvala, protože co si budeme povídat - čas je drahý a spánek je lepší doma v posteli!
• „Zakomplexníci,“ kteří nám dávali neustále najevo znalostní, duševní a jakoukoliv jinou převahu pramenící z jejich vlastní nejistoty. S některými z této skupiny byla sice řeč, proto jsem je postupem času vzala na milost.
• „Všechnovědci,“ kteří uznávali jen sami sebe a vesmírnou energii. Přesně v tomto, ve VÝJIMEČNÝCH případech obráceném, pořadí. Zde jsem se – po reálném posouzení situace – ani nepokoušela naznačovat zásady správné artikulace a v tichosti jsem opisovala poznámky od spolužáků. Někdy to stačilo, někdy ne.

Abyste si nemysleli, že jsem snad po lektorech chtěla nějaké úlevy. Probůh, to určitě ne!!! Upozorňovala jsem na sluchový handicap až tehdy, když už opravdu nebylo zbytí. V tomhle ohledu jsou možná ve výhodě neslyšící studenti, kteří ovládají znakový jazyk. Mohou požádat o tlumočníka a vyučující si pak může drmolit pod vousy, jak chce. Pro mě není znakový jazyk jazykem přirozeným. Se svými základy bych na tom byla hůř, než kdybych se snažila obsah jednotlivých předmětů vyčíst z hvězd. Takže mě nezbývalo nic jiného, než zbystřit zrak a inteligenci a nějak se s tím porvat.

Každopádně, jestli ta vysokoškolská studia letos zdárně zakončím, pak mám plán - poprvé v životě se opiju! Sice už jsem párkrát při různých příležitostech opitím/propitím/nalitím vyhrožovala, ale zatím to ještě nějak, ehm, nedopadlo. A jelikož mám takového tucha, že to nedopadne ani tentokrát, připravuji plán č. 2 – něco si v rámci psychické hygieny zakoupím! Ten nahoře musí přece vědět, že si to zasloužím!

(Líbil by se mi třeba 14denní pobyt na Machu Picchu. No, tak ne. Tak týdenní pobyt ve Vysokých Tatrách. Taky ne? Tak aspoň relax víkend někde v lázních. Že bude lahvinka bílého nebo 2 panáky Bechera přece jenom levnější? Pravda, krutá realita mě asi dostihne i tentokrát, nehodlám se totiž zadlužovat. Za to mi, s prominutím, ani ta škola nestojí. Dám pak vědět, jak to nakonec dopadlo. :-) )