Koho chleba jíš, toho píseň zpívej?

Přiznám se vám k úsměvu. Kdy? Kdykoliv, když čtu v novinách a časopisech rozhovory s herci, zpěváky či jinakými lidmi ze šoubyznysu. Ne, že by snad tyto rozhovory byly k smíchu. Určitě ne.Úsměvná je ovšem snaha jednotlivých dotazovaných, jak mnohdy neadekvátně k položené otázce protlačují do odpovědi informace o své aktuální činnosti (o filmu, divadelním kusu, o nové skladbě..). A to přesně podle hesla – hlavně nenápadně!

Jak zrovna ta konkrétní aktivita (film, hra, píseň,,,) je ta nejlepší, spolupracovníci báječní, všichni si bezvadně rozumí a na výsledku práce (která je v některých případech teprve v počátcích, tudíž ji posluchači/diváci ještě ani neměli možnost posoudit) je to znát.

Říkám si – normální reklama. Tak proč to nepřiznat a dělat z lidí, hrubě řečeno, blbce? Jenomže když se nad tím tak trochu zamyslím, zjistím, že je to naprosto přirozený lidský projev. Když do něčeho investujete energii, čas, finance, kolikrát i zdraví, tak logicky chcete, aby to mělo nějakou návratnost, ne? A návratnost lze zajistit mnohými způsoby. Jedním z nich je právě ta „nenápadná“ prezentace samotných aktérů.

Přiznám se vám k druhému úsměvu – chovám se tak poslední dobou také! Po téměř 15ti letech podnikání jsem se totiž nechala zaměstnat! A se stejným zapálením pro věc informuji o své aktuální činnosti, potažmo právě o činnosti mého zaměstnavatele. Snažím se tuto organizaci co nejvíce protlačovat do světa, informovat o jejich četných akcích, a to nejen v rámci ústního podání, ale i písemně ve formě článků na blogu či tiskových zpráv z pořádaných akcí.

Jedno mají ty mé aktivity společné – chrlím superlativy: organizace je vysoce profesionální, aktivity maximálně prospěšné, spolupracovníci báječní. Že bych svého zaměstnavatele takto rozhodně nechválila, aniž bych nebyla přesvědčená o pravdivosti svých tvrzení, to mi můžete, ale i nemusíte věřit. Ano, svým způsobem také poskytuji reklamu. No a? Jde o organizaci, která je primárně zaměřená na podporu a pomoc rodinám, kde se vyskytuje sluchové postižení. Jde o organizaci, která jako jediná v celé republice tuto podporu zajišťuje, a to již 20 let, konkrétně od roku 1990. O potřebnosti nebudu diskutovat, ta je jasná. (Není tedy bohužel jasná mnohým zákonodárcům, ale to je samo o sobě na jiný typ článku). A že jsem na to přišla až teď? I kdepak! Činnost tohoto sdružení sleduji od počátku vzniku, jen jsem nebyla - tak říkajíc - jejich cílovou skupinou. V průběhu studia na vyšší škole jsem využívala pouze služby specializované knihovny a vzhledem ke značné vzdálenosti od mého bydliště mě ani nenapadlo poptat se zde třeba po práci.

Až teprve nedávno. Protože se paní ředitelka snaží psaním různých projektů reagovat na celospolečenskou situaci, byl vypsán a následně i schválen a financován projekt, který měl napomoci plnohodnotnému začlenění sluchově postižených do profesního života. Ten projekt se jmenoval „Redakční centra“ a byl natolik odvážný a zajímavý, že jsem se okamžitě přihlásila! Dopadlo to jak to dopadlo, jsem zaměstnanec a regionální redaktor!

Usmívám se potřetí. Rozhodně se nedá říci, že bych se cítila (i přes vysoce profesionální proškolení, které se nám dostalo) jako redaktor. Nebo dokonce jako novinář! Fíha, to určitě ne! (Omlouvám se tímto všem poctivě vystudovaným novinářům!) Stojím teprve někde v suterénu a před sebou mám nespočet schodů někam do vyšších pater, kam se musím dostat, abych mohla říci, že jsem tomu novinářskému řemeslu alespoň trochu porozuměla. Dlouhá a náročná cesta….Ale zatím mě to baví! Jsem nucena přemýšlet nad slovíčky, hrát si s pojmy, zlepšovat si češtinu a vyjadřování. A víte, co je největší sranda? Zjištění, že to mé sluchové postižení není nepřekonatelnou překážkou. Uznávám sice – je handicapem. Stejně jako v mnoha jiných oblastech života máte ztížené podmínky, omezenější prostředky komunikace, více narážíte na nepochopení okolí. Ale s trochou dobré vůle a šikovnosti to jde! Mohlo by to jít!

Když vám dá vedení organizace takovou důvěru ve váš počin, tak je to sice značný závazek, ale také značné povzbuzení. Proto se nedivte, že si za touto organizací stojím! Není jich u nás mnoho,,,,

(pokud by někoho z vás zajímaly podrobnosti – jde o organizaci Federace rodičů a přátel sluchově postižených. Ale pssssst, aby to nebyla neplacená reklama,,,,on jeden nikdy neví,,,:-) )