Je vztah dvou lidí sázkou do loterie nebo není?

Zaujal mě dotaz na veřejné diskuzi: „Jsem normálně slyšící a potkal jsem neslyšící holku, do které jsem se zamiloval. Tak jsme si řekli, že to spolu zkusíme a teď jsme spolu 4 měsíce a už jeden bez druhého nemůžeme být. Máte s tím také někdo zkušenosti?“

Z odezvy, kterou dotaz vyvolal, vyplynulo následující:

• Manželství, kde sluchovou vadu má ona a on je slyšící, tak taková manželství jsou navýsost kvalitní. (To by mě zajímalo, z jakých statistik, probůh, čerpali?!)
• Tam, kde je sluchově postižený muž a žena slyšící, je možná shoda pouze tehdy, když muž najde autoritativní ženu s mateřským přístupem a nebude mu vadit, že má žena hlavní slovo.

Taky vám to přijde složité? Nejste sami. Nehledě k faktu, že ať ve svém okolí pátrám, jak pátrám, chlapa, kterému by dlouhodobě nevadilo, že má žena hlavní slovo, prostě neznám.

Odpověděla bych tedy jednoduše – když se máte rádi, tak to prostě zkuste! Všichni přece víme, že předpokladem každého fungujícího vztahu je tolerance. (S tím musím jen souhlasit, vlastní sedmnáctiletá zkušenost s jedním mužským mě v tomto směru dostatečně zocelila.) V případě sluchově postiženého partnera však dodávám, že neméně důležitá je trpělivost. Řekla bych přímo svatá trpělivost. Ono, pokud nedisponujete touto vlastností, pak co vám na začátku bude připadat legrační a milé, může se postupem doby přeměnit na omezující a trapné. A hurá, problém je na světě!

Je také fajn, pokud má dotyčný o zdravotním handicapu svého partnera alespoň nějaké informace. Hodně to usnadní každodenní komunikaci. Budete hned na začátku automaticky správně předpokládat, že si moc nepokecáte, pokud bude zrovna tma (večer před usnutím například). Taktéž při jízdě dálkovým autobusem, když se zešeří (což je v zimním období prakticky hned po pracovní době), můžete mít problém s hovorem. Dáte si také pozor na to, abyste někomu nemluvili tzv. do zad. I když vás třeba slyší, nemusí správně rozumět. Musíte mít prostě na paměti, že vždy, ať už se jedná o lehkou nedoslýchavost nebo praktickou hluchotu, vždy vás musí mít partner ve svém zorném poli a vidět na ústa! To je základní a jediný předpoklad, který je třeba dostat pod kůži, pokud chcete žít se sluchově postiženým.

Když se vám to však povede, můžete mít vztah paradoxně bohatší než v případě soužití s partnerem „zdravým.“ Naučíte se vidět svět trochu z jiné perspektivy, naučíte se vážit si zvuků kolem sebe, naučíte se poslouchat a vnímat jeden druhého, naučíte se sledovat televizi se skrytými titulky. :-)

Suma sumárum – když se zamilujete do člověka se sluchovým postižením, chce to na netu trochu zapátrat o dané problematice. Když pak přidáte ještě vzájemný respekt, toleranci a humor, tak opravdu nevidím důvod, proč by to nemohlo vyjít.

Tím chci jen říci, že jsem na nic převratného nepřišla. Je to v podstatě jednoduché – buď spolu chcete být, nebo nechcete. Tečka. Každý vztah je sázkou do loterie. Nebo snad není? Co myslíte vy?