Jak jsem ohluchla. 1. část.

Nemyslela jsem si, že se mi to může stát. Nemyslela jsem si to ani tehdy, když už se to stalo. Nebrala jsem to vážně. Chyba. Stala jsem se hluchou a hluchota se léčit nedá.

Problémy se sluchem jsem sice měla od malička,ale hluchá jako poleno, to prosím ne, to jsem nebyla. V absolutním tichu jsem se ocitala jen po sundání sluchadla, a to se nepočítá. Věděla jsem, že jak ten čarovný strojek zase nasadím, hned budu mít poměrně dost zvukových vjemů. Byla jsem tak zvyklá a ani ve snu by mě nenapadlo, že by tomu mohlo být někdy jinak. Ale jak už to tak bývá, přišlo to zcela náhle a nečekaně.

To bylo totiž tak: představte si krásný jarní den. Sluníčko svítí a hřeje, vzduchem se nese vůně květin, ptáci zpívají jak o život, všechno to raší a zelená. A protože je zrovna víkend a byl by hřích sledovat všechnu tu krásu z okna, tak jsme i my zabalili svačinky a vyrazili do přírody. A právě během tohoto krásného, řekla bych téměř poetického odpoledne, odstartovalo přímo vedle mého ucha letadlo!!! Řev neskutečný, který jsem však slyšela jen a pouze já sama. Trvalo to pár předlouhých vteřin, ke konci následovalo ještě takové to „VRRRRRRRRRRRRRum, “ jako když vám přestane fungovat lednice nebo pračka, a bylo ticho! Zlověstné ticho. Bylo mi jasné hned, že tentokrát asi pouhá výměna baterií ve sluchadle stačit nebude. (A také že nestačila, jak se mi vzápětí bohužel potvrdilo.)

Ale zůstávala jsem v klidu. Po pravdě řečeno, už jsem měla s podobnou situací zkušenost. Pár týdnů zpátky se mi poslech také ZNIČEHONIC dramaticky změnil, ale pak se to SAMO nějak spravilo. „Určitě se mi tedy sluch dřív nebo později zase vrátí a bude dobře,“ uklidňovala jsem sebe i okolí. Ale dny ubíhaly a nic se neměnilo, nelepšilo, stále jsem nic a nikoho neslyšela.

„To vypadá, že jste již definitivně ohluchla,“ sdělila mi poněkud asertivně sestřička na foniatrii a vzala si ode mě kartu pojištěnce. Netřeba dodávat, že jsem doufala v trochu jinou odpověď. Dosedla jsem zpátky do čekárny a … čas se zastavil. Je zvláštní, kolik myšlenek je schopno se vám v jednom okamžiku honit hlavou: To už budu jako hluchá napořád? A proč? Co se stalo? Jak k tomu přijde má rodina, tříletý syn? Jak mu to jen vysvětlím? To již nikdy neuslyším synkovo: „Mami, já tě mám rád?“ Kde mě pak vezmou, hluchou, do práce? Co budu dělat? Seděla jsem v čekárně, dokázala komusi s úsměvem na rtech dokonce i odpovědět na dotaz, ale přitom se mi tolik chtělo utéct! Pryč, pryč, pryč… Jako kdyby útěk měl něco vyřešit. A tak jsem zůstala. Doufala jsem totiž v poněkud jiný ortel, sestřičce navzdory. A opravdu - paní doktorka byla se závěry přece jenom opatrnější a po audiologickém vyšetření mi naordinovala jakési injekce, které mi měly pomoci. Upnula jsem se k nim jako tonoucí ke stéblu trávy. Celých 14 dní jsem dvakrát denně dojížděla do špitálu a sledovala, jak mi proudí do žil něco, co mi mohlo vrátit slyšení. Kromě brnění celého těla, závratí a nateklé ruky od špatně napíchnuté žíly, se však nic dalšího nestalo. Bohužel.

Ukázalo se, že tudy cesta nevede. „Je mi líto, že jsme vám nedokázali pomoci,“ uzavřela léčbu paní doktorka a naznačila, že je třeba se s tím smířit. Člověk však pořád doufá a chce věřit. Stejně tak i já. Pod vlivem sugesce, že to chce jen delší relax, protože je má hluchota určitě jen odpovědí organismu na zátěž a přetížení, jsme tedy vyrazili na desetidenní dovolenou k moři. Relax to byl sice nádherný, ale návrat sluchu nepřinesl. Začalo jít do tuhého a mě přecházel humor. I když, popravdě řečeno, humor mě přecházel spíše z neustálého přesvědčování okolí, že to v rámci možností zvládám, že se nehroutím a doma neštkám do polštáře. Nejhůře to, zcela logicky, snášeli dědové a babičky. Měli o mě strach a moji budoucnost začali vidět jen v těch nejtemnějších barvách. A víte, kdo mi v této době nejvíce pomohl? Paradoxně právě můj malý syn. Zrovna ten, u kterého jsem se tak bála, jak moji hluchotu přijme. Jak mu, s ohledem k jeho věku vysvětlím, že maminka teď vůbec neslyší, že když bude něco potřebovat, musí k mamince přijít, zatahat ji za kalhoty, poklepat na ni, že maminka mu odečte z pusinky, co jí říká. Pamatuji si, že doba, než toto pochopil, byla snad pouze týdenní, abnormálně krátká. Říkala jsem si, mít jiné dítě, s horším chápáním, asi bych na tom byla po psychické stránce daleko hůř.

Stejně jsem však pořád přemýšlela a pátrala po dalších možnostech, jak získat sluch alespoň částečně zpátky. Má hluchota trvala zrovna tři měsíce, když jsem na foniatrii nadnesla: „Já asi půjdu do toho kochleárního implantátu.“

„Opravdu byste do toho šla? Víte, ono to není tak úplně bez rizika a vy navíc výborně odezíráte,“ dostalo se mi odpovědi.

S tím jsem sice musela souhlasit, schopnost odezírání mi nevýslovně usnadnila řadu situací, ale připadala jsem si ještě mladá na to, abych se dobrovolně vzdala určité možnosti slyšet dětský hlas, vítr v korunách stromů, vodu, zvuky a lidské hlasy obecně. Už jsem je jednou slyšela a nehodlala jsem na ně zapomenout.

„Přece víte, paní doktorko, jak je těžké obstát v životě,“ začala jsem svůj zdůvodňující monolog. „ A umíte si představit, jak je těžké obstát s hluchotou? Protože nejsem od narození neslyšící a neumím znakovku, neslyšící mě mezi sebe nepřijmou. Stejně tak mě nebudou plně akceptovat ani slyšící. To se mám dobrovolně vzdát života a odříznout se od lidí? Copak to jde zvládnout?“

Paní doktorka mi tenkrát neodpověděla. Stejně tak zůstávala stále bez odpovědi i otázka, proč se mi to vůbec stalo, proč k tomu došlo. Vystřídala jsem celou řadu odborníků a všech se ptala na důvod náhlého ohluchnutí. A výsledek? S největší pravděpodobností bude na vině přechozená chřipka s vysokými teplotami. Nikdo mi to sice přímo nepotvrdil, ale ani nevyvrátil, nikdo do hlavy nevidí. Když jsem se o tom pak bavila s kamarádem, pronesl památnou větu: „To víš, jak už je něco v těle oslabené, tak věřím tomu, že stačí taková zátěž, aby to celé vzalo za svý.“ (Honzo, dík!)

Z toho plyne ponaučení: lidičky, mějte se rádi a nepřecházejte nemoci! Mohlo by se vám to vymstít! A ony ty případné zdravotní problémy za to opravdu nestojí, věřte mi!

Nu, a jak to nakonec celé dopadlo se mnou? O tom zase někdy příště. .-)