Hluchý řidič. Taky řidič.

Jak již mnozí z vás, čtenářů, ví: mám vadu sluchu. Jak ještě někteří možná neví: mám také řidičský průkaz. Ptáte se, jak to spolu souvisí? Podle ministerstva dopravy poměrně hodně.

Tento týden mě totiž jednou takhle po ránu informoval článek v MF Dnes, že si na nás ministerstvo dopravy připravilo novelu zákona, podle které jsou lékaři povinni podávat od nového roku informace o závažném zdravotním stavu pacienta, jež se uchází o získání řidičského oprávnění, do registru řidičů. Pokud tak neučiní, hrozí dotyčnému lékaři postih v případě, způsobí-li takový řidič vážnou dopravní nehodu.

Ve výčtu diagnóz, jež omezují nebo vylučují způsobilost k řízení motorových vozidel, je také uvedena – a teď se podržte – vada sluchu! Když jsem dočetla až k této poznámce, be-be sušenka Dobré ráno mi uvízla v krku a ráno přestalo být dobré.

„To si snad dělají srandu, ne?“ obořila jsem se na papírový plátek novin. Vzápětí jsem se však uklidnila. Jak je všeobecně známo, v našem Kocourkově se nic nejí tak horké, jak to vypadá, a posouzení způsobilosti k řízení motorových vozidel, které spadá do kompetence praktického lékaře, bude primárně závislé na jeho zdravém úsudku. Nemusíte se mnou sice souhlasit, ale domnívám se, že je u nás stále poměrně dost praktických lékařů se zdravým úsudkem. Fakt si to myslím. Je třeba jinak nahlížet na profesionální řidiče, piloty letadel atd. a jinak na běžné, každodenní řidiče.

Na článek jsem poté pozapomněla. Jenomže mrška červík pochybník nedal pokoj, pořád dorážel odkudsi ze zapadlého koutku mozkového kmene, a nutil mě nad danou problematikou zapřemýšlet. Porozhlédla jsem se po sluchově postižených řidičích kolem a poptávala se, co oni na to.

„Kdes vzala tuhle jobovku?“ tázali se mě z počátku mí stejně zdravotně postižení kamarádi, držitelé různých typů řidičských oprávnění s dlouholetou praxí za volantem vozů různých značek.

„To bude zase nějaká novinářská kachna,“ odpovídali, když jsem jim zmíněný článek přidržela před nosem.

„Nemyslím si,“ čeřila jsem vody dál. „Zmíněnou novelu zákona jsem sice na vlastní oči neviděla, na webovkách ministerstva jsem ji nedohledala, ale umíte si představit, že byste nemohli řídit?“ Argumentovala jsem pak názory některých slyšících lidiček, jež o sluchově postižených nemají ani šlajnu a podivují se skutečnosti, že i bez tohoto smyslu se dá vcelku obstojně ovládat automobil. Co to povídám, ovládat! Přímo řídit!

„No, je pravdou, že mě nechtěla lékařka potvrdit přihlášku do autoškoly,“ ozvala se nedoslýchavá kamarádka. „Musela jsem jí říci, že můj neslyšící táta je aktivním řidičem už 40 let! A bez nehod!“ Jak se posléze ukázalo, nešlo o ojedinělou zkušenost.

Takže abychom si to ujasnili: jsme lehce nedoslýchaví, těžce nedoslýchaví, jsme neslyšící, ale kognitivní a jiné vlastnosti máme povětšinou v pořádku! Pro případné pochybovače jsem sestavila všechna pro a proti:

Mínusové body pro sluchově postiženého řidiče:

• Možné pozdní zaregistrování houkajícího sanitního vozu a policejního automobilu.

Negativum, na kterém jsme se s ostatními shodli a s kterým mám bohužel i já osobní zkušenost. (podotýkám: jedinou za celých deset let, co vlastním řidičské oprávnění!) Musím přiznat, že tedy není nic příjemného, když najednou – v plném provozu – hledíte řidiči sanitního vozu zpříma do očí, ale mě konkrétně to naučilo rozhlížet se i tam, kde bych se rozhlížet vůbec nemusela. A co si budeme nalhávat, ono by v některých situacích pomohlo, kdyby i řidiči zmíněných vozů občas dokázali předvídat a byli trochu ohleduplní. Ne vždy jde o život.

Plusové body pro sluchově postiženého řidiče:

• Maximální soustředění na jízdu.

Neslyšící řidiči netelefonují za jízdy a nerozptylují se hovorem spolujezdců. Někteří nedoslýchaví řidiči kvůli tomu i vypínají svá sluchadla, lépe se jim řídí v úplném tichu! Přiznám se, že já mám raději, když slyším motor, provoz, bubnování kapiček deště na střechu. Sice se mi v prvních týdnech po operaci a následném zapojení řečového procesoru zdály podezřelé skoro všechny zvuky související s autem a občas, když jsem jela sama, jsem na silnici druhé třídy zastavila u krajnice a dlouze zkoumala motor. Nevyzkoumala jsem samozřejmě nic. Zvykla jsem si. :-)

• Větší obezřetnost a předvídavost.

Vlastnosti, bez kterých se neobejde žádný řidič, ale troufám si říci, že sluchově postižení jsou v tomto směru machři. Jak už nás život naučil být podvědomě stále ve střehu, v autě jsme ve střehu ještě větším a občas to vypadá, že máme své vlastní radary a oči i vzadu.

Samozřejmě nemůžu dát ruku do ohně za všechny sluchově postižené řidiče, s některými bych do auta nesedla, některým bych přímo doporučila vyměnit motorové vozidlo za vozidlo šlapací, ale to jde napříč celým širokým spektrem řidičů, to není pouze naší výsadou.

Souhrnem: Chtělo by to nějaký průzkum. Sečíst neslyšící viníky automobilových nehod a viníky slyšící a hodit do poměru k počtu nehod celkem. (Nebo tak nějak. Přiznám se, matematika nikdy nebyla moje hobby). Výstupní data by mě samotnou zajímala. Už teď bych se však vsadila, že vada sluchu bude hrát minimální roli. Co myslíte vy?