Ghetta pro neslyšící. Fikce nebo skutečnost?

Schválně, co vás napadne, když se řekne GHETTO? Určitě si mnozí z vás vybaví ghetta vytvářená Nacisty, směřující k vyhlazení Židů a nepohodlných osob. Někomu možná vytanou na mysli černošská ghetta v Americe. Jiný zůstane v Česku a pomyslí na sídliště či okrajové lokality s ghety romskými. Všechny tyto asociace jsou správné. Mně však navíc pojem ghetto evokuje ještě NENÁSILNÝ a DOBROVOLNÝ odsun neslyšících lidí.

No, nedivte se. Ve světě skutečně existují určitá ghetta jen pro osoby se sluchovým postižením. V okrajových čtvrtích měst tam mají neslyšící svůj obchod, bydlení, práci, kulturní zázemí. S ohledem na českou sociální politiku, pracovní a jiné možnosti pro zdravotně postižené, které jsou prostě stěžejní pro uplatnění minorit ve společnosti, se pak nabízí otázka, kdy se podobná ghetta začnou zřizovat i u nás.

Pro představu: počet osob se sluchovým postižením se v ČR odhaduje na 0,5 milionu. Velkou část z celkového počtu sice tvoří osoby se stařeckou nedoslýchavostí, ale zhruba 15000 osob je neslyšících od narození, z nich necelá polovina jsou pak uživatelé znakového jazyka. A předpokládám, že právě znakujících neslyšících by se to především týkalo.

Proč?

Protože společenství znakujících neslyšících je strašně soudržné a - pokud se budu držet zahraničního vzoru - první náznaky směřující k možnému vzniku těchto čtvrtí můžeme pozorovat již u nás. Například v Praze a v Brně se sdružují silné komunity neslyšících. V Brně spíše z důvodů velké podpory studentů se specifickými potřebami na tamější Masarykově univerzitě a toto společenství je tvořeno převážně mladými lidmi. Naproti tomu v Praze je struktura zdejší komunity značně bohatší co do věkového složení, tak do sociálního statusu jednotlivých členů.

Hlavní město je dostupné nejen studijními možnostmi, ale především skutečností, že zde funguje hodně spolků a sdružení pro sluchově postižené, které v mnoha případech nabízejí i jedinou možnost profesní realizace neslyšícícm lidem. Některé z těchto organizací mají ve svém vedení přímo neslyšící osoby.

Věřím proto, že k vytváření určitých ghett (fakt se nebojím toho označení) opravdu jednou docházet bude. Vedou mne k tomu nepříliš optimistické vyhlídky, neustále stoupající nároky na výkon a komunikaci, všeobecně se snižující mezilidská tolerance. Tedy, abych nekřivdila: v každodenním žití je již znát určitý pozitivní posun v přístupu k neslyšícím, zapříčiněný větší informovaností veřejnosti o lidech se sluchovým postižením a jejich komunikačních zvláštnostech, ale na trhu práce je stále evidentní propast. A trh práce, jak všichni víme, ovlivňuje naprosto zásadním způsobem celkovou kvalitu života. (Nehledě na pocit seberealizace, naplnění, ke kterému se přidává rčení "Peníze AŽ na prvním místě"...) 

Přemýšlela jsem, zda bych sama měla zájem žít a pracovat ve čtvrtích pro určité skupiny osob, pokud by jejich existence začala dostávat reálné obrysy. Pravda, ve společenství lidí s podobným zdravotním problémem bych byla ušetřena některých nedorozumění, jež mě s permanentní pravidelností pronásledují, vyhnula bych se leckdy unavujícímu vysvětlování a zbytečně zvídavým pohledům, bezpochyby by pro mne žití v takovýchto čtvrtích bylo v mnohém jednodušší a pohodlnější. Ale jak známo: překážkami člověk roste. A já růst přece jenom ještě chci. Separaci nakloněna nejsem. (Ovšem, může se stát, že jednou překážky narostou do takových rozměrů, že už nebudu mít ani chuť, ani sílu je nadále zdolávat. Pak třeba budu uvažovat jinak.)

Proto se ptám vás, milí čtenáři a diskutéři, jaký je váš názor? Ghetta: ano nebo ne?

Děkuji vám za čas, který jste věnovali přečtení mé úvahy, a přeji vám příjemné dny!

Vaše Romana