Za dvě minuty začne útok...

Po bratrské internacionální invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zahájili českoslovenští budovatelé socialismu s lidskou tváří ústup do předem připravených pozic. Některým se to podařilo, některým ne. Období, které následovalo, nazvali ti z nich, kteří tento velkolepý názorový obrat o sto osmdesát  stupňů zvládli, obdobím  normalizace...

Podle Slovníku cizích slov z roku 1971 je normalizace „…uvedení do normálního, běžného, obvyklého stavu…“  Byl to tedy oficiální a  cílevědomý obrat zpět do padesátých let? Rozdíl byl samozřejmě v tom, že zpronevěřilí soudruzi již nebyli popravováni, ba většinou ani žalářování, nýbrž „pouze“ zbavováni některých  občanských práv. Nemohli tedy vykonávat povolání odpovídající jejich odbornosti, byl jim omezen volný pohyb či pobyt v určitém místě, v mnoha případech bylo znemožněno vzdělávání jejich rodinných příslušníků apod.

Pokud by se tato opatření týkala pouze nedostatečně pružných soudruhů s lidskou tváří, bylo by to celkem v pořádku. Oni prostě dostali možnost poznat na vlastní kůži alespoň homeopatickou verzi terapie, kterou předtím natvrdo ordinovali nepřátelům socialismu s tváří nelidskou... Ale jak ke stejnému zacházení přišlo množství těch, kdo jim tu slibovanou reformovatelnost nereformovatelného pošetile uvěřili? Cynik by na adresu těchto řadových věřících možná řekl, že za hloupost se platí. Někdy dokonce i za vlastní…

Nástup normalizace probíhal v několika fázích - podle toho, jak byli postupně odstraňováni méně schopní převlékači politických dresů. Když koncem března 1969  zvítězili českoslovenští hokejisté nad hokejisty sovětskými, propukly v celém Československu bujaré národní oslavy. V jejich průběhu zdemolovali jásající Pražané výlohu kanceláře sovětských aerolinií na Václavském náměstí. Použili k tomu dlažební kostky, čirou náhodou složené krátce předtím zrovna před touto výlohou...

V dubnu 1969 odstoupil z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ milovaný soudruh Alexander Dubček. Místo něho nastoupil jeho krajan soudruh Gustáv Husák. Sice lidem českým a slovenským tolik nemilovaný, zato sovětským osvoboditelům podstatně přijatelnější. Soudruh Dubček, hlava československých kacířů, se zachoval poněkud odlišněji než jeho předchůdce Jan Hus, jenž se za svoji kacířskou pravdu nechal upálit. Reformní komunista Dubček (a pořád ještě předseda Federálního shromáždění) raději podepsal zvláštní zákonné opatření č. 99/1969 Sb. (takzvaný "pendrekový zákon"), na jehož základě  mohli být pronásledováni jeho bývalí spolukacíři. Politickou prebendu si tím sice nezachránil (již o rok později byl vyobcován i ze strany) ale místo na hranici skončil alespoň jako technicko-hospodářský pracovník Západoslovenských státních lesů. Jako kdyby Jan Hus spolupodepsal papežskou bulu, vyhlašující křížovou výpravu proti českým kacířům, a pak odešel pracovat jako „občanský zaměstnanec“ na některý z papežových církevních statků…

V druhé polovině srpna 1969 otřáslo rozháranou československou každodenností první výročí okupace. Oficiálně se jí začínalo říkat „vstup vojsk zemí Varšavské smlouvy“. O rok později (a na dalších dvacet let) už to byla „bratrská pomoc“. Na zdi vedle hradla pražského nádraží Praha-střed (předtím a dnes Masarykovo) se někdy v té době objevil výmluvný nápis, jenž tam vydržel vskutku hodně dlouho: 1945 a 1968 - PŘIŠLI VČAS!

Už dvacátého srpna večer se v Praze střílelo. Následujícího dne, 21. srpna 1969, vyrazilo do ulic údajně až sto tisíc lidí. Rudá armáda Osvoboditelka tentokrát nezasáhla. Nemusela. Místo ní vyrazili, pocvičit se v boji s vnitřním nepřítelem, vojáci Československé lidové armády. Po jejich boku stáli pochopitelně profesionálové ze Sboru národní bezpečnosti a – což byla tehdy ještě dost silná káva – nadšení amatéři v uniformách Lidových milicí, této ozbrojené pěsti dělnické třídy a jejího předvoje, Komunistické strany Československa…

Zatímco vojákům základní služby ostrou munici přece jenom raději nesvěřili, důstojníci, příslušníci SNB a lidoví milicionáři dostali od strany a vlády nejen plnou důvěru, ale i plné zásobníky. Výsledkem jejich rozhodného zákroku proti teroru pravicových a kontrarevolučních živlů byli tři mrtví kontrarevolucionáři v Praze a dva v Brně.  Jednomu z těch pražských bylo čtrnáct let...

Takřka znormalizovaný denní tisk referoval o těchto událostech ukázněně, byť občas ještě poněkud mnohoznačně. Na některých snímcích z pouličních demonstrací "kriminálních živlů a hrstky svedené mládeže" bylo vidět zločince, kteří dvěma rozevřenými prsty naznačovali písmeno V – churchillovské znamení pro vítězství. Propagandista, který pod pod takový obrázek dokázal vymyslet komentář: „Kontrarevolucionáři ukazují, že za dvě minuty začne útok“, by zasloužil cenu Jaroslava Haška za antipropagandu…