Škola hrou (3)

Roku 1958 se uskutečnila další zásadní reforma československého školství, v jejímž rámci byla naše osmiletá střední škola přejmenována na střední školu jedenáctiletou. Následující rok 1959 přinesl pak nejen vítězné tažení povstalců Fidela Castra na Kubě, ale též vítězné tažení dalšího komponovaného recitačního pásma naší třídy různými pražskými agitačními středisky a oblastními soutěžemi Soutěže tvořivosti mládeže (STM). Pásmo s námi nacvičila prsatá soudružka učitelka Laciaková, která velice dobře věděla, co doba žádá. Takže nešlo o žádné hmyzí a rostlinné taškařice, nýbrž o záplavu revolučních veršů básníka (jehož jméno jsem bohužel zapomněl) prokládaných tancem spolužaček Moucové a Rumlové. Vzpomínám, jak jsme střídavě pronášeli úderné slogany typu: „…bratři od soustruhů… z továren… z dolů…“ Jeden z mých výkřiků na adresu válečných štváčů zněl, že nedovolíme „…náš vzduch párat ostřím nabroušených kopí…“ Vzhledem k tomu, že jsem v té době ještě intenzivně ráčkoval, musel být výsledný dojem strhující. Do Prostějova jsme se tentokrát nedostali…

V květnu 1960 sestřelila sovětská raketa nad Uralem americký výzvědný letoun U2. Zajatý pilot tvrdil, že tak daleko od domova prováděl běžný meteorologický průzkum. Na téma zákeřného narušení sovětského vzdušného prostoru přirozeně reagoval i bratrský československý tisk, a to nejen s náležitým rozhořčením, ale i s oním obzvláště břitkým humorem, který bývá vlastní všem, kdo na základě legální společenské objednávky nebojácně tepou úředně odsuzované zlořády. V tehdejším Dikobrazu jsem se tedy pokochal kresbou (bezbranného) lupiče v masce a s pytlem přes rameno, jenž se, dopaden (ozbrojeným) majitelem bytu, trapně vymlouvá: „Vy mi to asi nebudete věřit, ale já jsem tady na meteorologickém průzkumu…“

Zdálo se mi to docela povedené. A tak jsem tuto skvělou anekdotu přednesl v rámci organizovaného vyprávění vtipů na jedné z pravidelných schůzek naší pionýrské družiny (ano, od třetí třídy jsem byl konečně majitelem vytouženého rudého šátku, modrých kalhot a bílé košile se znakem hořící otevřené knihy). Nutno přiznat, že reakce publika nebyla příliš bouřlivá. Většina spolužáků noviny nečetla, a tak nechápala, co chci tou přiblblou historkou říct. Ti, kteří to chápali, zase nechápali, jak někdo může věřit tak přiblblé  propagandě. A ti, kteří přiblblé propagandě věřili, zase neměli smysl pro humor. Úhrnem vzato, za blbce mne považovali všichni…

V  roce 1960 se také uskutečnila 2. celostátní spartakiáda, na níž cvičila i naše třída. Nejdřív na obvodní spartakiádě na smíchovské Mrázovce, posléze na hlavní, celostátní tělovýchovné mši na Strahově. Naše skladba se jmenovala Radostná jar a nacvičovali jsme ji do otupení nejdřív v tělocvičně, potom ve větších jednotkách na hřišti. Přesně podle výcvikových příruček armád z období rozkvětu lineární taktiky 18. století, jejímž základním principem byla cílená proměna lidské bytosti v dokonale vycvičený bojový stroj, pohybující se za zvuků řízné dechovky po bojišti. Tupí, uřvaní kaprálové nejdřív naučili pochodovat jednotlivce, potom družstvo, četu, rotu a tak dále. Nám zněla místo dechovky optimistická symfonická hudba, vyjadřující prý dokonale naše pocity mladé, nastupující generace...

Na rozdíl od vojáků dávných armád jsme ale nacvičovali celkem rádi, protože nám díky nácvikům často odpadlo vyučování. Nehledě na to, že tělocvikáři, kteří nás drezůrovali , sice intelektuální košatostí ani tehdy nevynikali, ale na rozdíl od dávných kaprálů nesměli svěřenou lidskou surovinu zpracovávat fyzickým násilím. Ne že bychom ovšem tu a tam nějakou tu facku nezasloužili, vždyť právě v těchto letech můj cholerický otec roztřepil o mne a o bratra nejednu rákosku…

Inu, dnešní pedagogickou metodu bezstresové výchovy (tehdy se jí říkalo Makarenkova) by tehdejší vzdělaný rodič zaostale považoval za klasický příklad jevu zvaného "contradictio in adjecto" čili  protimluv, zatímco rodič nevzdělaný by rovnou řekl, že je škoda každé rány, která padne vedle…