Řemeslo, braň se! (4)

Jako čerství maturanti jsme se s Mirkem pochopitelně cítili být nadřazeni ostatním učňům. Ten kus papíru s razítkem měli sice i absolventi všeobecně vzdělávacích škol, ale my byli navíc z "výběrové školy" grafického směru, tedy "de iure" polygrafičtí odborníci, kterým v téhle absurdní robotárně nikdo nesahal ani po kotníky! A tak, když jsme se náhodou setkali na stejné směně, vzájemně jsme se vyhecovali k odporu proti ústrkům a ponižování ze strany řadových pracovníků kopírny (je zvláštní, že jinde než v kopírně jsme nic takového nezažili), někdy i proti agresivnímu pedagogicko-manažerskému působení vedoucího kopírny, soudruha Hrachovce...

Tak třeba šestadvacátého listopadu 1969 udeřila na Prahu sněhová kalamita, městská doprava se jako obvykle zhroutila, Smíchov byl půl dne bez proudu, a soudruh Hrachovec nařídil, aby všichni učňové odešli odklízet sníh. Šli všichni, jenom my dva ne. Mirek prohlásil, že jsme v tiskárně proto, abychom se vyučili jako tiskaři, ne proto, abychom běhali po ulicích s košťaty. Přidal jsem se k němu – a průser byl tady. Nikdo nám samozřejmě nevěřil, že se bouříme ze stavovské hrdosti. Všichni byli přesvědčeni, že jsme dvojice líných a nafoukaných smradů. Když se tak nad tím po létech zamýšlím, napadá mě, jestli neměli tak trochu pravdu. Tak trochu dost…

Od ledna 1970 jsme naštěstí nastoupili na pracoviště plochého ofsetového tisku, kterému se v tiskárnách říká ofsetová strojovna. Někde dokonce tiskárna, což laiky poněkud mate. Zde jsme měli pochytit potřebné tiskařské dovednosti. Pracoviště bylo vybaveno různými tiskovými stroji, od jednobarvové tercie po čtyřbarvovou Rolandku formátu A 0. Mně přidělili na dvoubarvovou Planetu formátu A 0, na které se tiskly exportní cizojazyčné publikace pro zahraniční zákazníky...

Osádku dvoubarvového stroje tvořili tenkrát dva tiskaři – hlavní a druhý strojmistr – a pomocná dělnice, takzvaná „odběračka“. Tiskaři se starali každý o jednu tiskovou jednotku, do které zakládali desky, doplňovali a seřizovali barvu atd., hlavní strojmistr navíc seřizoval soutisk barev a ručil za náklad. Odběračka zakládala před tiskem do stroje papír, při zastávkách přemývala přenosové gumy (obvykle zakázaným toluenem, protože byl účinnější než předepsaný čistič válců z Grafotechny), při přestávkách konzervovala  tiskové desky roztokem arabské klovatiny a po skončení tisku myla celý stroj, včetně vyjmutých vlhčících válců, které se drhly kartáčem, vodou a  mazlavým mýdlem ve zvláštních korytech. Během tisku pak seděla na vysoká stoličce u vykladače potištěných archů a sledovala, zda se překrývají soutisková znaménka jednotlivých barev a zda nedochází k potížím při vykládání archů. Pokud k potížím došlo, nouzovým vypínačem stroj zastavila, načež obvykle dostala vynadáno, že to udělala buď zbytečně, nebo naopak moc pozdě. Jinak odběračky chodily strojmistrům pro svačiny, vařily jim kávu a vůbec o ně starostlivě pečovaly...
Osádky tiskových strojů bývaly vždycky taková malá  rodina, jejíž členové na sobě vzájemně záviseli, obvykle si pomáhali s řešením problémů všeho druhu, včetně domácích, a společně záviděli ostatním osádkám – rodinám – případnou lepší práci, plat, prémie a vůbec všechno, co průměrný český pracující může ostatním, pracujícím i nepracujícím, závidět. A že toho nebylo, není a nebude málo!
My, jednoroční učni, jsme v tomto rodinném společenství fungovali jako nechtěné, za příslušný příplatek dočasně adoptované děti. Převzali jsme samozřejmě část povinností odběraček, občas jsme pomáhali strojmistrům zakládat desky, občas jsme směli pustit stroj. To bylo všechno. Nic jsme neuměli, zvláštní zájem o práci jsme většinou nejevili, a pokud se nám něco stalo, odskákal to chudák strojmistr. A nešlo jenom o případný pracovní úraz. Jednou při odpolední směně mne posadili k vykladači, abych byl aspoň nějak užitečný. Stroj hlučel, archy se míhaly před očima, oči se klížily – a najednou tu byl rozběsněný hlavní strojmistr pan Holub, slušný starší pán, zastavil stroj a začal vyhazovat zkažené tisky. Bylo jich dost. Na můj dotaz, co se děje, jenom mlčky ukázal na soutiskové křížky, jejichž přesné krytí jsem měl hlídat. Byly od sebe vzdálené skoro na půl centimetru. Ne, zasloužených pár facek mi nedal, ačkoli o tom zcela jistě v první chvíli uvažoval. Dokonce mi ani nevynadal. Byl to opravdu slušný PAN tiskař. Ale k vykladači už mne nikdy neposadil…
Ze strojovny jsme koncem výuční doby přešli na pracoviště nátisku, které mělo za úkol zjišťovat, zda jsou vykopírované desky použitelné pro tisk. Pro každou tiskovou barvu zde byl jeden ofsetový nátiskový stroj, v němž se naplocho pořídil zkušební obtah tiskové desky dané barvy. Postupným soutiskem se také zhotovil konečný tisk archu. Byla to práce klidná, také lidé zde byli klidní, shovívaví a nijak nás nepřetěžovali. Čím také, když na každý ze čtyř strojů byl jeden strojmistr, který těch pár předepsaných tisků z denního přídělu tiskových desek udělal bez problémů sám, a ještě mu zbylo dost času na nekonečné debaty s ostatními třemi kolegy o fotbale, o zahrádkaření, o fotbale…