Řemeslo, braň se! (1)

Na podzim roku 1969 jsem měl nastoupit k výkonu nejčestnější vlastenecké povinnosti čili na vojnu. Nechtělo se mi. Komu by se chtělo. Nu a Grafické závody Svoboda, n. p. umožňovaly absolventům středních škol pomaturitní vyučení v některých oborech. Absolventi středních všeobecně vzdělávacích škol měli výuční dobu dvouletou, absolventi grafické průmyslovky mohli dostat výuční list už po jednom jediném roce! No nekupte to! A tak jsme se s bývalým spolužákem Mirkem Šebkem přihlásili na výuční obor tiskař ofsetu. Přijímací zkoušky jsme nedělali, stačilo předložit maturitní vysvědčení. A vyřídit si na vojenské správě odklad nástupu základní služby…

Prvního září 1969 jsme tedy nastoupili do závodu 01 národního podniku Grafické závody Svoboda v Praze na Smíchově. Ocitli jsme se opět v tiskárně, tentokrát ovšem nikoli jako praktikanti výběrové SPŠG na čtrnáctidenním nezávazném okukování tiskárenské reality, ale jako učni – praktikanti s pevným platem a povinnostmi běžného zaměstnance tiskárny. Kdo chce kam…

Smíchovský závod 01 (říkalo se mu familiárně „jednička“) byl ze všech závodů Svobody největší. Možná proto v něm sídlil i podnikový ředitel se svými podřízenými útvary a učňovská škola. Jednička zabírala skoro celý blok domů mezi ulicemi S. M. Kirova a Nikose Belojannise. V jejích vzájemně propojených budovách byly umístěny provozy plochého i rotačního ofsetu, rotačního hlubotisku, knihárny, expedice, autoprovozu a ostatních zabezpečovacích útvarů.

Hlavní výrobní náplň provozů rotačního tisku ve Svobodě tvořily hlubotiskové týdeníky Mladý svět, Ahoj na sobotu, Svět motorů, Stadion a ofsetový týdeník Dikobraz. Provoz plochého ofsetu tiskl převážně produkci pro zahraniční zákazníky, zadávanou prostřednictvím privilegovaného nakladatelství Artia a tvořenou cizojazyčnými knihami pohádek a obrazovými publikacemi pro sběratele všeho možného, od starých zbraní po kaktusy...

Na rozdíl od toho, co si představují někteří intelektuální romantici, není totiž tiskárna nic jiného než obyčejná fabrika. Netisknou se v ní jenom verše, filosofické spisy a ostatní nestravitelná duchovní potrava. Tisknou se tu i věci, od kterých se intelektuál v hrůze odvrací. Například pokleslá beletrie, kalendáře, časopisy, noviny – ba i toaletní papír se ve vyspělých zemích potiskuje, aby se aspoň trošku zvedla jeho přidaná hodnota a stálo za to ho vůbec vyrábět a dodávat do distribuční sítě.

Ne že by zrovna toaletní papír byl typickým příkladem pro šedesátá a sedmdesátá léta, v nichž jsem byl vržen do poklidných vod československého polygrafického průmyslu. V té době tento nezbytný předmět denní potřeby v distribuční síti chyběl i zcela obyčejný, natož potištěný. Státní plánovací komise nedokázala úspěšně naplánovat ani spotřebu lokomotiv na rok a kilometr kolejí, natož aby – byť jen vzdáleně – tušila reálnou spotřebu toaletního papíru na rok a zadek. Ta sice podle jakési normy činila tři roličky na tři měsíce, aspoň tolik se fasovalo čtvrtletně v podnicích a úřadech, ale stačila jedna průjmová epidemie…

Naštěstí polygrafický průmysl vyráběl i dostatek denního tisku. Nemluvě o jízdních řádech, ať již ČSD nebo ČSAD, které byly tištěny drobným písmem na tenkém hlazeném papíře (cca 4o gramů na metr čtvereční), a ze kterých můj tatínek připravoval jemný a luxusní spotřební materiál pro rodinné WC.

Je zajímavé, jak se i v této oblasti projevoval celosvětový vývojový trend, směřující k potlačení tradiční knihtiskové technologie a k její náhradě technologií ofsetovou.  Knihtisk většinou používal levný, hrubý tiskový papír, který nebyl pro hygienické účely příliš vhodný.  Periodika tištěná hlubotiskem zase příliš ochotně pouštěla barvu. Jedině ofset dokázal skloubit stálost barvy s kvalitou papíru natolik, aby se jeho produkty staly vhodnou náhražkou vzácného toaletního papíru.

Ofsetem tištěné noviny a časopisy (odborně se jim říká periodika, protože vycházejí pravidelně – periodicky) měly navíc tu výhodu, že uživateli posloužily nejen po skončení výkonu potřeby, ale i v jejím průběhu. Což běžný toaletní papír nedokázal. Zase jsme prostě jednou předstihli světový vývoj. V roce 1979, za aféry s americkými rukojmími v Íránu, se na americkém trhu objevily roličky toaletního papíru, potištěné portrétem íránského ajatolláha Chomejního.  Zaostalí kapitalisté! U nás, v nejpokrokovějším a nejhumánnějším společenském řádu lidských dějin, jsme si portréty  neoblíbených státníků vytírali zadek už dávno…