Na Grafárně pod Petřínem (4)

Obdobně tomu bylo s fyzikou, kterou nás vyučovala rovněž profesorka Pachlová. Takže si mnoho nepamatuji ani z této podivuhodně nezáživné  vědy, o níž Jaroslav Žák napsal: „ … Člověku se nelíbí, že v přírodě je nepořádek, že to tam všechno víří, kypí, bublá a leží jen tak naházeno, řekl bych v geniálním neladu. Nepořádek může být na psacím stole nebo v ložnici, ale v přírodě se to nesmí trpět. Proto se fyzikové rozhodli, že všechno, co se na světě vyskytuje, nejprve změří, zváží, sestaví do škatulek, očíslují a uspořádají …“

Chemii vyučoval soudruh profesor Hrubý, hubený dlouhán zralého věku, se smyslem pro suchý anglický humor. Kdykoli měla při zkoušení přijít řeč na místa nalezišť té či oné suroviny či prvku, vždycky trýzněného studenta s úsměvem upozornil: „A nechci slyšet, že se těží v Sovětském svazu, protože tam je všechno…“

V hodinách dějepisu, přednášeného nám velmi fundovaně soudruhem profesorem Krbcem, dalším ze zástupců soudruha ředitele, jsem – podobně jako na základní škole – pouze realizoval svoji mimoškolní zálibu. Když pak dějepis ve druhém ročníku skončil, upřímně jsem toho litoval.

Občanská výchova byla již tehdy předmětem nejasné náplně a proměnlivých osnov. Jejího vyučování se ujal osobně sám soudruh ředitel. Je asi zbytečné říkat, že v jeho hodinách nebylo vyrušujících či nepozorných žáků. Dokonce jsme se upřímně zasmáli i zábavné historce o tom, jak jednou o dovolené zkusil jeden celičký den nic nedělat, a jak to pro něho bylo nesmírně obtížné. Samozřejmě to neměla být jen tak ledajaká historka, ale důkaz toho, že práce je základní potřebou člověka...

Soudruh ředitel nás učil i politickou ekonomii, nauku, která se dělila na dvě podivuhodně ostře ohraničené části. Na politickou ekonomii kapitalismu, jasnou, přehlednou a srozumitelnou – a na politickou ekonomii socialismu, v níž se to jen hemžilo výrobně-hospodářskými jednotkami, chozraščoty, 5letými, 10letými a dokonce 30letými hospodářskými plány, a kterou by našim politicko-ekonomicky lhostejným mozkům nedokázal srozumitelně vysvětlit snad ani sám Učitel národů...

Třešničkou na dortu metafyzických vyučovacích předmětů byla pochopitelně filozofie, kterou se nám snažil přiblížit mladičký soudruh profesor Bláha. Nepodařilo se mu to, přestože se snažil opravdu upřímně. Z celé třídy jsme ho brali vážně pouze tři. Honza Šelešovský, Jirka Beneš a já. Na rozdíl od našich spolužáků jsme sice nepovažovali filosofii za spoustu zbytečných řečí o ještě zbytečnějších věcech, ale už jsme byli takříkajíc zadáni. Honza s Jirkou se opájeli tehdy módním existencionalismem, takže cokoli před Kafkou, Sartrem a Camusem považovali za překonané, zatímco já začal v té době tišit svoji rozháranou mladickou duši četbou předpotopního Marca Aurelia. Bohužel marně...

Profesor Bláha byl s námi v říjnu sedmašedesátého roku dva týdny na bramborové brigádě v Želivu u Humpolce. Pár z nás nejelo tehdy v létě na chmel, museli jsme tedy na podzim na brambory. Nepomohli jsme si. Práce to byla děsivá, místo relativně pohodlného dřepění u koše na chmelnici jsme podobné koše vláčeli po poli a sbírali do něho čerstvě vyorané, špinavé brambory.

Byli jsme čerství třeťáci, a to jsou na všech čtyřletých středních školách ty nejnezvladatelnější ročníky. Během prvních dvou let odpadnou totiž ti, kdo z různých důvodů na školu nepatří, ať již pro nedostatek inteligence, píle či kázně. Anebo protekce, která v nejhorším případě tyto nedostatky do jisté míry kompenzuje. Ve třetím ročníku se už ze školy obvykle neodchází, student se cítí jako starý a zkušený mazák – a dává to patřičně najevo jak profesorům, tak bažantům z nižších tříd (přejde ho to ve čtvrťáku, kdy mívá obvykle jiné starosti, a na okázalé vzbouřenectví nemá čas ani náladu). Výsledkem tohoto rozpoložení byla skutečnost, že naše pracovní morálka doháněla k zuřivosti vedení místního JZD, protože náklady na naše ubytování a stravování byly jen o málo nižší než výnosy naší práce. Dozorci z řad pedagogů s námi mnoho nezmohli, a ani se o to nepokoušeli. Byli tam také za trest. Soudruh profesor Bláha byl navíc opravdový filosof, čemuž odpovídal nejen jeho přezíravý poměr k jednotvárné fyzické práci, ale i jeho očividná neschopnost chovat se jako krutý otrokář Legree z Chaloupky strýčka Toma...

Filosofem naproti tomu rozhodně nebyl soudruh profesor jménem (řekněme) Bečvář, který nás (bohužel již pouze chlapce) učil tělesnou a brannou výchovu. Jako správný tělocvikář měl totiž duši nikoli středoškolského profesora (byť napsal úspěšnou knihu o pěstování citrusů), ale spíše délesloužícího četaře. Jednou nás v hodině tělocviku nechal nastoupit do trojstupu a říznými povely nás nutil pochodovat PO TĚLOCVIČNĚ sem a tam. Byl viditelně šťasten, když jsme správně reagovali na povely vpravo a  vlevo zatočit...

Ve druhém ročníku, na branném pochodovém cvičení, které se uskutečnilo za podzimní sněhové vánice, jsme si někde na bělohorské pláni měli vyzkoušet plynové masky. Dodnes vidím soudruha profesora v hnědé beranici a slyším jeho povzbudivé: „Do toho, rebjátka!“, pozvolna přecházející do zupáckého řevu, když jsme si mokré a špinavé masky odmítali nasadit.

Byla z toho další dvojka z chování, tentokrát ovšem alespoň poctivě zasloužená…

(Pokračování)