Lepší svět (5)

Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází. A kruh se uzavírá …“(Karel Čapek)

Dne 6. března 1953 zemřel sovětský Vůdce Josef Vissarionovič Džugašvilli zvaný Stalin. Celý pokrokový svět ronil slzy. Místo častušek a dechovky zněl z rádia samý Beethoven. Podle vzpomínek mé maminky, která vážnou hudbu tohoto typu opravdu mít nemusela, bylo "už jen z toho vrzání člověku do breku“. O pouhých osm dní později, 14. března 1953,  zesnul i věrný Stalinův žák a soudruh Klement Gottwald.

Vskutku pozoruhodným způsobem zaznamenal některé události onoho pohnutého jara českokrumlovský městský kronikář:

„…12. 1. uhynula medvědice v zámku. 9. 3. se konala na náměstí tryzna za zesnulého J. V. Stalina. 19. 3. se konala na náměstí tryzna za zemřelého prezidenta republiky Kl. Gottvalda. 27. 3. byl přejet v Radniční ulici cikán. Na místě byl mrtev. 12. 4. rada MNV se usnesla provést čištění města. 30. 4. přivezen nový medvěd…“

Novým prezidentem Československé lidové republiky se stal dosavadní předseda vlády Antonín Zápotocký. Ten 29. května 1953 – v dalším ze svých populárních rozhlasových projevů – oznámil, že „naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“

Třídní nepřátelé však měli zase jednou výjimečně pravdu - hned následujícího dne, v sobotu 30. května 1953, byla měnová reforma vyhlášena. Všechny finanční prostředky pracujících (a pracovat tehdy musel každý, protože to bylo jeho základní právo!) byly do částky 300 Kčs  zredukovány v poměru 1 : 5,  nad tuto částku v poměru 1 : 50.

Následné lidové nepokoje v Praze, Plzni, Ostravě a na Slovensku uklidňovala Československá lidová armáda a osvědčené Lidové milice, úderná pěst dělnické třídy. V této souvislosti musela naše socialistická justice vyřešit zajímavý právní oříšek, jímž byl třídní původ většiny pachatelů. Roztomile o tom ve svých vzpomínkách píše tehdejší začínající soudce (a pozdější emigrant) Ota Ulč:

„Místo obézních kapitalistů, hnaných nenávistí ke všemu krásnému socialistickému, místo buclatých ruček bažících po restauraci nelítostného vykořisťování a rozpoutání nové války a bombardování starců, žen a dětí (zejména napalmem), stál před třídní justicí nezfalšovaný dělňas, samý sval. Ani jednu árijskou babičku v nepořádku. Mnoho přísedících hlav se kroutilo v nepochopení. Sám jsem se přeptal ideologického mudrce a ten mi to vše vysvětlil: Dyk to máš soudruhu takhle. Jako se Marx odrodil buržoazii a splynul s proletariátem, tak tuten soudruh, co už ale vůbec není žádnej soudruh, to holt udělal vobráceně…“

Obdobné problémy se zbloudilými proletáři měli též  v sousední bratrské Německé demokratické republice. K 1. květnu 1953 snížila tamní vláda všem nedělníkům (tedy těm, kteří nepracovali v dělnických profesích) příděly masa, tuku a cukru, dělníkům naopak 28. května zvýšila výkonové normy. Pod touto průhlednou záminkou vyvolaly 17. června 1953 reakční živly ve  východním Berlíně a v několika dalších městech rozsáhlé demonstrace, které místy přerostly v kontrarevoluční  útoky na budovy sekretariátů Jednotné socialistické strany Německa. Téhož dne vyhlásil velitel berlínské sovětské posádky stanné právo. Do ulic vyjely osvědčené tanky T-34 a Rudá armáda Osvoboditelka si po osmi letech a pár týdnech zopakovala dobytí Berlína, tentokrát samozřejmě v mnohem umírněnější softverzi…

V červenci 1953  se v Koreji (po tříletém vzájemném přetlačování ze severu na jih a z jihu na sever) ustálila fronta víceméně tam, kde to všechno začalo – na 38. rovnoběžce – a uondané válčící strany podepsaly příměří. K uzavření míru nedošlo dodnes, protože se obě znesvářené korejské vlády nejsou schopny dohodnout, která z nich by sjednocené zemi přinesla větší svobodu a prosperitu…

Aby byli občané Československé republiky  kvalitně a objektivně informováni o veškerém domácím i  zahraničním dění (a také v zájmu ochrany utajovaných skutečností, kterých kupodivu neustále přibývalo),  zahájila v srpnu 1953 svoji záslužnou činnost Hlavní správa tiskového dohledu, nazývaná pochopitelně reakčními živly, zejména potrefenými buržoazními intelektuály „cenzurou“…

V srpnu 1953 prohlásil soudruh Antonín Zápotocký při slavnostním zahájení provozu klíčavské přehrady, že vedení strany a státu dobře ví, že mnoho zemědělců bylo ke vstupu do JZD donuceno „nepřípustným administrativním nátlakem“. A na adresu těch, kteří by snad chtěli družstva opustit, poněkud neprozřetelně dodal:  "My vám nebudeme bránit, ale vezměte na vědomí, že zemědělskou výrobu zvýšit musíme."

Mnozí družstevníci to na vědomí nevzali a prosperující družstva pošetile opustili, ostatní vytrvali, čímž si do budoucna ušetřili přinejmenším zbytečné papírování při opětném vstupu. Jako další důkaz úspěšnosti politiky strany a vlády byly v říjnu a prosinci sníženy maloobchodní ceny 23 000 druhů spotřebního zboží, zejména potravin…

Celková humanizace života ve svobodném Československu se projevila mimo jiné i tím, že zrádní spolupracovníci popraveného Rudolfa Slánského,  souzení v lednu 1954 Nejvyšším soudem, vyvázli pouze s dlouholetými tresty odnětí svobody. Smůlu měla Slánského sekretářka Marie Švermová,  vdova po československém národním hrdinovi, která údajně odmítla pomocnou ruku tehdejšího ministra kultury Václava Kopeckého, takže dostala doživotí…

K témuž trestu (tentokrát za tzv. buržoazně nacionalistickou odchylku) byl v dubnu 1954 v Bratislavě odsouzen slovenský "nacionalista" a pozdější generální tajemník KSČ a prezident ČSSR soudruh JUDr. Gustáv Husák…

V květnu 1954 kapitulovala posádka francouzské pevnosti Dien Bien Phu ve Francouzské Indočíně. O dva měsíce později bylo uzavřeno příměří, které (na deset let) ukončilo národněosvobozeneckou válku lidu Indočíny, trvající od roku 1945.  Francie sice svoji kolonii opustila, již v listopadu téhož roku však musela čelit povstání ve své kolonii další – v Alžírsku. Porobené národy světa, všestranně podporované zeměmi tábora míru a socialismu, se opravdu probouzely...