Lepší svět (3)

„Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází. A kruh se uzavírá …“(Karel Čapek)

Narodil jsem se do dynamické doby. Pro generaci mých rodičů (o generaci prarodičů raději ani nemluvě) snad až příliš dynamické. Před válkou byl můj tatínek (1921) na dědečkovo přání studentem prvního ročníku Vysoké školy báňské. Němci školu zavřeli a jeho totálně nasadili. Díky dědečkovým známostem naštěstí pouze na území Protektorátu. Po válce dědečka zklamal, ke studiu se nevrátil a živil se raději tím, co ho opravdu bavilo - muzikou. Uměl na většinu klávesových a dechových nástrojů, pouze hra na nástroje strunné mu příliš nešla. V nočních vinárnách, kde převážně působil, to příliš nevadilo. K jeho klavíru se nějaký ten houslista vždycky našel. Až do února 1948 si na práci ani na výdělek nestěžoval.

Vítězství pracujícího lidu přineslo převratné změny nejen v oblasti třídního boje. Lidé poznali, jakým kulturním šmejdem se nechali celá léta ohlupovat. Zvážněli. A díky měnové reformě ve třiapadesátém, jejíž vyhlášení bodrý dělnický prezident Antonín Zápotocký do poslední chvíle popíral, přišli navíc o peníze. Ne že by přestali chlastat, ale už k tomu tolik nepotřebovali muziku. Ani muzikanty...

Tatínek bohužel nic jiného než muziku neuměl. Ani umět nechtěl. A ještě k tomu se netajil přesvědčením, že k tomu, aby slušně foukal na saxofon nebo brnkal na piáno nepotřebuje žádnou stranickou legitimaci. Moji maminku (1929), s níž se seznámil na jedné ze svých občasných denních štací, vytáčelo toto tvrzení do nejvyšších obrátek. Maminka, pocházející z proletářské rodiny, totiž naopak věřila, že správná stranická legitimace je zapotřebí vždycky. Měla nejspíš pravdu. Anebo taky ne. Tatínkovi sice nechyběl talent, zato mu zcela chyběla ctižádost…

Roku 1950, pět let po skončení války, bylo u nás oblečení a základní potraviny v obchodech stále ještě na příděl. Zato optimistických budovatelských melodií ve sdělovacích prostředcích bylo i bez lístků dost a dost. Z doby o něco pozdější si matně pamatuji chraplavý hlas naší rodinné šestilampovky, z níž se kromě zpráv a nedělních senilních epištol soudruha profesora Zdeňka Nejedlého, linula kultura nejtěžšího kalibru:

„Už dospěl čas a voní nadějemi
Svobody slunce prší z oblaků
Vpřed soudruzi k té zaslíbené zemi
Kde už není pánů ani žebráků
Do houfu srdce
Spojme svoji víru
Muž podle muže, podle boku bok
My dojdeme
My dojdeme
Je čas je čas by každý z nás
Svou paži k činu zved
Kupředu levá, kupředu levá
Zpátky ni krok…“

Případně ještě jásavější:

„Modré a bílé průvody mužů a žen
Červené šátečky pionýrů
Mladý je ten, mladý je ten
Kdo bojuje
Za šťastný život
S armádou míru
Mladý je básník jenž zpívá pro mladé
Mladá je píseň holubička čistá
Všichni jsme mladí, jsme mladí
Mladý je každý komunista…“

Hudebníci z oblasti populární hudby se prostě se svým předválečným, válečným a krátce poválečným swingovým repertoárem nějak nechytali. Tatínek sice uměl hrát na pokrokovou tahací harmoniku, ale montérky mu nikdy příliš neslušely. A na kulturně úpadkové saxofony hráli do pochodu pouze členové vojenských kapel imperialistické americké armády, vraždící tou dobou nevinné korejské děti…

Budování pozemského ráje neúprosně pokračovalo nejen na hudební frontě. Vysílání rozhlasu, noviny, transparenty, nástěnky, výklady knihkupectví, kina, divadla, vše přetékalo pokrokovou sovětskou kulturou. Její dodávky, na rozdíl od dodávek uhlí a elektřiny, byly naprosto plynulé. Pozadu nezůstávaly ani výtvory kultury tuzemské. Třeba opět Vítězslav Nezval se svým proslulým Vyzváním na cestu:

„Znám zemi blízko pólu
znám divukrásnou zem
a do té země spolu
a navždy ujedem
není to Amerika
zem klamných miráží
kde otrok černoch vzlyká
na moři plantáží
a nerostou tam palmy
a žhavé pinie
tam nezpívají žalmy
na počest hostie
ta zem je divukrásná
a plná lahody
ach tam bys byla šťastna
je to zem svobody …“

Nejspíš ve jménu této svobody bylo v červenci 1951 vyzváno 77 500 úředníků, aby dobrovolně odešli ze svých kanceláří do výrobních hal znárodněných továren. Šlo o tzv. akci 77 tisíc do výroby, v jejímž důsledku přibylo nekvalifikovaných pomocných dělníků v dílnách, zatímco uvolněná kancelářská místa vzápětí obsadili bývalí dělníci se správným árijským – pardon – třídním původem. Navzdory tomu se však již v listopadu toho roku vzbouřili dělníci brněnští (zřejmě ti, na které se již kancelářská místa nedostala), protože jim strana a vláda nechtěla poskytnout obvyklé vánoční přídavky...

Nicméně i jejich děti radostně odříkávaly ve školách zbrusu nové, pokrokové  koledy. Třeba tu od soudruha Oldřicha Kryštovka:

„Za to, že tolik dárků mám,
že teplo je v naší škole,
já vím, že nejvíc děkuji vám,
stateční dělníci v dolech.
Za to, že tolik knížek mám,
velikých knížek i malých,
já vím, že děkuji tiskárnám
a všem co je tiskli a psali.
Za to, že teplé šaty mám,
i veselý rukávník bílý,
děkuji textilním továrnám
a všem, co v nich tkali a šili.
Za to, že tolik jídla mám,
že stále rostu a sílím,
já na ty s láskou vzpomínám,
co obilí žali a sili.
Za to, že z naší zahrady
je kousek světa svěží,
děkuji soudruhům z armády,
co věrně vlast naši střeží.
Za to, že rudý šátek mám,
ať se to každý doví:
horoucí pozdrav posílám,
soudruhu Gottwaldovi …“

Mne tatínek naučil básničku, která sice takovou pokrokovostí nevynikala, zato si díky ní dodnes pamatuji, jak správně přecházet přes ulici:

„Nejsi ptáček Jarabáček,
nenosí tě křidélka,
chceš-li přejít přes ulici,
musíš se ptát světélka…“

(Pokračování)