- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Když jsem to uslyšel poprvé, nevěřil jsem vlastním uším. Zíral jsem. Potom jsem si řekl, že lidé jsou různí. A tohle byl navíc Slovák... Slováky jsem neměl rád od putovního tábora po Tatrách v osmašedesátém, kdy se nám pár ožralů v Levoči na náměstí pokusilo "dať po papuli" jenom proto, že jsme mluvili česky. Vím, národ nelze soudit podle jedinců, ale v osmnácti na to člověk hledí trochu jinak. Černobíleji...
Potom jsem ale něco podobného uslyšel od rodilého Čecha, což mým mladickým nacionalismem trošičku otřáslo. Opravdu jenom trošičku. Nejen mezi nováčky, ale i mezi mazáky byla přece jenom Slováků většina. To až po mnoha dalších zkušenostech tohoto druhu jsem pochopil, že nacionalismus je v tomhle ohledu k ničemu, protože blbost je internacionální...
Konečně jsme se dočkali konce přijímače a vytouženého obřadu přísahy, který z nás měl udělat plnoprávné vojáky. Podobnými obřady bývá provázeno přijetí do každého společenství zasvěcenců. Obvykle jim předcházejí speciální úkony (například obřízka či dlouhodobý půst), které mají prokázat tělesnou a duševní způsobilost přijímaného kandidáta. Vojenské přísaze předchází základní výcvik v přijímači. Patrně na základě předpokladu, že voják, který přežije přijímač, přežije pak už na vojně všechno. Snad s výjimkou smrti na poli cti a slávy. Něco na tom je…
Povznášejícím rituálem vojenské přísahy mají být nováčci odměněni za všechny fyzické i duševní strázně, za prožité ústrky, ponižování, bezmocný vztek i návaly sebelítosti. Ve vycházkových stejnokrojích, vylepšených pro tuto slavnostní příležitost bílou košilí, ocelovou přílbou, opaskem, vlastnoručně vyleštěnými kanadami a nezbytným samopalem vzor 58, nastoupí za vřískotu trubek a činelů posádkové hudby na kasárenský dvůr (při méně slavnostních příležitostech zvaný buzerák) nebo dokonce na náměstí svého posádkového města. V pozoru (málokdy však pozorně) vyslechnou povzbudivé projevy vojenských i politických funkcionářů, hromově vzkřiknou nacvičené: „Tak přísaháme!“, a provázeni hrdými pohledy svých příbuzných a přítelkyň odmašírují za zvuků dechovky „přes spáleniště, přes krvavé řeky“ zpátky na ubikace. Načež smějí odejít na první vycházku. Většinou do hospody...
Na podzim roku 1970 ještě chyběla v textu přísahy ČSLA formulace, jíž před Vítězným srpnem roku osmašedesátého slibovali budoucí vojáci československé armády věrnost nejen své vlasti, ale i Svazu sovětských socialistických republik. Tento nedostatek byl napraven teprve o půl roku později, a tak jsme byli posledním ročníkem, který nepřísahal v duchu posvátných zásad socialistického vlastenectví a proletářského internacionalismu...
Nedostali jsme ani možnost uplatnit slavnostní pochod, který jsme po celý přímač tak důkladně trénovali. Místo na historickém táborském náměstí Jana Žižky z Trocnova proběhl totiž náš iniciační obřad v místnosti učebny spojařského útvaru. Dechovka, přílby a samopaly odpadly, zůstaly projevy a hrdé pohledy blízkých, z nichž někteří pro nedostatek místa přihlíželi slavnostnímu aktu otevřenými dveřmi z chodby. Kvůli novému PVC na podlaze jsme museli oželet i vycíděné kanady, protože jejich gumové podrážky zanechávaly na PVC podlahy černé šmouhy…
Po trojicích jsme přistupovali ke stolu potaženému rudým suknem, v pozoru jsme pronesli magickou formuli: „Tak přísahám!“, major Štěpeňák diskrétně klepl klouby prstů pravé ruky do stolu, my udělali čelem vzad a šli jsme se zařadit. Jistě, byla to šaškárna, ale oproti minulým i budoucím rituálům to bylo více než skromné, a mělo to navíc jednu podstatnou výhodu: před odchodem na vycházku jsme nemuseli zdlouhavě odevzdávat zbraně a přezouvat se do polobotek. Do hospody jsme se tak dostali mnohem dřív, a mohli jsme tudíž o něco déle zapíjet skličující vědomí, že v téhle pakárně musíme strávit ještě "pouhých" 694 dní…
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!