Kde se rodí praví muži

Otázka, která může mít více odpovědí, ale podle mého je pravda mnohem prozaičtější. Praví muži se rodí přece v porodnici.  Byť se ta odpověď může zdát dětinská, tak je myšlena naprosto jinak. Po dvojité zkušenosti totiž tvrdím, že ze mne až porod udělal chlapa.

Každá doba má něco, čím zoceluje muže. Ještě nedávno tímto společenským nástrojem byla vojenská služba, kde to jistý efekt mělo, ale jen pro toho muže. Společenský nástroj, který užíváme teď, je přece jen pro společnost asi lepší. Tím nástrojem je účast při porodu.

O tomhle článku přemýšlím už 6 týdnů, přesněji ode dne narození mé druhé dcery. Každý porod byl jiný, tak přece jen je co srovnávat. Nakonec jsem se rozhodl si nechat nějaký odstup, aby se mi řádně vyplavil adrenalin a jiné hormony z krve a na celou věc se podíval víc nezaujatě. Řekl bych, že 6 týdnů vč. několika nocí s absencí spánku je dostatečným odstupem.

Když jsme čekali první slečnu, tak jsem se těšil a byl rozhodnutý k porodu jít. Manželka si to také přála, takže nebylo co řešit, přesto jsem byl dost nervózní. Těžko se to dá k něčemu přirovnat a ti, kteří si tím prošli, asi ví, o čem mluvím. Když nastal ten správný okamžik, a to ve tři hodiny ráno, manželku jsem naložil a vyrazili jsme do porodnice. Prvních několik desítek minut jsem strávil sám na chodbě, což mi na klidu moc nepřidalo, protože manželka byla na monitoru. Když si ověřili, že už vážně ANO, tak nás přesunuli do porodního boxu, v té době nikdo z nás netušil že na dlouhých 14 hodin. Tam začala má proměna v pravého muže.

Žena měla velmi silné bolesti, které ji velmi vyčerpávaly, a skutečně trpěla. Každou další kontrakcí byla bolest silnější. Byl jsem u ní, hladil jsem ji, masíroval, držel za ruku, mluvil na ní, prostě dělal cokoliv, abych jí pomohl, ulehčil.  Nikdy v životě už asi nezapomenu na ten pocit bezmoci a v podstatě i „zbytečnosti“, který pro mne jako pána tvorstva byl logicky velmi ubíjející. S každou další kontrolou porodní asistentky jsem doufal, že už začne finální fáze porodu, a v duchu si téměř vyčítal, cože jsem to své ženě způsobil, a měl o obě mé holky strach. Když pak přišla ta kýžená informace a začali jsme přivádět na svět naši první princeznu, tak se strach o hladký průběh porodu ještě zvýšil. Tyhle myšlenky okamžitě zahnalo mé aktivní zapojení do porodu, kdy jsem pomáhal manželku podpírat, držet za ruku atd. Když se pak objevila hlavička, tak vyškolený od mé maminky (dětská sestra)  jsem věděl, že když projdou ramínka, máme vyhráno. A pak se to stalo a naše Valerie přišla na svět.

Stejně jako nikdy nezapomenu na svou frustraci, tak nikdy v životě nezapomenu na ten výraz, když naše miminko ihned po příchodu na svět skončilo v náruči své mámy. V jejích očích jsem viděl opravdové štěstí. Nůžky, pupeční šňůra, a já, s jistotou alá opička po nočním tahu, stříhám. Odstoupil jsem a byl jsem jako v jiném světě. Nějak všechno kolem mne plynulo, lidé chodili, až pokyn „taťko tak foť“ mne z toho světa velmi rychle vytáhnul. Pár snímků a najednou jsem měl tu malou cácorku v náruči.

Před šesti týdny, když jsme rodili druhou princeznu, už jsem na tom byl mnohem lépe. Byl jsem připravený „rutinér“, který věděl, do čeho jde. Ale nevěděl. Ta správná míra bezmocnosti a zbytečnosti se opět dostavila, zase jsem doufal, že už manželce to utrpení co nejdříve skončí a opět jsem pomáhal rodit. Stejně jsem i pozoroval to štěstí a lásku v očích mámy, které dají její právě narozené miminko.

A teď zřejmě čekáte pointu - proč se ze mne stal pravý muž. Všechno je v podstatě vyjádřeno slovy předtím. Prošel jsem si v relativně krátkém časovém období, několika mezními situacemi, kdy se strach a obavy změnili na respekt, lásku a štěstí. Uvědomil jsem si, jak velkou oběť dává matka dítěti, a jak moc si jí za to vážím. Získala můj maximální respekt a já si současně uvědomil, jak moc ji miluji, jak je důležitá pro můj život. Jsem přesvědčen, že až v tu chvíli se ze mne stal opravdový muž, který  si cení lidí kolem sebe, miluje a respektuje.

Chtěl bych poradit všem nastávajícím tatínkům, pokud máte, odhoďte své zábrany a obavy z porodu a jděte a buďte tam s Vaší ženou či přítelkyní. Když pak uslyšíte, že bez Vás by to nezvládla a předtím uvidíte její štěstí, na všechno nepříjemné okamžitě zapomenete. Pokud si to vaše partnerka přeje, tak neváhejte a podpořte jí. Pokud se vám stane to samé co mně, tak i vztah vás dvou se změní a bude hlubší.

Chápu, že ne každý muž to zvládne, ale když to aspoň nezkusí, aby si vůbec dokázal představit o co tam jde, tak to není chlap.