Ti zatracení šílenci to spustili.

Včera v 17,45 svrhli Francouzi první bombu na Libyi a kampaň eskaluje. Koho to vlastně chráníme? Člověk v civilním oděvu, který střílí z protiletadlového dvojčete, už není nějaký bezmocný civilista. Je to jen tragické matení pojmů.  

Navazuji na svůj článek z pátku, 17.března, ve kterém jsem ještě vyslovil naději, že k agresi nedojde. Došlo. Všechno je zkrátka jinak. Itálie, Anglie a Francie, jako země, které v historii moderní Libye tuto zemi dlouhou dobu prakticky vlastnily, si léči své komplexy a uraženou ješitnost. Itálie, že o Libyi přišla během druhé světové války, Anglie a Francie, že přišly o lukrativní teritorium a studnu s naftou, které společně vlastnily až do roku 1951. Tak už to bývá a různé frazeologické výlevy oficiálních politických míst znějí v této situaci asi jako projev generálního tajemníka ÚV KSČ na sjezdu komunistů. Jestliže máme chránit a podporovat nešťastné „civilisty“ v Libyi, pokojně střílející na vládní vojáky, proč za stejnou činnost neoslavujeme a nepodporujeme Tálibánce v Afghánistánu, nebo příslušníky al-Káídy na jiných místech? USA i některé evropské země zkrátka dělají jen to, co se jim právě hodí do krámu. Teď se jim hodí i to, že s novou, zatím nezorientovanou politickou reprezentací možná dohodnou výhodnější podmínky na dodávky ropy.

Evropa a Amerika, místo aby bez váhání pomohly všemi možnými prostředky co nejrychleji odstranit dopady přírodní katastrofy v Japonsku, investují obrovské prostředky do války proti režimu, který se může nám, Evropanům, zdát jako absurdní, směšný, možná i nehumánní, který ale zcela jistě plně odpovídá prostředí muslimské a navíc ještě africké země. Režimu, který s ostatním světem (na rozdíl od Saddáma Husajna) spolupracoval a který byl, právě v oblasti obchodu s ropou i jako odbytiště pro celou řadu druhů zboží, pro světové velmoci důležitým a spolehlivým partnerem (samotná Francie ještě do velmi nedávné doby realizovala s Kaddáfího Libyí velice rozsáhlé zbrojní kontrakty). A je třeba vzít v úvahu, že právě rozvrácená japonská ekonomika může znamenat pro světovou ekonomiku a zejména pro ekonomiku evropskou obrovské riziko s dalekosáhlými a dlouhodobými následky. Co si asi o rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN myslí v tuto chvíli řadoví Japonci? Raději nedomýšlet.

Konec konců, je to celkem čitelné. Zbrojní fabriky opět potřebují vyrábět zbraně, munici, jiné výstroj, fedrpuše a lampasy, jiné zase třeba vojenská auta, či radiolokační zařízení. Aby byl kšeft, musí být poptávka, aby byla poptávka, musí se příslušná část stávajících zásob vojenského materiálu amortizovat, zničit a znehodnotit. A o tom je prakticky každá válka. Nejde tedy o nějakou bohulibou snahu o ochranu libyjského lidu (jak to vzletně proklamoval mluvčí OSN), ale o peníze. Ono jde vždycky o peníze (a o ropu, což je to samé). To je totiž jediná hodnota, o kterou současní politici opravdu stojí a na kterou slyší.

To, co se v těchto chvílích děje, je pouze ukázka toho, že kdo má sílu a má svoji jedinou, neměnnou, nejsprávnější, neomylnou, nezvratitelnou a věčnou představu o tom, jak se má v jiné zemi žít, vládnout, mluvit a myslet, si může kdekoli své představy vynutil násilím. Tak zvaní „spojenci“ kategoricky a navíc vojenskou silou poučují muslimský stát co je to demokracie, co je svoboda a humanita, aniž si dostatečně uvědomují, že k nastolení demokracie amerického, či evropského typu by tento stát musel především zrušit islám, protože, ať chceme, či nechceme, tato silná a vyhraněná ideologie je s naším pojetím lidských práv a demokratických hodnot naprosto neslučitelná. Islám je především totalitní ideologie a totalitní musí být i jeho praktické naplňování v každodenní praxi, tedy i správa věcí veřejných. Útok na takové uspořádání je také útokem na islám a to si tito lidé (až se za čas probudí z revoluční euforie) líbit nenechají. A bude problém a ten bude stát další a další peníze.

Se zájmem jsem v sobotu odpoledne také zaregistroval fráze prezidenta Sarkozyho, jak musí Francie „okamžitě reagovat na úzkostné volání libyjského lidu“, oněch „libyjských civilistů“(a vyslechl jsem si také předpověď počasí nad Libyí, ale to snad byl jen vtip). Dovedu si docela dobře představit, co se bude dít, až ony milióny muslimských „civilistů“ ze severní Afriky, kteří se narvou do Francie, zjistí, že jim vlastně ten francouzský režim nevyhovuje a budou, tak jako v Libyi, volat svými automatickými zbraněmi na Sarkozyho do oken Elysejského paláce. Pak bude on sám volat „úzkostně“ o pomoc. A dobře mu tak.

Jsem zvědav, jak to bude pokračovat. Pokud „ spojenci“ nezabijí Kaddáfího, bude zcela jistě iniciovat žalobu na Sarkozyho a další čelné představitele zainteresovaných zemí k mezinárodnímu tribunálu pro válečné zločiny v Haagu a bude argumentovat tím, že sám a v souladu s rezolucí OSN jednostranně vyhlásil příměří, ale musel bojovat dál, protože se k příměří nepřidali rebelové (což je pravda) a Francie a další státy jeho zemi a jeho lid následně napadly (což je také pravda).  Zdecimováním vládních jednotek problém pochopitelně neskončí. Realitou zůstane rozdělená Libye a v různých formách do nekonečna pokračující občanská válka. Bude při ní Sarkozy dál asistovat? Myslím, že ne. Jednorázový útok jeho vzdušných sil mu bude jistě stačit. Dokázal totiž odvést pozornost od svých vlastních, vnitrostátních problémů. V žádné muslimské zemi totiž nemůže vnitřní problémy vyřešit sebedokonalejší americká, nebo francouzská stíhačka a na okupaci celé země Evropa, ani Spojené státy nemají prostředky. Své problémy si musejí Libyjci vyřešit sami a to bude trvat hodně dlouho. Muammar Kaddáfí padne. Z jeho lidí se stanou rebelové a ze současných rebelů vládní síly a pro obyčejného člověka nic dobrého nepřijde. O něj totiž vůbec nejde.

Stydím se za pana Sarkozyho, stydím se za Brity, Italy i Poláky. Stydím se za Evropskou unii. V jednom ze svých posledních článků jsem napsal, že Evropa umírá. Mýlil jsem se. Stará, dobrá Evropa právě umřela. Amen.