Pryč z Evropské unie. Dokud je ještě čas.

Pokud někdo založí politickou stranu či hnutí s prioritním programovým cílem vystoupení z EU, stanu se členem. Odejít z té neskutečně stupidní rádoby Unie bude to nejrozumnější, co můžeme udělat. Ale hlavně rychle.  

Poslední snaha Evropské komise cíleně znásilnit banky jednotlivých zemí a a ve formě závazné směrnice prosadit, aby poslušně a ve velkém nakupovaly dluhopisy EU a Záchranného fondu eurozóny, nemá obdoby a nelze ji ničím obhájit. Po těchto bankách se chce, pod sankcí odebrání bankovní licence, aby vynaložily finanční prostředky na předem ztrátový obchod, na to, aby se alespoň na čas zabránilo sociálním nepokojům v zemích, které zjevně žijí nad své možnosti a nechtějí svůj přístup změnit. O tom má být Evropská unie? S posledním článkem Petra Macha (NP, 6.8.) bezvýhradně souhlasím. Dokonce si myslím, že pokud to manažeři jednotlivých bank dovolí, hraničí to s trestným činem neplnění povinností při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona. Nemluvě o tom, že podle aktuální dohody ministrů financí eurozóny by v případě státního bankrotu byli investoři, držící vládní dluhopisy této země, až poslední v nárocích na splácení dluhu. Jedná se v tomto případě o klasickou unijní absurditu, nebo o  přípravu finančního podvodu ve velkém?

Snahy o násilnou regulaci bank, cosi jako jejich znárodnění (výstižnější termín asi bude „zbruselštění“), mimo jiné zásadním způsobem popírají ty nejelementárnější esence tržních mechanizmů a kapitalistického systému jako takového. Tyto zcestné snahy (pokud se opravdu realizují) také zcela jistě dorazí i banky, které se zatím, navzdory nadále pokračující evropské ekonomické krizi, ještě drží při životě. Díky vlastním rozhodnutím a díky prozíravosti svých manažerů, kteří dovedou prostředky, vydřené z klientů, vhodně a rozumně investovat. Nikoli na něčí úchylný příkaz a nikoli do nějaké černé díry, do které se časem vejde ještě mnohem a mnohem víc a ze které se již nikdy a nic nevrátí.

Od mého posledního článku na toto téma („K čemu je nám Evropská unie“, 11.listopad 2010), uplynulo necelých devět měsíců. Musím konstatovat, že tato země již několikrát zažila násilné poručníkování cizích lidí z cizí země a v tom, co se děje dnes, se historie pouze opakuje. Pod jinými prapory, ale po stejných cestách. Některé mé tehdejší pochyby, zda skutečně odejít z EU a zda by to našemu národu prospělo, vyústily pod dojmem dalších a dalších rozhodnutí a úmyslů evropských úředníků v jednoznačné stanovisko. Nastal čas odejít.

Zbavit se konečně těch zástupů sice pracovitých, svými aktivitami ale krajně nebezpečných úředníků, kteří maximálně vejdou do dějin tohoto kontinentu jako plošná pandemie nebývalých rozměrů. Jako špičkově placená, vysoce virulentní infekce. Zahajme celospolečenskou diskuzi na téma perspektiv dalšího setrvání v Unii. Hledejme možnosti jak odejít rychle a bez větších problémů. Do doby, než se tato životně důležitá opatření začnou vážně realizovat, odmítejme všechny zcestné a úchylné návrhy a směrnice, které jsou v příkrém rozporu se zájmy našeho národa a našeho státu. Podle mého názoru to je základní povinnost těch ústavních činitelů, kteří slíbili tomuto národu věrnost. Začněme vyrábět to, co potřebujeme a co lze prodat, navazujme pouze logické a oboustranně výhodné obchodní kontakty a nenechme si do toho všeho kecat úředníky z Bruselu. Starejme se zkrátka sami o sebe. Evropská integrace se ukázala stejnou neuskutečnitelnou a nebezpečnou chimérou jako multikulturalismus a další nesmysly.

A bát se snad nějaké izolace? Na tu ti bruselští úředníčci nestačí. Kšeft je věčný a o jeho logice a podobě rozhodují naštěstí jiní. Brusel nám prakticky nic udělat nemůže, pokud naši představitelé budou mít dostatek odvahy a pokud se budou konečně cítit příslušníky tohoto národa. A konec konců, zakrátko nebude mít Brusel prostředky ani na to, aby nám tu a tam něco utrousil ze stolu a o eventuální pomoci v případě, že by se Česká republika skutečně dostala do podobných potíží jako Řecko, Portugalsko, či jiné země, si nedělám žádné iluze. Musí na to být peníze a ty mít Brusel nebude.

Pryč z Evropské unie. Je za pět minut dvanáct.