A zase ti sudetští Němci

K činnosti různých sudetoněmeckých landsmanšaftů a k problematice Benešových dekretů jsem se již mnohokrát vyjádřil a nechci se opakovat. Poslední článek pana Doležala mne ale docela nadzvedl. Myslím si zkrátka pravý opak.  

Řadu myšlenek a názorů pana Bohumila Doležala na různé společenské problémy beru a upřímně si ho vážím pro jeho publicistickou erudici a velmi široký záběr novinářského zájmu. Pro mnoho současných publicistů může být tento pilný politický komentátor a fundovaný politolog jen a jen příkladem. Jak ale začne psát o sudeťácích, přestávám být jeho obdivovatelem. Po přečtení adorací sudetoněmeckých požadavků je mi dost smutno. Jeho poslední článek „A zase sudetští Němci“, uveřejněný 4.dubna v Lidových novinách a následně i na Neviditelném psu, do jeho neměnných názorů na otázku logického poválečného završení osudu sudetských Němců bezprostředně zapadá.

Stručně řečeno se jedná o to, že původní rozhodnutí Ministerstva vnitra, které smetlo ze stolu vznik Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pro kolizi cílů sdružení s českou ústavou a českými zákony, bylo po podání žaloby pro nedostatek právních podkladů Městským soudem v Praze zamítnuto jako nepřezkoumatelné. Argumentům žalující strany tak bylo v podstatě vyhověno.

Pan Bohumil Doležal namítá, že „ v demokratickém státě nejsou ideologická stanoviska a deklarace státních institucí závazná pro občany“ a vyjadřuje (volně interpretováno) kategorický nesouhlas s původním názorem státní správy, že demokratický systém garantuje svobodný názor jednotlivce či neformálního sdružení, ale že nelze vykonávat jakoukoli činnost s jakýmikoli cíli tehdy, jestliže je k této činnosti ze zákona nutný souhlas příslušného státního orgánu, tedy pokud má tento orgán nikoli pouze vzít na vědomí, ale naopak posoudit a schválit vlastní záměry určité skupiny občanů, kteří se rozhodli sdružovat s společně prosazovat svůj zájem. Tento přístup klasifikuje pan Doležal jako návrat před rok 1989.

Musím zdůraznit, že se stanoviskem Ministerstva vnitra souhlasím a mám právě na tento problém přesně opačný názor, než pan Doležal. Ta první část toho stanoviska se totiž týká práv a svobod jednotlivce a ani v nejmenším je nezpochybňuje. Ta druhá se nepřímo týká samotné existence státu, protože každý státní útvar a každá státní správa (i ta sebe demokratičtější) musí být logicky určitou formou násilí a donucení. Interpretovat zákon jako „nezávaznou deklaraci státní instituce“ patrně není úplně správné. Násilím a donucením jsou v praxi i daně, maximální rychlost v obci a jízda vpravo, stavební zákon i kupříkladu zákaz rozšiřování drog . Nechť se někdo pokusí říci na berňáku, že daňový zákon je pouhou nezávaznou deklarací státní instituce (může s tím zákonem nesouhlasit, ale to je tak vše, co proti němu může udělat). Násilím i donucením jsou i pravidla pro zakládání občanských sdružení a politických stran. Opak by byl anarchií. Chci žít v demokratickém systému a demokratickém státě, ale anarchii bytostně odmítám. Zákony a vlastní úmysl zákonodárců se přece nemohou stát jen cárem papíru. A cárem papíru by se neměly stát ani Benešovy dekrety, které tehdy (možná) více revolučně a více emotivně, než je v dnešní době právní praxí, řešily pokračování existence našeho státu těsně po skončení asi nejtragičtějšího období našich dějin, tedy v době, jejíž neblahý charakter Češi nezavinili a ani zavinit nemohli.

Navíc mne v této souvislosti napadá, proč se tedy vláda ČR a příslušné soudy tak dlouho a pečlivě hrabaly ve stanovách Dělnické strany, proč tuto partaj Nejvyšší správní soud (a následně i Ústavní soud) nakonec rozpustil, když vlastně její cíle byly jen v jakémsi rozporu s „ ideologickými stanovisky a deklaracemi státních institucí“, které tak nebyly „závazné pro občany“, tedy ani pro členy DS a její sympatizanty. Proč je brán jiný metr na cíle jednoho politického uskupení a naprosto odlišný metr na cíle jiného (protože buď jak buď, jakékoli sudetoněmecké krajanské družení ať se již nazývá „ v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“, musí být primárně politickým uskupením, plnícím především politické cíle, jinak nemá smysl). Je to snad proto, že tady opět zapracovala ona typická česká servilita k našemu západnímu sousedu? Onen nedostatek potřebného vlastenectví a české národní hrdosti? Nebo je to jen další křečovitá snaha odlišit se kategoricky od minulého režimu i ve věcech, které jsou a musí být pro každý státní útvar, pro každý politický režim a navíc i v kterékoli době elementární? Těžko říci.

Jak se asi Městský, či jiný soud v budoucnu postaví k podobné cause, týkající se dejme tomu vzniku jakéhosi islamistického uskupení, deklarujícího radikální změnu celé struktury českých zákonů a (pokud to trochu přeženu) i vytvoření islámského státu na území České republiky s islámskými zákony a islámskou ideologií? Vždyť na to vlastně tito lidé budou mít podle citované filozofie nezadatelné právo.

Není účelné zpochybňovat vlastní historii. Není účelné tak flagrantním způsobem negovat vlastní stát. Není účelné vlézt do zadku každému, kdo o to právě stojí. Je naprosto jasné, že aktivita sudetoněmeckého hnutí bude dál a dál narůstat. Braňme se tomu. Buďme vlastenci a přestaňme vlastenectví nazývat nacionalismem. Pokud nejsme schopni se to zase rychle naučit, jsme potom ještě národem?