Stát bude určovat, co se může nosit?

Vláda zafinancovala akci Českého helsinského výboru, která má varovat před nošením svršků, oblíbených mezi pravicovými extrémisty. „Víš, co nosíš?“  „Víš, koho propaguješ?“, to jsou hesla, objevující se po celé republice. Zvykl jsem si na ledacos, tohle patrně nevydýchám.

Vzpomínám si na dobu svého poměrně útlého mládí, kdy jsem patřil k té části mládeže, která, coby výraz protestu proti všem a všemu, nosila džíny, dlouhé vlasy, vytahaný svetr a americkou bundu z druhé světové. Protože to bylo obecně odsuzované. Byly to skvostné časy. Za každou cenu protestovat totiž patří k mládí, je jeho výrazem a nespokojenost je (patrně) i nezbytným předpokladem dalšího vývoje. Štval jsem tehdy nejen starší lidi v hromadných dopravních prostředcích, ale především své pedagogy a vychovatele. Byly mi kladeny duchaplné otázky typu „Co tím sleduješ?“, „Koho tím propaguješ?“. Dnes jsem si na tu dobu znovu vzpomněl. Ta neuvěřitelná podobnost totiž není čistě náhodná. Všechno se opakuje a především se opakují stejné chyby. Máme sice výkonné a zázračné počítače, chytré mobily, materiály, o kterých se nesnilo ani fantazií vybaveným spisovatelům sci-fi, máme internet, onen zázrak všech zázraků, ale člověk zůstal stejný. A v podstatě stejní jsou i ti, kteří si v různých dobách usurpují právo určovat, co je „slušný člověk a občan“, co má mít na sobě, co má číst a na jaké filmy se má dívat. 

Pokud dnes vláda dospěla k závěru, že jedinou účinnou formou boje proti extremismu jsou zákazy a příkazy co se smí, či nesmí nosit (to vše v době krize a za peníze z daní), pak buďto neví, co dělá, nebo naopak ví, ale ve prospěch společnosti to rozhodně není. Extremismus jakéhokoli ražení je asi přece jen nutné eliminovat spíše pádnějšími, jasnějšími a srozumitelnějšími argumenty, nikoli kriminalizací triček, písniček a bundiček od určitých autorů a značkových výrobců. Jestliže tento stát, jeho výchovné a propagační instituce, nedokážou argumentovat lépe, než extrémisté, pak je (možná) na čase začít uvažovat o tom, zda na argumentech extrémistů přece jen něco není, zda ona „jednoduchá řešení“, o kterých kriticky hovořil 28. října pan Klaus, nejsou přece jen pro lidi bližší, než všeobsáhlé žvanění o ničem a mlácení prázdné slámy. Pak je totiž na místě začít vážně uvažovat o tom, jaké to vlastně bude, až se extrémní myšlenky, chtě nechtě, prosadí v celé společnosti.

Nebo to je snad všechno jinak? Nejedná se, čistě náhodou, o nějakou velmi zdařilou marketingovou akci oněch inkriminovaných značek, jako je Thor Steinar, Lonsdale, Umbro, Everlast, Eighty Eight, Grassel a další, kterou, ve své naivitě, nebo naopak komerční kreativitě, financoval český stát? Vždyť kolik lidí by si někde v pražském, či libereckém  autobuse všimlo, že někdo má na sobě tričko Eighty Eight a že to určitě znamená číslo 88, tedy (podle pořadí písmen v abecedě) výkřik „heil Hitler“? Dnes si toho zcela jistě všimnou všichni ti, kteří ony články v Lidovkách, či jinde, četli. Lidé, kteří dosud ani nevěděli, že tyto značky existují a že jsou něčím atraktivní a výjimečné, to teď vědět budou. A možná si takové tričko natruc koupí. Kšeft je totiž věčný. Navíc tak dobrou, kvalitní a plošně organizovanou reklamu a ještě navíc zcela zdarma, si různá extrémistická hnutí a nacionalistické partaje nemohly přát ani v nejbujnějších snech. Zkrátka buďto je naše vláda tak hloupá, nebo tak navedená. Obojí je ale špatně.

A jestliže nakonec z celé euforie listopadových událostí zůstane po dvaceti letech jen sociální nejistota, všeobecný úpadek morálky, korupce, drogy a banánová politická scéna, pokud se z české společnosti postupně vytratí základní atributy demokracie, jakým je mimo jiné i osobní svoboda projevu, tedy nejen slovního, ale i (jakkoli se to zdá méně významné) volby oblečení a formování osobního výrazu, pak je na místě otázka, k čemu to tehdy vlastně bylo. Pak se také nikdo nemůže divit tomu, když jednoduchá řešení zvítězí a stanou se ideologií. Tento, v historii se opakující problém, nevyřeší zákazy, ani silná slova. Zákazy vedou zase jen k dalším zákazům.

Staré čínské přísloví říká, že každá cesta začíná prvním krokem. Lze to parafrázovat i tak, že každá totalita (a ta nemusí být vždy nutně rudá) začíná prvním, drobným zákazem. Až si to veřejnost dostatečně uvědomí, bude zase na všechno pozdě.