Hitler, Heydrich a český národ.

 Úvahy na téma „co by bylo, kdyby“ jsou docela přitažlivé. Zvláště když se jedná o existenci, či neexistenci celého národa. V poslední době se objevuje řada článků na toto téma. Co by tedy s námi bylo, kdyby Hitler vyhrál válku?  

Velmi zajímavé především je, že se tato otázka v různých periodikách v této podobě vůbec otevřela. Za to nesporně patří příslušným redakcím dík. Druhou zajímavostí je zcela jasná protichůdnost názorů. Od klasického, tradovaného desítky let, že by totiž drtivá většina Čechů po Němci vyhrané válce zahynula, až po úvahy v tom smyslu, že si říšskoněmečtí rasoví odborníci vážili čistě z rasového pohledu Čechů více, než sudetských Němců, tedy, že by se většině Čechů po válce vlastně nestalo nic, snad jen to, že by nadále (možná) byli pouze jakousi etnografickou skupinou v rámci Říše, ale jejich potomci by se již cítili plnoprávnými říšskými občany a Němci. Který názor je správný? A ještě konkrétnější otázka. Který názor je pro naši národní mentalitu v tuto chvíli jedlejší a únosnější?

Možná, že skutečně nastává doba, kdy si Evropa začíná přehodnocovat své tradované pohledy na období Třetí říše a na poválečné plány jejích protagonistů. Přehodnocovat a pochybovat o dlouho neměnných pravdách je základ vědeckého zkoumání i v tak široké a tvárné vědě, jakou historiografie bezpochyby je. Má se ale zasahovat i do těch oblastí, které byly léta létoucí naprosto tabu a které se vykládaly pouze jedním, nezpochybnitelným způsobem?

Na místě je i následující otázka. Kolika tehdejším českým (potažmo protektorátním) občanům by po válce skutečně vadilo, kdyby se stali občany Říše, měli říšskoněmecký cestovní pas a nemuseli se nadále cítit jako jakýsi podřadný lidský materiál? Kolik z nich by pak naprosto dobrovolně vstoupilo do NSDAP a kolika z nich by opravdu vadilo, že musí posílat své děti do Hitlerjugend a že jejich synové slouží ve Wehrmachtu? A pokud by to některým z nich skutečně vydilo, vadilo by to jejich dětem a dětem jejich dětí? Z pohledu národního uvědomění velmi těžká odpověď. Když jsem byl dítě školu povinné, byl jsem po konsumaci řady filmů na téma okupace, ve kterých si mnozí čeští herci napravovali svůj vlastenecký profil, skálopevně přesvědčen, že každý Čech, ať už na jakémkoli místě, snad až na několik opovrženíhodných výjimek, aktivně bojoval s Němci. Že každý český dělník ve Škodovce nebo v ČKD házel do převodovek Hetzerů písek, že každý byl připraven ochotně ukrýt parašutistu, nebo odbojáře před gestapem, že každý se těšil na povstání a čestnou smrt za svůj národ. Nebylo tomu tak.

Když přistály první výsadky našich vojáků z Anglie, podléhající přesně stejnému omylu, první, co je nemile zaskočilo, byl klid, pořádek a pohoda v protektorátu. Především v Praze je překvapili smějící se lidé, vycházející z kina, ve kterém se hrála německá veselohra, lidé, slunící se na pražských plovárnách, popíjející pivo v zahradních restauracích, tančící na parníku, či na Terasách Barrandov. Postupně zjistili, že mnozí čeští dělníci jezdí na německou správou organizované ozdravné rekreační pobyty, na kterých při ranním nástupu hajlují, že české herečky hrají pod poněmčenými jmény v německých filmech, že čeští filmoví režiséři dokáží natočit tendenční propagandistické filmy mnohem lépe, než němečtí. To byla realita a příklad nezdolné české přizpůsobivosti a kdo jsi dnes bez viny, hoď kamenem. Ti stateční kluci se tehdy zcela jistě také zamýšleli nad otázkou, pro koho vlastně nasazují život, zda si to český národ opravdu přeje a zda si svůj další osud skutečně uvědomuje. Konec konců právě ten klid v protektorátě a smíření většiny národa se situací byl leitmotivem rozhodnutí doktora Beneše o likvidaci Reinharda Heydricha i za cenu, kterou český národ zaplatil.

Je nezpochybnitelné, že tehdejší vládnoucí nacistická garnitura si s Čechy a jejich národem příliš velké starosti nedělala. Uvažovat dnes tak, že by, možná, zahynula „jen“ třetina národa, nebo „jen“ židé, nebo „jen“ komunisté (a takové názory se opravdu objevují), je zcestné a mimo jiné i nebezpečné pro ty, pro které je období protektorátu i období těsně po válce, kdy se další osud českého národa formoval, historií tak hlubokou, asi jako průběh námořní bitvy u mysu Trafalgar. Myslím, že je přece jen při těcho úvahách nutné vzít v úvahu několik souvislostí.

Předně. Ekonomické zázemí protektorátu, jeho zbrojní průmysl a jeho, na svoji dobu vysoce kvalifikovaní dělníci, to vše bylo pro Říši naprostou nezbytností v průběhu války a bylo by to nezbytné i po eventuálně vyhrané válce, protože, volně řečeno s klasikem, každý mír je především přípravou na novou válku. Dál. To, co říkají v různých dobách různí politici z různých řečnických tribun, má svoji hodnotu a váhu jen tehdy, když se to hodí finančnímu světu a jeho představitelům. Pokud se to nehodí, rétorika se brzo změní, nebo se vymění ti politici. Proto si myslím, že v době, ve které by ze scény, díky věku, nemocím, změnám situace, nebo čistě z důvodů upadnutí v nemilost, kompletně zmizela ona první, porevoluční garnitura nacistických lídrů, zmizela by i jejich primitivní rétorika a začalo by se mluvit a uvažovat naprosto věcně a pouze ve prospěch peněz. Na Čechy by bylo pohlíženo úplně jinýma očima. Ne tak na celý český národ, který by nesporně zanikl a časem by z něj zůstalo snad jen pár folklórních artefaktů, či zvyků a vlastní řeč by postupně ztrácela jakýkoli praktický charakter. Nemyslím si ale, že by došlo k jeho genocidě tak, jak s tím strašili, v duchu svých politických doktrín, Heydrich, či doktor Goebbels.

Takže další otázka zní. Bylo by to pro nás a naše potomky dobré, nebo špatné? Já osobně jsem, jak se říká, ze staré školy a pojem národ je pro mne, přes všechny mé osobní výhrady k naší národní povaze a mentalitě, pojmem dost důležitým. Budoucnost české kotliny ve smyslu totální asimilace s německým prostředím a německým státem (ať už by byl v jakékoli podobě a uspořádání) je pro mne osobně nepřijatelný. Nemyslím si ale, že dnešním mladým lidem by příliš vadilo, když by byli Němci právě tak, jako by jim nevadilo, když by byli Britové, Francouzi atd. Pojem vlastenectví dostal uplně jiné rozměry, tak říkajíc evropsko unijní, kosmopolitní a globalizované. Taková je doba a jinou v tuto chvíli nemáme k dispozici.

A proto bude možná přece jen lepší a logičtější, těmito otázkami se nadále vůbec nezabývat a brát věci tak jak jsou a jak budou. Nebo to tak není?