Všem bylo jasné, že to musí fungovat – a ono nic, část I - Války

Již mnohokrát se stalo, že někdo přišel s novou myšlenkou, která chytla. Všem lidem bylo jasné, že to je ono, nadchli se pro ni, realizovali ji – a nakonec se ukázalo, že to nefunguje.

Například mírová organizace evropských křesťanských panovníků. Tu propagoval již Jiří z Poděbrad. Byl to nápad humanisty Antonia Marini z Grenoblu, Jiří z Poděbrad tuto myšlenku přijal za svou a snažil se pro ni získat i další panovníky. Princip je jednoduchý: Velká většina lidí si přeje mír. Když se všichni evropští panovníci spojí a utvoří organizaci pracující na principu národní svrchovanosti, zásady nevměšování a řešení sporů před mezinárodním tribunálem, musí to fungovat.

I když většině lidí tato myšlenka byla sympatická, trvalo to 400 let, než se věc podařilo uskutečnit. Až po Prvé světové válce byla vytvořena Společnost národů. Jelikož v té době už začínala globalizace, šlo nikoliv o evropskou ale o světovou organizaci. Byla dílem mnoha moudrých lidí. Bohužel během dvaceti let se Společnost národů ukázala jako zcela nemohoucí, vypukla další válka, horší než ta prvá.

Po Druhé světové válce byla proto vytvořena podstatně vylepšená Organizace spojených národů. Bohužel, dnes po téměř osmdesáti létech musíme konstatovat, že ani ta nesplnila svůj cíl. Snad bychom mohli říct, že tato organizace sehrála jistou roli v Korejské válce (1950-53) a při řešení nějakých drobných lokálních konfliktů. To je bohužel všechno, v ostatních válečných konfliktech – a bylo jich nepočítaně – byla, a hlavně je OSN zcela bezzubá.

Jak je to možné? Vždyť většina lidí si přeci přeje mír! Kde je ten zakopaný pes?

Je to jednoduché: Válce je nutné zabránit v počátku, než se plně rozvine. Většina lidí není schopná podívat se na situaci objektivně. Každý vychází ze svých zkušeností a ty jsou rozdílné, pro většinu lidí je těžké se oprostit od individuálního pohledu a dívat se na situaci objektivně.

Za začátek 2SV lze považovat Mnichovskou dohodu a rozbití ČSR. Francouzští, Britští a další politici měli v paměti hrůzy 1SV, nechtěli, aby se něco podobného opakovalo. Mysleli si, že když ustoupí Hitlerovi, že bude Hitler spokojený a bude mír. Ostatně to sliboval. Ale pak Hitler přepadl Polsko a už to jelo.

Slováci vidí Mnichovskou dohodu jinak: umožnila jim získat samostatnost. Oni to necítí jako ústupek agresorovi. Podobně Maďaři po skončení 1SV viděli jako velikou nespravedlnost (a to docela oprávněně), že polovina Maďarů, jak tvrdili, žije v zahraničí – na Slovensku, v Rumunskou a Jugoslávii. Dali se celkem logicky na stranu Německa v přesvědčení, že se jim podaří obnovit velké Maďarsko. Touha po obnovení velkého Maďarska je vlastní i mnohým dnešním maďarským politikům. Proto mnozí maďarští politici vidí Putinovu vojenskou intervenci jinýma očima.

Je však třeba říci, že Ruskou agresi proti Ukrajině odsuzuje většina evropských států. V Latinské Americe či v Africe to však většina vidí jinak: Tam jsou totiž lidé přesvědčeni, že je Amerika vykořisťuje, proto sympatizují s Ruskem. Nemůžeme tedy čekat, že by OSN bylo schopné nějaké akce.

Stejně tak probíhající vojenské akce Izraele v pásmu Gazy není OSN schopna jakkoliv ovlivnit nebo dokonce vzít do vlastních rukou. Zástupci jednotlivých států nejsou schopni situaci hodnotit objektivně. Tam by se o to měli alespoň pokusit, protože stát Izrael vznikl v roce 1947 na základě rozhodnutí OSN. Bylo by proto logická, kdyby OSN dozírala na vývoj v oblasti. Není to možné, představitelé většiny zemí nejsou schopni nezatíženého pohledu. OSN je skutečně zcela bezzubá. Kdo z nás ví, že generálním tajemníkem je dnes portugalský zástupce António Gutarres?

Vraťme se k situaci na Ukrajině. Tam nikdo válku neplánoval, nikdo ji nechtěl a nikdo s ní nepočítal. Rusko si zkusilo v roce 2014 vzít Krym. Vyšlo jim to podle plánů: obsadit, udělat referendu a ticho po pěšině. No demokratické státy se zmohly na nějaké neúčinné sankce, které nestály za řeč. Proto Rusové naplánovali trochu větší akci: Nazvali to vojenská operace. Počítali, že během 2 až 3 dnů obsadí Kyjev a získají Ukrajinu. Jistě budou nějaké protesty, ale z toho si Rusové nic nedělali. Naplánovaná akce však překvapivě nevyšla. Jednak mnoho techniky nedojelo do cíle, chyběla jim rozkradená nafta. Jednak je v Kyjevě nevítali vítači, na jejichž naverbování dalo Rusko velkou sumu peněz, z nichž však mnoho skončilo neznámo kde. A většina rusky mluvících Ukrajinců nepovstala, ačkoliv se s tím počítalo. A hlavně Zelenskyj se zachoval nečekaně. Američané mu řekli, že mají pro něho místo v letadle, kterým odlétají američtí diplomaté – a on to k jejich velkému překvapení odmítl a začal organizovat vojenský odpor. S tím Rusové nepočítali. Nebyli připraveni na delší válku. Honem sháněli po světě náboje, nakoupili je např. v Jižní Koreji. A brzy se k překvapení všech rozjela válka se vším všudy. Teď se zdá, že Rusové, poté co dobyli několik měst a úspěšně ničí hlavně elektrárny, spějí k vítězství. Svoje území zvětší o kus rozstřílené země, ze které část obyvatelstva uprchla a zbytek bude k smrti nenávidět Rusy. V roce 1941 po přepadení SSSR Německem Ukrajinci hleděli na německé vojáky s velkou nadějí. Ukrajinci nenáviděli Rusi kvůli hladomoru, který nechal Stalin uměle vyvolat na Ukrajině. Mnozí sudetští Němci, kteří byli ve Wehrmachtu, uměli česky a s Ukrajinci se domluvili. Ti po návratu říkali, že to Ukrajincům nějakou dobu trvalo, než většině došlo, že Němci jsou horší než Rusové.

Někteří politici již nějakou dobu mluví o našem podílu na poválečné rekonstrukci Ukrajiny. Podle mne by bylo třeba řešit otázku, jakou taktiku zvolit, aby se dosáhlo konce války. Většina je toho názoru, dodat Ukrajině zbraně, aby se mohla bránit. Kdyby se jí však podařilo převzít iniciativu, což je málo pravděpodobné, je tady nebezpečí, že Rusové použijí jaderné zbraně. Kdyby Rusové hladce zvítězili, je nebezpečí, že budou postupovat dále v obnově někdejšího impéria. Nevím, jaká strategie by mohla vést k míru. Vy to víte?