Kniha o hladomoru na Ukrajině

V městské knihovně upoutala mou pozornost kniha Mirosław Wlekły: Svědectví o velkém hladomoru. Je to sice záležitosti stará 100 let, vím však o tom málo, nebude na škodu si knihu přečíst, řekl jsem si a knihu si půjčil.

Kniha je vlastně věnována životu Garetha Jonese, britského novináře narozeného v roce 1905. Jeho matka pracovala jako chůva u Johna Hugese, což byl velšský podnikatel, který v carském Rusku vybudoval významný hutní závod a průmyslovou vesnici Hugesovka (rusky Juzovka), která byla po revoluci přejmenována na Stalino později na Doněck. A průmysl, který tam vybudoval, je pozdější Donbas. Její syn Gareth Jones vystudoval v Cambridge němčinu, francouzštinu a ruštinu a ucházel se o místo v diplomatických službách. Dostal místo poradce u britského politika Davida Lloyd George (v letech 1916-22 to byl předseda vlády).

První cestu do SSSR podnikl v roce 1930. V Moskvě mu přidělili automobil s řidičem, který ho zavezl do vybraných závodů a škol a pak navštívil redakci novin Pravda a Izvětije. Vše poskytovalo ten nejpříznivější obraz země. Když se však Jones zeptal asi 14letého kluka, zda by se chtěl někdy podívat na západ, odpověděl mu: „Ne, tam kapitalisté hrozným způsobem vykořisťují dělníky.“ Jones mluvil rusky, podobné názory slyšel i od dalších lidí. Později při cestě vlakem však narazil ne lidi smýšlející jinak. Poznal to na anekdotách, které si lidé vyprávěli, a on díky dobré znalosti ruštiny jim rozuměl.

Tady jsou některé anekdoty, které si zapsal:

Muž uvidí tonoucího člověka. Nerozpakuje se, skočí do vody a vytáhne ho. Na břehu se mu podaří ho přivést k životu a s překvapením vidí, že je to Stalin. Stalin si s nim potřásl rukou, řekl mu, že je statečný a že bude odměněn: „Můžeš žádat, co chceš.“ Zachránce se poškrábá na hlavě a řekne: „Proboha, jenom neříkejte nikomu, že jsem vás zachránil, jinak budu mít potíže!“

Cvičitel v cirkuse říká: „Všichni, kromě členů strany, nyní musejí odejít,“ načež všechna zvířata, kromě osla, odcházejí.

Vesničan se ptá Michaila Kalinina: „Proč máme tak málo oblečení, tak málo jídla?“ Kalinin odpoví: „To nic, v Africe chodí lidé úplně bez oblečení.“ Vesničan na to: „Takže tam musejí mít socializmus už hodně dlouho.“

Když je na venkově chléb, ale v městě není, setkáváme se s odchylkou doprava. Když je chléb ve městech, ale na venkově není, dochází k odchylce doleva. Kdy není chléb ani na venkově ani ve městech, znamená to, že se realizuje stranická linie.

Veš a prase se potkají na hranici Sovětského svazu. Veš přichází, prase odchází. „Proč jdeš do Ruska?“ ptá se veš. „V Německu jsou lidé moc čistotní, u nikoho nemůžu zůstat,“ odpoví veš. „A proč odcházíš ty?“ ptá se veš. Prase odpoví: „Protože teď Rusové jedí, to co dříve žrala prasata a na mě nic nezůstane.“

(Jestli se vám anekdoty zdají málo vtipné, pak vězte, že před 90 lety v jiném kulturním prostředí je lidé přijímali jinak.)

Brzy poznal, jaká je situace ve skutečnosti: nesvoboda, hlad, strach… Ovšem ostatní zahraniční dopisovatelé díky dobře naplánovaným cestám spojeným s doprovodem nic z toho nepoznali.

Jones věděl, že v roce 1921, když Američané viděli, že v Rusku je hlad, nabídli Rusům pomoc. „Nepřicházíme bojovat s Ruskem, přicházíme zásobovat jídlem,“ řekl tehdy emisar a ruský vyjednávač a pozdější ministr zahraničí Maxim Litvinov odpověděl: „Ano, ale potraviny jsou zbraň!“ Pomoc nepřijali, naopak. Již v té době začalo zabavování obilí na Ukrajině. V polovině roku 1919 se Ukrajincům podařilo vyhnat bolševiky z Kyjeva. Probíhalo selské povstání pod vedením anarchisty Nestora Machna. Byl tam značný chaos a zmatení pojmů: „Jsme bolševici, ale ne komunisté,“ hlásali rolníci. Komunisté jim všechno brali. „Jediný velký organizátor, kterého Rusko mělo, byl Trockij,“ prohlásil Lloyd George a měl pravdu. Stalin uměl jen řídit teror, nikoliv hospodářství. Stalin sice vyhlásil pětiletku, která měla za cíl vybudovat v SSSR průmysl. K tomu potřeboval stroje. Platil za ně tím, že vyvážel obilí, maso, máslo... Že doma lidé hladověli, bylo mu jedno.

Jones při cestách po Evropě a Americe potkává mnoho politiků, novinářů i obyčejných lidí, kteří vidí v socializmu řešení všech problémů. Někteří z nich po návštěvě Ruska, kde viděli na stavbách dělníky, jak přenášejí zeminu na nosítkách, protože nejsou kolečka na převážení zeminy, prohlédli.

Při jedné cestě do Ruska se Jones setkal s Naděždou Krupskou, vdovou po Leninovi, a byl jí okouzlen. Nadšeně hovořila o vzdělávání dětí i dospělých v Ruskou. Nějakou dobu pracovala jako náměstkyně komisaře pro vzdělávání. Slyšel však i vtip: Stalin se opět pohádá s Krupskou a najednou se přestane ovládat a vykřikne: „Podívej se na mě, stará bábo, jestli se nevzpamatuješ, jmenuji Leninovou vdovou někoho jiného. Když v roce 1939 zemřela, bylo podezření, že ji Stalin nechal otrávit.

Nepředstavitelný chaos v horečně plánovaných stavbách ilustruje případem, kdy Rusové postavili dvě továrny, stroje však měli jen do jedné. Stranické vedení rozhodlo, že je budou co půl roku stěhovat z jedné továrny do druhé a budou hlásat, že obě továrny jsou v provozu.

Jones si prohlédl i chloubu Sovětského Ruska - Dněprovskou vodní nádrž. Povšiml si i komor, jejichž význam mu nebyl jasný. Další novinář Heinz usoudil, že jde o prostor pro výbušniny. Zřejmě to odhadl správně. Na začátku 2SV Stalin nařídil zničení hydroelektrárny. Výbuch uvolnil masy vod, následující záplavu nepřežilo 120 tisíc lidí.

Od lidí zaslechl, že se odhaduje, že v roce 1931 zabil hlad v Kazachstánu milion lidí. Dověděl se, že je zakázaný i tanec foxtrot, protože ten je jen pro buržoasii. Lidé však tajně hrjí a tancují foxtrot.

V roce 1932 vyšla v Anglii kniha, ve které byl David Lloyd George, pro kterého Jones pracoval, obviněn ze smrti carské rodiny, poněvadž jí odmítl v roce 1917 azyl. Lloyd George se k tomu nevyjádřil.

Jones se později stává novinářem a sleduje dění v Rusku i Německu. Zaznamenal, že 5. 10. 1932 Izvestija kritizuje špatnou distribuci potravin: Někde je nedostatek zelí, někde hnije na skládkách.

V roce 1933 pozval Hitler Jonese, aby se zúčastnil části jeho předvolebních meetingů. Jezdil s ním v jedné z doprovodných limuzín, ve kterých jezdili Hitlerovi strážci, příslušníci SA. Létal spolu s Hitlerem letadlem do dalších měst.

Zjistil, že Hitler, který se narodil v Rakousku, dlouho marně usiloval o německé občanství. Podařilo se mu to až 26. 2. 1932, když složil jako státní úředník přísahu německému státu, který hodlal zlikvidovat. Jones se spřátelil i s Goeblesem a dalšími. To bylo ještě v době, kdy mnoho politiků a vzdělanců vidělo v Hitlerovi spasitele Německa.

Pak jel zase do Ruska. Zahraniční dopisovatelé si chodili kupovat potraviny do obchodu Torgsin, kde dostali vše včetně masa a čokolády. Jones si tam nakoupil batoh jídla a vydal se vlakem s dřevěnými sedadly (v Rusku rozlišovaly vlaky na měkké a tvrdé) do Kyjeva. Kupodivu mohl jet sám. V pátek dne 10. 3. 1933 v okolí Bělgorodu vystoupil z vlaku (ačkoliv ho spolucestující před tímto dobrodružstvím varovali) a pěšky se vydal podél trati dále. Cestou navštívil asi 20 vesnic. Dne 13. 3. si Jonese na jednom nádraží všiml policista, zadržel ho, nasedl s ním do vlaku a doprovodil ho do Charkova, kde ho předal na německém konzulátu. Na nádraží však Jones viděl ležet nemocné lidi a slyšel, že je to tyfus. Hned se vrátil do Moskvy.

Během tohoto dobrodružství poznal hodně. Všude viděl hlad. Slyšel, že kolem Poltavy zemřelo 30% obyvatelstva, mnoho uteklo do měst, kde lze snadněji získat chléb. V listopadu 1932 Naděžda Segejevna Allujeva, Stalinova manželka, umřela oficiálně na akutní zánět slepého střeva, lidé na Ukrajině věří, že spáchala sebevraždu na protest proti hladu. (Svetlana Allujeva, Stalinova dcera, v knize 20 dopisů příteli píše, že matka spáchala sebevraždu, což slyšela od svého otce a věřila tomu. Existuje však svědectví, že Stalin s ostatními oslavoval výročí VŘSR a Naděžda mu řekla: „Už nech toho pití, přijdeš zase ožralý jak prase!“ Stalin s ní odešel a za chvíli se ozval výstřel. Pak se Stalin vrátil a pokračoval s přáteli v pití.)

Jones se blíže seznamuje s hladomorem. Dovídá se, že nejprve tělo spotřebovává zásoby glukózy, což vyvolává pocit hladu. Pak spotřebovává vlastní tuk, což se projevuje hubnutím a slábnutím. Nakonec tělo stravuje vnitřní bílkoviny (tkáně a svaly). Tělo začíná zadržovat vodu a deformuje se: nafukuje se břicho, zvětšují se oči a ztenčuje se kůže. Tělo často praskne a vycházejí z něho páchnoucí tekutiny. Nakonec se člověk dostává do polospánku a z vyčerpání přestane bít srdce.

Nejstrašnější je, jak hlad mění chování lidí. Uvádím jeden případ: Jedna matka, když vidí, že jejím dvěma synům hrozí smrt hladem, odveze je do města, kde je nechá před budovou nádraží. „Počkejte chvíli tady, já si pro vás přijdu.“ A odjela nazpět na vesnici. Věděla, že v městě dávají sirotky do dětského domova, kde mají šanci přežít. Pak se jí to rozleží v hlavě, jede do města, hledá děti, nikdy je však již nenalezla. Ve městě byla služba, která s povozem objížděla ulice, sbírala mrtvé a také bezprizorné děti. Prvně jeli na hřbitov, kde do hromadného hrobu hodili mrtvé a hodně zesláblé děti. Jen ty silnější odváželi do sirotčince.

Od 9. 1. 1933 do 12. 3. 1933 úřady v Charkově zaznamenaly 69 případů kanibalizmu. Skutečnost byla mnohem horší, ne všechny případy byly nahlášeny. Charkovské úřady upozorňují, že tato čísla rostou. Žádají Moskvu o instrukce, co mají dělat. Moskva mlčela.

Když chyběl chléb a ostatní potraviny, lidi snědli psy a kočky. Chytali a jedli havrany a vrabce, z listí dubů a jabloní dělali polévku.

Jones byl prvý novinář, který začal psát o hladomoru otevřeně, často však článek nepodepsal. Mnozí totiž k SSSR hleděli s nadějemi. Například v červenci 1931 byl v Moskvě na návštěvě George Bernard Shaw, uspořádali tam banket na počest jeho 75 narozenin. Slavný spisovatel při něm prohlásil: „Nevěřím na protisovětské povídačky…“ Egon Ervín Kisch zvaný zuřivý reportér v letech 1930-1931 vyučoval na fakultě žurnalistiky v Charkově. Ničeho si nevšiml, alespoň se o začínajícím hladu nikde nezmínil.

Ostatní novináři, z nichž je nejznámější Duranty, psali o Sovětském svazu jen pozitivně. V roce 1933 se mnozí politici od Jonese odvrátili a nepřáli si, aby psal o hladomoru. Báli se války s Německem a kalkulují s tím, že by mohlo Rusko v případné válce s Německem být na jejich straně. Jones je obviňován z neobjektivního pohledu, odvrátí se od něho i Lloyd George. Na Jonesovu stranu se postavil jen jeden z dopisovatelů z Moskvy jménem Muggeridge. Poslední článek vyšel Jonesovi v srpnu 1933. Ještě mu pak umožnili přednést několik přednášek.

V květnu Hitler měl řeč o míru a vyzval státy k odzbrojení, Německo se k nim připojí. V říjnu 1933 Němcko opustilo Společnost národů a přijímá Německo zákon o usmrcování nevyléčitelně nemocných.

V říjnu 1933 se Jones vydal na cestu kolem světa. Navštívil Spojené státy a v lednu 1935 odlétl na Havaj. Pak zamířil do Číny. Zde přijal pozvání firmy Wostwag k cestě na sever Číny. Tam je auto, ve kterém jede Jones, přepadeno gangem oblečeným v uniformách místní policie. Prvně za něho chtějí vysoké výkupné, nakonec ho však zastřelí. Později se zjistí, že společnost Wostwag byla fingovaná, ve skutečnosti ji řídila ruská tajná služba.

V Charkově byl za vlády prezidenta Juščenka postaven pomník obětem hladomoru. Je na něm čtyřčlenná rodina. Matka vztahuje ruce ke Kyjevu a prosí o pomoc. Otec v tradiční ukrajinské košili se dívá k Moskvě a zatíná pravou pěst na prsou, levou rukou zakrývá hlavu bosého syna. Ten se drží matčiny sukně, zatím co dcera se tiskne k nohám rodičů. Další pomník je ve Vlochiv Jaru, kde během hladomoru klesl počet obyvatel z 10 tisíc na 5 tisíc. V Charkově je muzeum věnované holodomoru, jak se ukrajinsky nazývá hladomor. Je tam vzdána pocta Garethu Jonesovi, který jako prvý upozornil Západ na hladomor. Před muzeem je nápis na černé tabuli: V roce 1933 na Ukrajině umíralo 17 lidí za minutu, tisíc za hodinu, 25 tisíc za den.

Dnes se mnozí diví, že Ukrajina chce se připojit k Západu, že nechce zůstat ve svazku, do kterého více jak 1000 let patřila.