Všem bylo jasné, že to musí fungovat – a ono nic, část IV – Vzdělanost

V době renesance se začala prosazovat vzdělanost, před tím se více cenilo umění válečnické. A taky se v renesanci začaly hlásat pansofistické myšlenky. U nás byl významným zastáncem těchto myšlenek Jan Amos Komenský.

Tehdejší vzdělanci vycházeli z toho, že vzdělaní lidé se chovají slušně, mají vysokou morálku. Začalo se věřit, že problémy ve společnosti odstraní rozšíření všeobecné vzdělanosti.

Šlo to pomalu, ale koncem 19. století bylo v mnoha zemích Evropy vymýceno analfabetství. V prvé polovině dvacátého století mělo nejvyšší míru vzdělanosti Německo. Nejdříve vymítilo analfabetizmus, největší procento lidí v Německu mělo maturitu, rovněž tam bylo i nejvíce lidí s vysokoškolským vzděláním. A za této situace se dostal k moci Hitler. Někteří to zdůvodňují vysokými reparacemi, které muselo Německo platit po 1SV. Ovšem reparace byly jen reakcí na odškodnění ve výši 5 miliard franků (tehdy to byla horentní neslýchaná suma) které musela Francie zaplatit už tehdy vysoce vzdělanému Německu v roce 1871 po prohrané Prusko-francouzské válce. Vysoká vzdělanost Německa se možná projevila v lepší přípravě na válku, naprosto se však neprojevila v morálním chování například příslušníků Wehrmachtu.

Vzdělaní lidé se zpravidla nesníží například ke kapesním krádežím, zato již mnohokrát vzdělaní a inteligentní lidé vytunelovali banky či jiné firmy, přičemž šlo o řádově jiné sumy než u kapsářů. Mnohdy navíc do akce zapojili jiné vlivné lidi a vyšetřování tunelu šlo do ztracena.

Možná se Komenský a další renesanční vzdělanci ani tak nemýlili, když prosazoval vzdělanost jako cestu k nápravě věcí lidských. Podle něho mělo vzdělání tři cíle:

1) Poznat sebe a svět

2) Ovládnout sebe (mravní výchova)

3) Povznést se k Bohu

V průběhu doby se však vzdělání smrsklo jen na ten první bod. K čemu to vedlo lze ukázat na příkladu naší První republiky. Tehdy většina našich spisovatelů, dramatiků a dalších umělců byli komunisté. Byli to lidé vzdělaní, ovšem jen podle prvého bodu. Následkem toho nevěděli, že třídní nenávist a třídní boj, které hlásá komunistické učení, nemůže vést k ničemu dobrému. I když mnozí nebyli přímo komunisté, v komunistické ideály věřili. Například Voskovec a Werich, ti nebyli členy žádné strany. Jejich film Hej rup! však byla účinná komunistická agitka. Taky napsali reportáže z cesty po Sovětském svazu, které měly asi větší dopad než Fučíkova kniha V zemi, kdy zítra znamená již včera, protože byly psány s vtipem. Stalo se, že prezident Masaryk navštívil představení Voskovce a Wericha. O přestávce pozval prezident oba protagonisty do svého lože. Oba odmítli. Nepřišli, a tím dali Masarykovi najevo, jaký je jejich vztah k buržoasním politikům.

Pouze pár spisovatelů, například Jakub Deml nebo Jan Zahradníček a na prvém místě Karel Čapek víru v komunizmus nepřijali. Karel Čapek v eseji Proč nejsem komunistou napsal: Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůli ochoty, shody a spolupráce. A rovněž nepřímo uvedl, že násilím nelze vytvořit nic dobrého. Ostatní spisovatelé, ač všichni vzdělaní, toto bohužel nevěděli. Je neuvěřitelné, že spisovatelé, kteří ve svých dílech popisují chování lidí a ukazují jejich psychologii, mohli uvěřit, že likvidací bohatých vznikne harmonická společnost, ve které budou zrušené peníze. Všichni budou pracovat podle svých sil a všechno bude zadarmo. Vzpomínám si, že koncem padesátých let se psalo o tom, že v jedné ruské továrně již udělali prvý krok ke komunizmu: Mají tam bedny, do kterých dělníci dávají vyrobené součástky a vedle je krabice s penězi, ze které si berou peníze podle počtu vyrobených a odevzdaných součástek. Nikdo to nekontroluje. Zpočátku se ukázalo, že v bednách bylo více součástek, než kolik odpovídalo odebraným penězům. Zkoumání ukázalo, že někteří dělníci dali do bedny 10 vyrobených součástek a vzali se peníze pouze za devět, to pro případ, že by byl někdo nepoctivý, aby to za něho kompenzovali. Tito dělníci byli poučeni, že si mají brát peníze za všechny vyrobené součásti. S napětím jsem čekal na pokračování, nedočkal jsem se. Šlo to do ztracena. Stačí pár nepoctivých – a nefunguje to.

Já sám mám opačné zkušenosti. Pracoval jsem ve firmě, kde se vyráběly velké součásti, na každé postupně pracovalo více lidí různých profesí. A někdy se ukázalo, že součást v hodnotě milionů korun je vadná, někdy ji bylo možné zachránit, jindy jí bylo nutné zmetkovat. Někdy byl viník jasný hned, jindy ne. Hledalo se pak, kdo to zavinil. Nešlo nám tak o to, aby viník měl krácené prémie, ale o to vědět, jaká chyba se stala a jaká přijmout opatření, aby se podruhé vada neopakovala. Většinou šlo o díly pro jaderné elektrárny Dukovany nebo Temelín, kde by skrytá vada mohla vést k závažným důsledkům. Všichni, kteří postupně na výrobě vadné součásti pracovali, se dušovali, že postupovali přesně podle předpisů. Osvědčilo se mně při hledání příčiny jít za pracovníky, kteří na vadné součásti nepracovali. Někdy jsem se od nich dověděl, co udělali za chybu ti z té druhé party. Někdy byly vztahy mezi pracovními kolektivy ne zrovna růžové. Tuto psychologii lidí by ti spisovatelů měli dobře znát – a oni věřili, že když budou mít dělníci továrny ve svých rukách, vše se změní švihnutím kouzelného proutku.

Následkem bylo, že v roce 1946 komunisté jasně zvítězili ve volbách. Počty hlasů, které obdrželi, byly nejvyšší v oblastech s vyšším podílem vzdělanců, například v Praze. Naopak, ve venkovských oblastech komunisté měli výrazně méně hlasů. V zaostalejším Slovensku volby vyhrála Demokratická strana.

Spisovatelům se po únoru pomalu otvíraly oči. Zmínění Voskovec a Werich asi začali vidět reálně na počátku roku 1939, když museli emigrovat před nastupujícím fašismem. Nerozhodli se pro milovaný Sovětský svaz, ale chtěli do USA, kde je, jakožto stoupence komunizmu, nechtěli. Další spisovatelé prohlédli, když zjistili, že jejich kolegové, například básník Jan Zahradníček, byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni k dlouhodobým trestům. Asi jako poslední prohlédl Jan Drda, který změnil postoj ke komunizmu až po příchodu spojeneckých vojsk v roce 1968.

Vzdělání je samozřejmě dobrá věc, například člověku umožní získat vhodné pracovní místo. Bohužel vzdělaní lidé nejsou zárukou harmonické společnosti. Možná je to tím, že vzdělání jsme zúžili jen na získávání vědomostí.