Všem bylo jasné, že to musí fungovat – a ono nic, část III – Revoluce

Když jsem studoval za minulého režimu, říkali nám ve škole, že revoluce jsou lokomotivami dějin. I mnoho nekomunistických historiků vyzvedá revoluce. Oprávněně?

Revoluce, či spíše revolucionáři, se snaží větším či menším násilím řešit nějaký problém ve společnosti v případě, že stávající vláda tento problém nemíní řešit nebo ho řeší nedůsledně. Je řada dalších definic revoluce.

Všechny revoluce mají mnoho společných rysů. Třeba Velká francouzská revoluce původně chtěla řešit státní finance: daně platil hlavně třetí stav, nestačily na pokrytí narůstajícího aparátu… atd. Kubánská revoluce chtěla řešit nedemokratickou vládu diktátora Batisty. Revolucionáři na počátku věřili, že se jim to podaří a že cíle dosáhnou. Když zvítězili, brzy se ukázalo, že cíl nesplnili.

Francouzští revolucionáři na počátku revoluce vydali proklamaci práv občana. V ní se zdůrazňuje především osobní svoboda občanů a právo na soukromé vlastnictví. Jejich uplatňování bylo problematické. V určité fázi revoluce stačilo, aby občan prohlásil, že věří v Boha a stačilo to k tomu, aby šel pod gilotinu. To je prvním charakteristickým znakem revolucí: Mezi proklamacemi a praxí je nebetyčný rozdíl.

Druhým typickým znakem revoluce je, že když se mezi revolucionáři objeví rozkol, jeho vyřizování je revolučně tvrdé. Ve Francii se v určité chvíli dostali k moci jakobíni, kteří pod vedením Robespierra zavedli vládu teroru. V Rusku po smrti Lenina Stalin zlikvidoval své protivníky. Kubánské revoluce měla na počátku cíl svrhnout diktátora Batistu a nastolit demokratickou vládu. Fidél Castro, když převzal moc, si nakonec všechna ministerstva rozdělil mezi sebe a bratra Raúla a tak tomu bylo po celou dlouhou dobu jeho vlády. A Fidél si to po revolucionářku vyřídil to s těmi, kteří se mu opovážili připomenout původní cíl revoluce.

Dalším typickým znakem revoluce je značný schematizmus: lidi rozdělí podle jednoduchého kritéria na dobré a špatné. Většinou jsou všichni bohatí označeni jako špatní. Často i všichni vzdělaní jsou označeni jako špatní. Nebo špatní jsou Němci, Židé či příslušníci jiného národa či rasy. Ty špatné je třeba vyhnat, zavřít či zabít.

Výsledky jsou následující:

Velká francouzská revoluce – podle písemných záznamů bylo popraveno téměř 20 000 osob, soudí se, že zdaleka ne všechny popravy jsou písemně zaznamenány, podle některých skutečný počet popravených je nejméně dvakrát vyšší, podle jiných až desetkrát vyšší, tedy něco mezi 40 a 200 tisíci popravených.

Revoluce na Haiti – Na ostrově Haiti byly dvě kolonie: francouzská v západní části a španělská na východě ostrova. Francouzská byla nejvýnosnější ze všech francouzských kolonií. Hlavní pracovní silou byli černí otroci, původní indiáni rychle vymřeli na nemoci přivezené z Evropy. Byla to po Spojených státech nejvyspělejší země v Americe. Po vypuknutí revoluce ve Francii se jednalo o zrušení otroctví. Papež již dávno před tím vydal prohlášení, že všichni lidé mají nesmrtelnou duši a tedy i stejnou důstojnost. Francouzští revolucionáři šli na to vědecky: Žádná duše neexistuje, otroctví nezrušili. Na jednu stranu halasné proklamace svobody – na druhou stranu ponechání otroctví: takovéto rozpory jsou při revolucích časté. Natěšení a zklamaní černí otroci řešili situaci revolucí: černí otroci pod vedením černocha Desselinese roku 1802 se chopili moci, Desselines se prohlásil císařem a v roce 1804 vydal dekret nařizující zmasakrovat všechny bělochy, i ty, kteří se revolucí sympatizovali. Od té doby vládne v bývalé francouzské kolonii na Haiti vždy nějaký samozvanec nebo je v zemi chaos. Od roku 2021 je opět v zemi chaos. Z někdejší druhé nejvyspělejší země je dnes nejchudší země západní polokoule.

Říjnovou revoluci v Rusku není třeba připomínat. Počty obětí této revoluce se většinou odhadují okolo 20 milionů, Solženicyn však odhadoval počet obětí na 40 milionů.

Komunistická revoluce v Číně a následující kulturní revoluce – asi 70 milionů mrtvých.

Komunistická revoluce v Kambodži – po vítězství (odchodu Američanů) se ujal moci revolucionář Pol Pot, nechal zavraždit více jak 2 miliony lidí, asi třetinu obyvatel Kambodže.

Snad těchto pár údajů stačí, abychom udělali závěr: Žádná revoluce neplnila to, co slibovali revolucionáři, kteří ji připravovali. Většina revolucí skončila masakrem převážně nevinných. Je to stará pravda, i když ji revolucionáři popírají: Nenávist a násilí plodí jenom zlo, nemohou vytvořit nic dobrého. Tato pravda by se měla vštěpovat dětem od útlého věku. Platí v rodině, v malých i velkých kolektivech. Děti by měly ve škole opakovaně slyšet, že násilí v rodině nikdy není řešením, přináší jenom zlo a totéž platí i třeba v pracovních kolektivech a ve společnosti vůbec. Jen láska v rodině vytváří harmonii a totéž platí i ve společnosti. Bohužel se periodicky objevují lidé, kteří hlásají opak, najdou dost lidí, kteří jim uvěří a vždy to dopadne špatně.