I já se vyjadřuji k Benešovi

Několik blogerů v souvislosti s datem 15. března se vyjádřilo k prezidentovi Edvardu Benešovi. Většinou ho hodnotili spíše negativně. Přidám svůj pohled.

Snad většina vyčítá Benešovi, že po podepsání Mnichovské dohody odešel do exilu. Já vidím chybu v tom, že spolu s Masarykem uvěřili tomu, že lidi hlavně spojuje společný či příbuzný jazyk. Na základě toho rozbili Rakousko-uherskou monarchii a vytvořili společný stát se Slováky. Samozřejmě si byli vědomi toho, že malý stát se může stát hračkou v ruce velkých států. Uvěřili však tomu, že spojenecké smlouvy s mocnějšími státy, například s Francií, náš stát před tímto nebezpečím ochrání. Obě tyto ideje se ukázaly chybné. Jazyková blízkost není žádné pouto. Československo se při každé vhodné příležitosti rozpadlo. Stejně tak svazek jihoslovanských národů Jugoslávie. Ani blízká příbuznost ruštiny a ukrajinštiny nic neznamená. A pokud jde o smlouvy s velkými státy, i zde platí Havlíčkův epigram: Nechoď, Vašku, s pány na led,/ mnohý případ známe,/ že pán klouzne a sedlák si/ za něj nohu zláme. Ani to, že Beneš byl velmistrem evropské zednářské lóže, nic neznamenalo. Kvůli malému mnohonárodnostnímu státu si mocnosti nechtěly dělat komplikace. V době Mnichova mu nic nezbývalo, než emigrace. Kdyby zůstal doma, musel by se krčit někde v koutku. Němci by ho jistě střežili orlím zrakem, a kdyby začal cokoliv organizovat, znamenalo by to jeho okamžitý konec. Velká Británie, kam nejdříve emigroval, ho přijala pouze za podmínky, že nebude vykonávat žádnou politickou činnost, to se však postupem času změnilo.

Za další chybu považuji to, že v březnu 1945 poslal Stalinovi dopis, v němž vyjádřil souhlas s odstoupením Podkarpatská Rusi. Tím porušil ústavu, kterou jinak považoval za platnou.

Dále se minimálně pozastavuji nad tím, že v létech 1945-48 podepsal 730 rozsudků smrti nad kolaboranty. Já vím, že u nás bylo mnoho kolaborantů a udavačů. Vím, že gestapáci, kteří sloužili u nás a pak v některé ze sousedních zemí, například v Polsku, tak tvrdili, že u nás dostávali tolik udavačských dopisů, že nebylo v jejich silách všechny vyřídit. Vím, že předseda NSDAP v Brně, když byl po válce zatčen, předložil soudu svazek udavačských dopisů, které během války obdržel a které „ztopil“, tím zachránil mnoha lidem život a nakonec díky tomu vyvázl jen s malým trestem. To všechno vím, přesto se mi 730 vykonaných rozsudků smrti zdá mnoho. Jeden kamarád mně tvrdil, že mezi těmi popravenými byly i dvě blízké příbuzné Milady Horákové. Jistě, jinak se na kolaboraci hledělo těsně po válce a jinak s odstupem téměř 80 let. Přesto jsem přesvědčen, že se měl v mnoha případech chovat velkoryseji. Uvedu dva příklady:

Prvým je osud prezidenta Háchy. Ten neměl jinou možnost, než podepsat vytvoření protektorátu. Obrana proti Hitlerovi snad byla možná (s velkým otazníkem) v době Mnichova, nebyla však možná v době, kdy měli Němci obsazené Sudety. Nevím, co jiného bylo možné Háchovi vyčítat. Krom toho byl Hácha starý a nemocný. To vše musel Beneš vědět, a přesto ho nechal umřít ve vězení.

Druhým je odstavení (to je mírný výraz) komika Vlasty Buriana. Zavřeli ho do vězení, z herečky Lídy Baarové pod hrozbou trestu smrti proti němu vytáhli křivé obvinění… atd. Z vězení ho propustili na zásah Jana Masaryka. Až teprve v roce 1950 mohl opět na prkna jeviště, ale to už byl pouze stín Vlasty Buriana.

V únoru 1948, podle mne, byl podruhé ve svém životě nucen kapitulovat. Gottwald měl svůj plán převzetí moci domluvený se Stalinem a věděl, že na našich hranicích stojí Rudá armáda, která je připravena přispěchat komunistům na pomoc v případě, že by se jim nepodařilo převzít moc. Předpokládám, že toto všechno Beneš věděl, v krajním případě mu to Gottwald při jednání na Hradě připomněl. A Beneš viděl, že mu nezbývá než kývnout. Mohl však alespoň přijmout odstoupivší ministry, jak tenkrát bývalo zvykem. Ti na to čekali, Beneš je nepřijal. A měl sám hned odstoupit, jeho zdravotní stav tenkrát již nebyl dobrý. S abdikací čekal až do června. Pak ze zdravotních důvodů odstoupil.

Hana Benešová pozvala arcibiskupa Berana. Ten se zeptal Beneše, zda si skutečně přeje přijmout svátost nemocných, tenkrát se ještě říkalo poslední pomazání. Beneš totiž do kostela nechodil. Když přikývl (nebyl už schopen mluvit) arcibiskup mu svátost udělil.

Na Benešově pohřbu arcibiskup Beran ve své řeči, jak je obvyklé, vyzvedl kladné stránky bývalého prezidenta. Začal jeho pracovitostí a skončil pěkným manželským soužitím s Hanou, i když svazek byl bezdětný. Všechny kladné stránky, které vyzvedl, odpovídaly skutečnosti.