Historie zpracování kovů - 12. Vliv na politiku – antika

Tímto málo srozumitelným názvem chci říci, že pokračuji v historii zpracování kovů a pokusím se poukázat, že výroba kovů měla i politické dopady, což chci v toto pokračování dokumentovat příklady z antiky.

Při popisu historických událostí se většinou zdůrazňuje význam jednotlivých osobností. Ten je jistě nepochybný. V historických románech se často popisují intriky, které měly vliv na chod dějin. Jistě i ty hrály svoji roly. Ukažme si však na příkladech, že znalosti zpracování kovů také v nemalé míře ovlivňovaly hospodářství a politiku.

Se širokým využíváním železných nástrojů a zbraní započali Chetité (někdy se též píše Hetité), kteří přišli do Malé Asie v prvé polovině druhého tisíciletí př. K. a začali zde budovat velkou říši. Ve výzbroji armády hojně využívali železné meče, před tím se používaly hlavně dýky, převážně bronzové a samozřejmě kopí. Je možné říci, že právě díky těmto mečům vybudovali na svoji dobu rozsáhlou říši. Bylo již řečeno, že technologii výroby železných předmětů si pečlivě chránili. Přesto ji však od nich získaly okolní národy. Prvé, co potom tyto národy udělaly, bylo, že kolem r. 1200 př. K. Chetitskou říši vyvrátili.

Význam železných mečů zachycuje řecký historik:

Tam pod hradbami Tróje padli Achájcům ti nejlepší, jež rekové byli. V tu dobu se ze severu do slunné Helady valí nová vlna Řeků a to jsou Dórové. Zbytky statečných Achájců se ještě postaví na obranu a tasí své bronzové meče. Proti nim vytasí Dórové své meče železné, které se do bronzu zakusují jako do sýru. Když dozní řinčení zbraní, není už achájského lidu. Jako kdysi nad pyšnou Trójou, stoupá teď dým nad jejich zemí.

Za největšího řeckého a vůbec starověkého dobyvatele je považován Alexandr Makedonský. Jistě byl vynikající vojevůdce, avšak nelze přehlédnout, že na jeho úspěších se podílely kovy. V Makedonii a Thrákii v severní části Řecka, kde vládl, byla bohatá ložiska kovů, především stříbra. Díky nim měl dostatek peněz na vyzbrojení armády. Vybudoval i silné vojenské loďstvo a chystal se přeplout moře a dobýt Tyr, tehdy nejvýznamnější město v oblasti (dnes v Libanonu). Věděl, že příznivý vítr ho zanese navečer k tomuto městu, bude muset zakotvit a záškodníci z Tyru v noci potají připlují k Alexandrovým lodím a přeřežou provazy, na kterých budou upoutány kotvy. Vítr v noci odnese lodě na moře. Kotvy se totiž tehdy upevňovaly provazy. Alexandr na to reagoval tak, že kotvy nechal upoutat na řetězy. Z vojenského hlediska mělo asi největší význam to, že Alexandrovi vojáci používali kalené meče díky tomu, že krátce před jeho nástupem se začal v Řecku používat postup kalení. Postup kalení objevili asi o sto let dříve Skythové, kteří sídlili na jihu dnešní Ukrajiny. Díky těmto novinkám Alexandr dobyl v létech 336-323 př. K. ohromné území, především Perskou říši a Egypt. Pak táhl do Indie a zde však neuspěl. Lze to vysvětlovat například vyčerpaností vojska, nemělo by se však přehlížet, že indická armáda měla rovněž kalené meče, jejichž kvalita převyšovala řecké meče. Později se začaly nazývat damascenskými meči, byla o nich řeč výše. Indický malíř Ranči namaloval obraz, na němž indický panovník Puru podává klečícímu Alexandrovi meč, který převyšoval kvalitou jeho meče, a sluha přináší schránku (šperkovnici pobitou zlatem) s kousky damascenské oceli. Tady odbočím: Dnes vlastní indický velkopodnikatel Mittal mnoho podniků po celém světě. U nás vlastní Novou huť, momentálně ji chce prodat. Ve všech těchto podnicích pochopitelně dosadil svoje top manažery, rodilé Indy z nejvyšších kast. Mnozí z nich si kancelář vyzdobili kopií tohoto obrazu, mne se však nepodařilo získat reprodukci vhodnou ke zveřejnění.

Římané se od Řeků naučili vyrábět kalené meče a během několika posledních století před změnou letopočtu dobyli jižní polovinu Evropy a sever Afriky.

Od 5. stol. př. K. Římané neúspěšně válčili s Galy, keltskými obyvateli na území dnešní Francie. O Galském královi Brenussovi napsal Římský historik, že vymyslel novou válečnou zbraň a to železnou podkovu. On ty podkovy asi nevymyslel král, ale spíše nějaký kovář nebo nějaká jezdec, ale tak to tenkrát a nejen tenkrát  chodilo, že si vynález přivlastnil někdo mocnější. Okovaná galská jízda byla rychlejší než římská a měla větší vytrvalost. Posléze však Římané nad Galy zvítězili. Stalo se to v r. 360 př. Kr. v bitvě na řece Adda a zřejmě i zde sehrály důležitou roli kalené meče. Římský historik Polybius popisuje vítěznou bitvu nad Galy takto:

„…Meče Galů se již při prvém úderu ohnuly…Pokud neměl voják možnost opřít ohnutý meč o zem a nohou ho vyrovnat, byl druhý úder neúčinný…“

To dokazuje, že římské meče již byly kalené.

Války, které Římané vedli, namnoze souvisely se získáním ložisek kovů. Například ve druhé punské válce se římskému vojevůdci Publiu Scipiovi podařilo dobýt Iberii, dnešní Španělsko. Podle zpráv kronikářů během několika let ve stříbrných dolech v blízkosti Kartagena (na jihu dnešního Španělska) pracovalo 40 000 otroků, což je počet srovnatelný s počty dobrovolných i nedobrovolných horníků v Jáchymově či v ostravských dolech v padesátých létech minulého století. Při budování silnic měli Římané dva cíle: prvý byl vojenský: umožnit rychlý přesun armády, druhý byl hospodářský: umožnit obchod a taky přístup k ložiskům rud.

Získávání kovů bylo jedním z motivů rozšiřování Římské říše. Nejúspěšnější z hlediska materiálního zisku bylo dobytí Dacie (dnešního Rumunska) v r. 101 př. Kr. za vlády Marca Trajana. Válečná kořist činila 10 000 otroků, a, po přepočtu na dnešní jednotky, 454 tun stříbra a 227 tun zlata. Válečná kořist při dobytí ostatních provincií byla udávána „pouze“ v desítkách tun zlata a stříbra.