Ivana Kochaníčková
- Počet článků 120
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2091x
Seznam rubrik
Oblíbené stránky
Oblíbené blogy
Ivana Kochaníčková
Houslista z Titaniku
Těm ostatním to možná přišlo komické. Co možná, určitě! Zjevil se na té zastávce z ničeho nic. Najednou tam byl. Opilý jak zákon káže. Zarostlý, neučesaný, košili z kalhot.
Ivana Kochaníčková
Trapasy
Trapas. Stalo se vám někdy, že jste se zachovali úplně nevhodně, na veřejnosti, mezi blízkými, nebo aspoň známými lidmi tak hloupě, že jste se sami za sebe styděli a přáli si být neviditelní? Raději bych teď nepsala o tom, že se to stalo mně, ale někomu jinému, koho neznáte. Ale přiznávám, ty trapasy jsem si prožila od á do zet já. A nezdá se to ani tak dávno.
Ivana Kochaníčková
Jak se chránit před radiací
Měla hlas, jako když vrže rezavá pilka po plechu. Okamžitě probrala z letargie všechny ty otrávené, lhostejné lidi, nacpané v jídelně, na nichž byla na první pohled znát antipatie nejen k povinné přednášce o první pomoci, ale i k ní.
Ivana Kochaníčková
Dáša
Každý, kdo mne vidí, jak ze mne v létě v zimě proudí krůpěje potu, si pomyslí:"Přestaň se cpát, Mařeno, nebudeš se tak potit!" Ale já jsem náhodou zjistila, že to není jen tím sádlovým obalem, ale že jsem nemocná. Ta nemoc se jmenuje hyperhydróza a pěstuji si ji za pasivního přihlížení své lékařky už od mládí.
Ivana Kochaníčková
Náměstek ze starých časů
Stál tam na schůdku vstupní haly a jeho pohled jako by říkal: „No ovšem, kdo jiný." Jako bych chodila pozdě denně. Vysoký, s rukama za zády, jako bůh pomsty. Kádrový a personální náměstek. Snažila jsem se co nejrychleji zmizet. Připadala jsem si jako černá ovce. Další nepříjemnost.
Ivana Kochaníčková
Vzácný obraz
Ten obraz dnes visí u Dudešků na čelním místě v obýváku. Je obrovský, dominantní, okamžitě upoutá vaši pozornost. Všichni ho obdivují a chválí. Majitelka září pýchou.To jenom mně, když ho vidím, začnou divně cukat koutky úst. Já totiž vím, jak dlouhá byla cesta tohoto veledíla na čestné místo v tomto pokoji.
Ivana Kochaníčková
Čonka
„Jak že se jmenuje?" hřímal do telefonu stavbyvedoucí Zimčík. Byl jediný, kterému jsem si troufla tohoto nového pracovníka nabídnout. Jeho stavba zoufale volala po posilách, termíny hořely a nikdo nechtěl do vzdálené a zapadlé Chropyně jít.
Ivana Kochaníčková
Motýlek
„Už je tu zas, už se nese," svolávaly se sestřičky a nakukovaly na chodbu. Vysoká, nápadně oblečená žena na vysokých podpatcích a s hlavou v oblacích vůně od kadeřníka mířila přímo ke dveřím pokoje číslo šest. Nevšímala si ani sestřiček, ani ostatních pacientů v dlouhé chodbě.
Ivana Kochaníčková
Korálky
„Mami, mami, honem se pojď podívat, to snad není možné," odvolal mne z kuchyně ten starší. Dívali se na zprávy. „To je neuvěřitelné, jak jsou ti lidi naivní. V Ostravě vydali negramotnému cigánovi na fakturu s fingovaným razítkem a ukradenou občankou klenoty za třistatisíc korun!"
Ivana Kochaníčková
Beze slov
Nedá se říci, že by se přímo hádali. Živě gestikulovali rukama, v očích jim plály jiskry, nervózně podupávali nohama. Jen asi dva, tři v klidu sledovali jejich jinak vášnivou diskusi. Až když jsem ten hlouček na rohu míjela, uvědomila jsem si, že neslyším jejich hlasy.
Ivana Kochaníčková
Svítání
V šeru pokoje, plném těžce oddechujících starých lidí, svítil naškrobený bílý čepec ošklivé jeptišky jako lampička. Sestra dnes neseděla za svým stolem a nečetla. Ani v noci vedra nepolevovala, slabý větřík sotva znatelně proudil ze zahrady , kde se nepohnul ani lísteček.
Ivana Kochaníčková
Ostříhané vlasy
„Ta je ale ošklivá," pomyslela si a hned se za tuto myšlenku zastyděla. Jeptiška seděla bokem na její posteli a jemně jí natírala nohy nějakou mastičkou. Vůbec to necítila. Jako by ty nohy nebyly její. Trochu se na posteli zvedla. Zpod bílé košile vyčuhovaly dva divné válce masa, bílé jako syrovátka a tak opuchlé, že se v nich ztrácely kotníky, ba i kolena. Na konci to mělo prsty, na pravé chyběl palec. „Jsou to moje nohy," zděsila se a položila hlavu zpátky na polštář.
Ivana Kochaníčková
Sanitkou. Domů?
Poslední, na co si pamatovala, byla kabina sanitky, do níž bušila pěstmi. Ona, která v životě nezvýšila hlas, neřekla příkré slovo a nebouchla do stolu. Bušila do té plechové bedny vší silou a křičela na řidiče, aby se konečně vzpamatoval a otočil. Musel ji slyšet, musel
Ivana Kochaníčková
Domů, domů!
„Tak co, paní Olšáková, jak se cítíte?" zeptal se ten mladý usměvavý lékař, který mohl být jejím vnukem. V jedné ruce držel nějaké papíry a druhou rukou jí na zápěstí zkoumal tep. „Řekl bych, že máte tuhý kořínek. Plíce jsou čisté, jste po zdravotní stránce v pořádku na to, kolik je vám let." Znělo to jako pochvala. „Sestřička vám pomůže sbalit tašku a počkáte si na sanitku."
Ivana Kochaníčková
Maltézáček
„Kdys na tom kole jela naposledy?" zpovídaly jsme Janu, když jsme se my tři holky zouvaly.Předsíni vévodilo nablýskané kolo. Kam jinam kolo v paneláku zaparkovat, abychom se s ním na druhý den ještě setkaly, že? „Vždyť je jako nové!" „Já se na něm bojím jezdit," přiznala Jana a zmizela v kuchyni. Nechápaly jsme to. „Vždyť máš cyklostezku skoro za barákem?"
Ivana Kochaníčková
Již Nero věděl
„Počkejte si chvilku v čekárně, já vám hned řeknu, jak to dopadlo.," řekla mi povzbudivě sestřička v ordinaci a diskrétně zmizela s mou lahvičkou „kultury" na skryté krvácení. Netrvalo to víc jak pár minut, ale čekání se mi zdálo nekonečné. Co všechno vám v tu dobu proletí hlavou!
Ivana Kochaníčková
Silonové šaty
Ty šaty vidím jako dnes. Strašně jsem se na ně těšila. Divila jsem se, že to paní Vránové tak dlouho trvá, ušít šaty na dítě. Dnes to zní divně, ale měly to být moje první parádní šaty, ještě k tomu silonové. Všechny holky ze třídy už silonové šaty měly. Až teď se dostalo i na mne. Lidová škola umění pořádala přehlídku toho, co se její žáčci naučili. Proto nové šaty. Krásně modré, skoro průhledné, s krátkou nabíranou sukýnkou a bílým námořnickým límcem na ramena. Bylo mi tak devět a ta strašná kombinace mi naprosto nevadila.
Ivana Kochaníčková
Myš
„Ale vždyť ho taky musíte znát, učil na základce na Erbenově. Vysoký, kostnatý, vědátorské brýle s obroučkami jako kola od vozu," snažila se nás vrátit do školních let Dáša.
Ivana Kochaníčková
Hrbatá
Vyjímal se tam jako lyžař na plovárně. Ne, že by se choval nějak nápadně, nebo že by byl výstředně oblečený. Takový normální, obyčejný mužský. Ani velký, ani malý. Typ chlapa, co celý den maká někde v železárně a večer jde hrát kuželky nebo jen tak na pivo. Seděl na kraji židle a očividně si uvědomoval absurdnost situace. Nevěděl, co s rukama. Kromě něj byly v čekárně jen ženy. Jak jinak, byla to čekárna gynekologického lékaře. S rozpaky sáhl po časopisech na stolku. Chyba - jeden radil, jak zvládnout problémy s přechodem, druhý propagoval hormony. Oči všech žen to zaregistrovaly.
Ivana Kochaníčková
Jedenáct
„Někde jsem četla, že žena, aby byla ženou, má poznat za svůj život jedenáct mužů,“ řekla jsem nazdařbůh do nepřehledné vřavy babského tlachání. Ani nevím, proč jsme se tam sešly, snad měl někdo narozeniny, nebo jsme rozpouštěly nějaké peníze z kasičky, vážně nevím. Vyšlo to na slušný oběd a láhev červeného.
| předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
