Hrbatá

  Vyjímal se tam jako lyžař na plovárně. Ne, že by se choval nějak nápadně, nebo že by byl výstředně oblečený. Takový normální, obyčejný mužský. Ani velký, ani malý. Typ chlapa, co celý den maká někde v železárně a večer jde hrát kuželky nebo jen tak na pivo. Seděl na kraji židle a očividně si uvědomoval absurdnost situace. Nevěděl, co s rukama. Kromě něj byly v čekárně jen ženy. Jak jinak, byla to čekárna gynekologického lékaře. S rozpaky sáhl po časopisech na stolku. Chyba - jeden radil, jak zvládnout problémy s přechodem, druhý propagoval hormony. Oči všech žen to zaregistrovaly.

Čas se vlekl, znáte to. Tady i minuta trvá půlhodinku. Nevydržel. Naklonil se k té nejbližší židli a tiše řekl své sousedce: „Kdyby vyšla moje žena, řekněte jí, prosím, že jsem si šel  ven zakouřit." Hodil si bundu jen tak přes rameno a s úlevou zamířil ke dveřím. Všechny páry očí ho sledovaly krok za krokem a on cítil, jak ho ty pohledy propalují.

Vtom se otevřely dveře a z ordinace lékaře vyšla žena. Ne už nejmladší, ale ještě ne stará. Oříškové vlasy jí trochu splihle spadaly přes kulatý obličej. Nebyla namalovaná, jen rty měla trochu zvýrazněny rtěnkou, která se k ní moc nehodila. Rozhlédla se po čekárně. Muž se zastavil a pomalu se vracel. Nespustil z ní oči a jen se díval. Malinko se na něj usmála.

Když se otočila k věšáku  a dolovala zpod hromady kabátů ten svůj, úpletová halenka obepnula její záda. A ještě něco - nad pravou lopatkou se rýsovalo něco jako kopeček písku, když si děti  dělají bábovičky. Ve všech ženách se zatajil dech. Některé s lhostejností, jiné s pocitem jakéhosi provinění, stočily pohledy stranou.

Potkali se v půli cesty. Muž ji vzal za obě ruce. Nevyřčená otázka visela ve vzduchu. Když přikývla, nevěřícně na ni hleděl dál. Jen jeho ruce ji sevřely o poznání pevněji. A když znovu přikývla, pevně ji objal , přitiskl k sobě a dlouho ji tak držel. V té chvíli byli v čekárně sami. Měli oči jen jeden pro druhého. Snažili se tu šťastnou zprávu pochopit a uvěřit. Tvář ženy  zářila v tiché radosti. Pro něj byla tou nejkrásnější ženou na světě. Cítila to. Muž zapomněl na dřívější nervozitu, opatrně, jako by oblékal princeznu, podržel své ženě plášť. Pak ji vzal něžně, přeněžně kolem ramenou a přitisknuti k sobě  vyšli do slunečného jarního dne.

V čekárně zůstalo jen modré, blikotavé  světlo zářivek a dlouhé ticho.