Ostříhané vlasy

      „Ta je ale ošklivá," pomyslela si a hned se za tuto myšlenku zastyděla. Jeptiška seděla bokem na její posteli a jemně jí natírala nohy nějakou mastičkou. Vůbec to necítila. Jako by ty nohy nebyly její. Trochu se na posteli zvedla. Zpod bílé košile vyčuhovaly dva divné válce masa, bílé jako syrovátka a tak opuchlé, že se v nich ztrácely kotníky, ba i kolena. Na konci to mělo prsty, na pravé chyběl palec. „Jsou to moje nohy," zděsila se a položila hlavu zpátky na polštář.

    Jeptiška ten pohyb zaznamenala. Otočila se k ní. „Bolí vás to?" Opravdu byla ošklivá. Oválná, snědá tvář, zarámovaná naškrobeným čepcem. Smutné oči bez řas a s pytlíky od nevyspání. Beztvaré tělo ukryté v černém hábitu. Neforemný nos s rozšířenými póry,  vedle něj nápadné mateřské znamínko. Nebo spíš malá bradavice? Nejhorší byly zuby. Dokud byly všechny, musely vyčnívat ven v šíleném předkusu. Teď jich byla sotva třetina a jakmile řádová sestra promluvila, hvízdal jí mezi nimi vzduch s každým slovem. „Jako noty na buben, samá mezera, " řekl by stařík.

   Zavrtěla hlavou jako že ji nic nebolí. Hlavu měla nějak lehkou. Opatrně si sáhla k uchu, zachytila volný pramen vlasů. Tak se jí to nezdálo, opravdu jí ostříhali vlasy. Z posledních několika dní si moc nepamatovala, dávali jí stále nějaké léky a skoro pořád spala. Mezitím ji přestěhovali z prvního patra, kde bydlela s tou nesnášenlivou tetkou, sem do přízemí. A hlavně - ostříhali jí vlasy. Bylo jí osmdesát šest let a poprvé v životě měla ostříhané vlasy. Slzy se jí tlačily do očí.

   „Sestřičko, podejte mi prosím vás nějaký šátek, vždyť já mám holou hlavu!" Ale jeptiška se ani nepohnula.

   „Máte moc pěkné vlasy, jemné, vlnité. Krátké vlasy vám sluší, a líp se češou i myjí," chlácholila nešťastnou stařenku.

   Nic nepochopila. Pro tu starou, nemocnou ženu byly vlasy něco jako její nedílná součást. Jako něco, co k ní patřilo a co je teď pryč. Připadala si jako nahá. Ani tehdy, když jí usekli palec na noze, si nepřipadala tak ponížená a bezmocná. Tak bezbranná a ztracená. Tak opuštěná. Tak sama.

   Jeptiška  jí balila nohy do obinadel. Nebude to dlouho trvat, ledviny vynechávají. Dívala se na ty bílé špalky zkušenýma očima. Týden, dva? Pak voda zaplní břicho, dojde k plicím... Zahnala mávnutím ruky dotěrnou mouchu. Venku je nejmíň třicet, mělo by sprchnout, nejlépe přes noc.