Maltézáček

   „Kdys na tom kole jela naposledy?" zpovídaly jsme Janu, když jsme se my tři holky zouvaly.Předsíni vévodilo nablýskané kolo. Kam jinam kolo v paneláku zaparkovat, abychom se s ním na druhý den ještě setkaly, že? „Vždyť je jako nové!"  „Já se na něm bojím jezdit," přiznala Jana a zmizela v kuchyni. Nechápaly jsme to.  „Vždyť máš cyklostezku skoro za barákem?"

    „Ta je nebezpečnější než ulice," vrátila se Jana s vonící kávou. „Jezdí tam maminy s kočárky, chodí tam důchodci na procházku, mezi nimi profrčí každou chvíli mladí na bruslích. Málem jsem ulomila zvonek, když jsem tam poprvé a naposled jela."

   „Tak si kup psa, ať máš pohyb. S tím můžeš všude," radila Libuška.

   „Holky, já vám něco řeknu, ale nebudete mi to věřit," ozvala se zatím nemluvná Eliška a natáhla se pro koláček. „Hned, jak jsme si opravili ten domek po rodičích a přestěhovali se na vesnici, tak chtěl můj psa. Prostorný dvorek, velká zahrádka, za ní kus pole a lesík. Představoval si pořádného hlídače, tak vlčáka, nebo dobrmana.

Moje představy se jako vždycky od těch jeho diametrálně lišily. Pudlíček, jorkšírek, čivavička, něco na muchlání a pro parádu. Začala jsem ho zpracovávat. Lety jsem si vypracovala systém, jak na něj. Pozvolna, s časovým odstupem jsme se dostali přes loveckého psa až k jezevčíkovi a odtud už byl jen krůček k pudlíkovi a čivavě. Střídala jsem metody - od dobrých obědů po tichou domácnost, od nezvyklé přítulnosti v intimních chvilkách až po nepřetržité bolení hlavy. Nakonec souhlasil, dokonce od chlapů v hospodě zjistil i chovatelku, která zrovna očekávala narození malých maltézáčků. Dokonce čistokrevných.

  Konečně jsme si přivezli takovou malou roztomilou kuličku domů. Vůbec se nebála, prošmejdila celý byt a skončila v mé posteli. Manžel ji pozoroval po očku a odhadoval, jak asi vyroste. Možná mu teprve teď došlo, jak moc se liší takový pes - nepes od skutečného hlídače. A taky asi začal počítat, co všechno by se dalo pořídit za hříšných patnáct tisíc, které za ten uzlíček zaplatil. Stavba domku nám důkladně provětrala těžce nastřádanou hotovost na účtu. No co, nějak bude.

  Druhý den, sotva odjel manžel do práce, jsem si maltézáčka užívala. Bylo to nejroztomilejší štěně na světě. Nehnulo se ode mne ani na krok, baštilo předpisově, loužičky jsem stačila utírat bez velkých následků a než jsem se vzpamatovala, byl čas vařit oběd. Plná vděku k manželovi jsem se natáhla nahoru do mražáku pro kuře, jeho nejoblíbenější jídlo. Vždyť si ho zaslouží. Nevím jak, ale najednou mi ten balíček vyklouzl z ruky a spadl přímo na maltézáčka, který se mi motal pod nohama. Stalo se to tak rychle, že ani nekvikl. Zůstal z něj maličký chumáček. Nabrala jsem ho na lopatku a s očima plnýma slz jej pochovala na zahradě. Co teď? To manžel už nerozchodí.

       Vybrala jsem z tajných skrýší všechny svoje úspory zašitých na horší časy a vyrazila k chovatelce. Naštěstí měla štěňat víc a domluvily jsme se. Stálo mne to dalších patnáct tisíc. Štěňátka byla jako jedno, snad si toho manžel nevšimne. Dokonce, abych mu udělala radost, vzala jsem nový přírůstek před dům a učila jsem ho, jak má přiběhnout po příjezdové cestě od garáže a přivítat radostně páníčka. Lákala jsem ho na piškotky a pejsek byl skutečně učenlivý. Jak zašustil papírek, už se batolil ke mně. A pak se stalo něco hrozného. Říkala jsem vám, že mi to nebudete věřit. Najednou se z nebe snesl pták, sebral maltézáčka a zmizel."

   „To není možné, co to bylo za ptáka?" chtěla vědět Jana. Nevěděly jsme, jestli se máme smát, nebo se divit, nebo nevěřit. Už jsme uvěřily tomu, že může kuře zabít psa, ale toto?

   „No co já vím, nějaký dravec," řekla dost smutně Eliška. „Je to tak důležité?"

„Možná, kdybych vyrazila na tu cyklostezku hned po ránu, tak by ten provoz mohl být ještě bezpečný," prohlásila Jana.