Jak se chránit před radiací

   Měla hlas, jako když vrže rezavá pilka po plechu. Okamžitě probrala z letargie všechny ty otrávené, lhostejné lidi, nacpané v jídelně, na nichž byla na první pohled znát antipatie nejen k povinné přednášce o první pomoci, ale i k ní.

    Připomínala ty osvětové pracovnice, které nás v době celkem nedávné, ale jakoby strašně vzdálené, učily nasazovat plynovou masku a chránit se před radiací. Ale dnes? Právě když  byla spuštěna absolutně bezpečná jaderná elektrárna v Temelíně? Náhoda? To sotva.

   Hlas rezavé pily s výrazným valašským akcentem rázem probral netečné publikum, které se - navzdory vážnému tématu, začalo polohlasně bavit. Jiní si rádi připomínali zasuté přednášky Lidových milicí. Ostatní jen tiše zírali.

   „Nepropadejte panice. Vzpomeňte na nedávné povodně. Ti lidi utíkali bez dokladů, bez peněz, třeba jen tak v teplácích. Přitom je důležité zabalit věci do nepromokavých obalů, vynést je do vyšších pater, zajistit elektřinu, vypnout plyn, uložit potraviny, postarat se o zvířata..."hřímal hlas zrezivělé džeztrubky. „Totéž jako u radiačního poplachu. Ti, co jsou nejblíž, ti už nemusejí samozřejmě dělat nic. Ale my, co jsme vzdálenější, a hlavní vlna výbuchu k nám dorazí až za několik minut, se můžeme chránit. Obléci si na tělo něco, co přikryje pokožku na obličeji i rukou, třeba svetr s dlouhým rukávem. Zavřít okna, zajistit pitnou vodu a potraviny, chránit se za zdí, nebo venku i za stromem." Zúčastnění se po sobě pobaveně rozhlíželi. Vždyť chránit se před atomovým výbuchem je tak snadné. Uculovali se, ale jinak nerušili. Pila přešla spokojeně na další oblast - tentokrát na biologické napadení. Tam se zřejmě necítila nejsilnější. Skončila prohlášením, že i chřipková epidemie je zbraň. Biologická. Nyní zbystřili pozornost i přítomní lékaři. Právě včas, následovala pasáž o první pomoci při úrazech.

   „Nespoléhejte v případě úrazu na sanitku", nešetřila je pila. „Včas a rozumně poskytnutá první pomoc může zachránit celého člověka, nebo jeho poškozené orgány ještě dřív, než se dostane do nemocnice. K čemu je platné chlapovi, kterému prskla do oka malta, že ho mistr naloží do auta a ještě v montérkách s ním jede na středisko, když mu předtím nedal oko pod tekoucí vodu?" skřípěla rozhořčeně pila po plechu. „Co zmůžou lékaři, když přijedou k havárce a zraněný jim neleží v předepsané poloze na boku a nedýchá? A lidi kolem stojí a dívají se, jak modrá. Ťukají prstem na hodinky a sledují, jak dlouho to sanitce trvalo.

   Nebo zase naopak. Jsou aktivní až tak, že přímo ohrozí život zraněného. Rovnají ho, podkládají, obvazují, dávají mu napít a kdoví, co ještě. Divili byste se, kolik lidí každoročně umírá na zlomeninu dlouhých kostí, když je obětaví „zachránci" nacpou do nejbližšího auta někam na zadní sedadlo mezi košíky s ovocem , děti a psa a snaží se je co nejrychleji dopravit do nemocnice."

   V té chvíli se mi lektorka rozplynula před očima. Zmizela nabitá jídelna se zvážnělými posluchači. Vybavilo se mi slunečné sobotní dopoledne, kdy byly mému synovi asi tři roky. Těšil se, že přijede babička a každou chvilku vybíhal na balkon, odkud bylo dobře vidět na příjezdovou cestu. Sídliště bylo ještě mladé, v nových domech se věšely záclony, příchody ke vchodům svítily čerstvými dlaždicemi, nově vysazené stromečky se předváděly prvními nesmělými lístečky. „Už jedou, honem mávej," stáli jsme na balkoně oba. Uviděla jsem brášku na motorce a za ním vykukovala maminčina hlava. Už nás taky zpozorovali a maminka zamávala. Chybělo padesát, možná sto metrů. Jenže cesta, která vedla od hlavní cesty mezi bloky k našemu domu,  byla překopaná. Nějaké potrubí, či co. Bylo vidět, že maminka chce ten kousek dojít pěšky, ale bráška frajer otočil motorku a vracel se na hlavní, aby obejel blok. Motorka byla jeho pýchou, dostal ji k narozeninám od mamky a tak ji nadšeně vozil. Nebylo lehké na ni našetřit z jednoho platu a on to věděl.

   Stáli jsme s malým na balkoně ještě dlouho. Na našich rozzářených obličejích pohasínalo nadšení. „Asi se zastavili ještě něco nakoupit", chlácholila jsem kluka. Pak, dlouho po obědě, když už malý spal, přišel bráška. „Nelekej se, maminka je v nemocnici,  ale má jen zlomenou nohu." Jen pomalu ze sebe soukal, co se vlastně stalo. Zastavili na křižovatce o blok dál, aby odbočili doleva. Stáli na středu, když do nich zezadu najela škodovka. Řidič spěchal, aby mu nezavřeli obchodní dům. Vůbec stojící motorku neviděl.  Po silnici se rozletěly první letošní jahůdky, které maminka nasbírala malému a jako svátost je vezla nahoře v tašce.

   U nehody zastavilo hned první auto. Maminka - hrdinka, se zaťatými zuby dělala co mohla, aby usnadnila těm obětavým lidem dostrkat ji na zadní sedadlo. Bála se, aby nezašpinila potah od krve.

   Zemřela za čtyři dny. Na zlomeninu stehenní kosti a dvě žebra. Na embolii v plicích a mozku. „Možná je pro ni lepší, že to nepřežila, třeba by byla do smrti na vozíčku. A pro vás také." Tak nás utěšovali v nemocnici, když nám dali její zakrvácený baloňák a hodinky. Vím, že právě ten den vyšlo v místních novinách poděkování neznámému řidiči, který okamžitě a nezištně odvezl naši maminku do nemocnice. Bylo jí teprve osmačtyřicet. Bráška si tu otočku na hlavní cestu vyčítal celý život, byla to jeho noční můra až do dne, kdy si sám vzal život...

   „...čímž mně odpadá do něho vdechovat."  Pilka na železo mne vrátila do reality. Nácvik umělého dýchání na nafukovací panně vrcholil. Rozhlédla jsem se po bavících se lidech kolem. Nebylo mi do smíchu ani trošku. Kdo z těch, kteří tu seděli, by byl schopen v případě potřeby uplatnit v praxi to, co se právě naučil? Kdo z nich by na sebe vzal tu zodpovědnost? A kdo z vás?