Domů, domů!

     „Tak co, paní Olšáková, jak se cítíte?" zeptal se ten mladý usměvavý lékař, který mohl být jejím vnukem. V jedné ruce držel nějaké papíry a druhou rukou jí na zápěstí zkoumal tep. „Řekl bych, že máte tuhý kořínek. Plíce jsou čisté, jste po zdravotní stránce v pořádku na to, kolik je vám let." Znělo to jako pochvala. „Sestřička vám pomůže sbalit tašku a počkáte si na sanitku."

    „Děkuji vám, pane doktore, za všecko. Pěkně jste se o mě, starou babku, starali, děkuji. Nemám nic, co bych vám..."  Přes odmítavý posunek lékaře si přidržela jeho ruku ve své. Byla teplá a jemná, ruka člověka, který nikdy nedržel v ruce vidle nebo sekyru.

   Nejraději by popadla tašku a vyběhla sanitce naproti. Tak jak byla, v nemocničním županu a bez šátku na hlavě. To snad ne. Klid, pan doktor přece říkal, že musí počkat na sanitku. Vždyť už je jedno, jestli se po dvou měsících v nemocnici vrátí domů o hodinu později. Nebo o dvě.

   Byla připravená za pár minut. Převlékla si „civilní" šaty, převázala šátek a vytáhla z nočního stolku kabelu. Stejně tu skoro nic neměla - papuče, starodávné brýlky na čtení, pár kapesníků,  růženec, hřebínek, pinetky do vlasů a nějaké prádlo. A může jet. Dnes konečně bude zase usínat ve své posteli. Posadila se k oknu s taškou na kolenou. Tak tedy počká.

   Venku se zvedl vítr. Dívala se, jak ohýbá větve v korunách stromů. Jaro už je cítit ve vzduchu, ale ještě to potrvá. Jindříšek od vedle jí přijde zatopit. Uvaří si pár zemáčků a ohřeje vodu. Měla by něco nakoupit. Čaj a cukr ještě bude v kredenci, ale citronky asi ne. Zamyšleně se podívala do prázdné peněženky. Třeba nakoupila Liduška, celou tu dobu jí opatrovala důchod.  Možná už přišla navařit. Přivítá ji ve dveřích a hned ji bude strkat do postele. Bude se naoko bránit: „Ale já už přece nejsem nemocná!" Kolem nohou se jí proplete kocour. Vyskočí jí na kolena a uvelebí se tam. Stačí jej párkrát pohladit po hebounké srsti  a začne příst.  Mezitím se začne stmívat . V kachlových kamnech se rozhoří plamínky.

   „Paní Olšáková, máte tu sanitku." Ve dveřích se ohlédla. Pryč z tohoto pokoje. Mějte se tu dobře. Já jedu domů.

   Úslužný řidič ji usadil vzadu na místě pro pacienty a podal jí tašku. „Tak, babi, jedeme." Sestřička vlažně zamávala. Vyrazili ven z nemocniční brány. Chytila se opěradla. Ten čerstvý vzduch je ale prevít. Úplně ji omámil. Není divu, po těch týdnech na nemocničních chodbách. Zpozorněla. Kam to jedou? Ten řidič se asi spletl, vždyť bydlí na úplně opačné straně! Osmělila se zaťukat na spojovací okénko. Dělal, že neslyší. Pustil si asi rádio. Začala klepat silněji. Nic.

   Rádio řvalo ze všech sil. „A je to tady," vzdychl řidič. „Vždycky je to stejné.  Nikdy jim  nic neřeknou." To už zatáčel k domovu důchodců. Před vchodem stály dvě jeptišky. Jedna ještě mladá, druhá strašně ošklivá.