Motýlek

    „Už je tu zas, už se nese," svolávaly se sestřičky a nakukovaly na chodbu. Vysoká,  nápadně oblečená žena na vysokých podpatcích a s hlavou v oblacích vůně od kadeřníka mířila přímo ke dveřím pokoje číslo šest. Nevšímala si ani sestřiček, ani ostatních pacientů v dlouhé chodbě.

      Se železnou pravidelností se objevovala třikrát, čtyřikrát denně, vždy převlečená do jiného, vždy namalovaná a načesaná. Zdržela se hodinku, někdy i méně. Záleželo na tom, jak rychle se ten, za kým přišla, unavil. Působila na té sterilní chodbě jako cizokrajný motýl, krásný na pohled, ale nebezpečně dráždivý svou odlišností.

   V pokoji číslo šest umíral její manžel. Zbývalo mu pár týdnů, možná jen dní. Všichni to věděli, i ona, i on. Už neměl sílu vstát z postele. Sestřičky ho krmily, holily, umývaly. Pořád to byl ještě pěkný mužský. A úspěšný podnikatel, kterému se dařilo, na co sáhl. Měl v sobě něco jako osobní kouzlo. Důvěryhodnost, solidnost, ale i smysl pro humor. Otočil si kolem prstu i přísnou vrchní sestru a sestřičky se předháněly, jak získat jeho pozornost. Bylo to opravdu zvláštní, kolik energie a radosti kolem sebe vysílal ten člověk na nemocničním lůžku, u kterého byste čekali apatii, odevzdání, stres.

   Nebylo divu, že ji sestřičky neměly rády. Mnohé byly u toho, když si ji bral. Tady, v pokoji číslo šest. Šuškalo se, že mu rozbila rodinu,  že jí šlo jen o jeho peníze. Že u něj začínala jako nicka  v době, kdy se mu začalo dařit. Omotala se kolem něj a nemínila se pustit. Dělalo mu dobře, když se s ní ukazoval. Stala se pro něj symbolem úspěchu i novým smyslem života.  Jak by to jinak dokázala, než přes postel. A teď?  Nikdy ji nikdo neviděl ubrečenou. Lidské soudy jsou jako jedna a jedna.

   Všechny její příchody a odchody sledoval personál nemocnice s jistou nevraživostí. Jen málokdo byl svědkem toho, co se dělo za dveřmi číslo šest. S výjimkou toho nedělního odpoledne, kdy za tátou přijel syn s vnukem. Právě si prohlíželi fotografie z dovolené,  když do pokoje vplula ona. Krásná, načesaná, v těsně  přiléhající halence a úzké sukni. Ani se nestačila posadit, už byli v sobě. Takový křik a nevybíravá slova tahle nemocnice ještě neslyšela. Smířlivé snahy pacienta a vystrašené popotahování vnoučka, který pod postelí sbíral fotografie, úplně přehlušily výčitky a  zuřivé osočování  z obou stran. Nikdo nechtěl vyklidit pole, museli je vyvést.

   Chodila dál, jako by se nic nestalo. Jen hlavu nesla ještě výš a klapot jejích podpatků  zněl jako vítězné bubnování. Za dveřmi pokoje číslo šest ji čekaly žádostivé a milující oči v pohublé a nemocí poznamenané tváři. Otáčely se po ní láskyplně, jak procházela k oknu a než přisedla k jeho posteli. Objímaly její postavu, hodnotily elegantní oblečení, dokonalý účes. Byl to takový malý rituál a ona věděla, jak málo potěšení člověku odsouzenému na smrt zbývá. Jak je  najednou všechno daleko, ty dny plné nových plánů, telefonátů, jednání, termínů v bankách a veselí na společenských večírcích? Tady, za dveřmi pokoje s číslem šest nic z toho není důležité. Tady se zastavil čas

   Pohladila jej po ruce, byla teplá a vlahá. Taková, jakou si ji pamatovala. Jakou si ji chtěla zapamatovat i potom. Políbila jej na rty. Nespouštěl z ní oči. Čekal. Velice  pomalu se narovnala a jemně, opatrně začala rozepínat jeho plenkové kalhotky.