Dáša

     Každý, kdo mne vidí, jak ze mne v létě v zimě proudí krůpěje potu, si pomyslí:"Přestaň se cpát, Mařeno, nebudeš se tak potit!" Ale já jsem náhodou zjistila, že to není jen tím sádlovým obalem, ale že jsem nemocná. Ta nemoc se jmenuje hyperhydróza a pěstuji si ji za pasivního přihlížení své lékařky už od mládí.

     Přimělo mne to omezit pohybové aktivity na minimum, naučilo mne to vyhýbat se společným akcím a tělesným kontaktům, donutilo mne to věnovat spoustu času hygieně a výběru kvalitního oblečení počínaje spodním prádlem. Mým nejoblíbenějším životním údobím se stalo vlastně až klimakterium, kdy jsem s čistým svědomím mohla neustálé otírání čela svádět na ty sakramentské návaly.

   Ale o tom jsem vůbec psát nechtěla. Mělo to být o národnostech. Víte, že to co si na svět přineseme v genech, se projeví i po generacích v naší povaze, charakteru, v jednání, v temperamentu, v sexu. Přitom je úplně jedno, ve které části světa se narodíme, prostě je to v nás. Horkokrevný Ital bude rozhazovat rukama i v promrzlé Skandinávii, pořádkumilovný Němec bude mít naklizeno v rovníkové Africe, podnikavý Vietnamec si rozloží stánek s tričky třeba v Antarktidě,  a Poláka abyste nespouštěli z očí, byť se k vám přitočil třeba v Austrálii. A má-li Američan po předcích byť jen kapičku inkoustové krve,  začne mu cukat palec u nohy do rytmu při prvních taktech hudby z reproduktoru i v tom nejluxusnějším baru  na páté avenue.

   Je pravda, že my jsme tu v našich zeměpisných šířkách dosud moc zkušeností s exotickými cizinci neměli. Slováky nepočítám, to jsou spíš bratia. Nějaký Maďar u Balatonu, Bulhar na Zlatých píscích, nebo  otužilý Němec na Baltu. Do Ruska se moc nejezdilo, a když, tak jen několik málo uvědomělých. Elita a zasloužilí členové dostávali za odměnu Jugoslávii. A dost.

   Já jsem měla to štěstí, že jsem pracovala s Ukrajinkou. Několik let jsme seděly v jedné kanceláři se stoly proti sobě. Dáša. Měla a má v sobě všechno, co si v genech nesou potomci Záporožců. Širokou volnost nedohledných stepí, úrodnost  černozemě, nespoutanost divokých koní, zádumčivost nízkých lesíků s tisíci břízkami. Byla v ní vláčnost zpěněných vln Dněpru i hlubiny doněckých šachet. Popudlivost vesnických mužiků i poklidná pohostinnost jejich ženušek. Odevzdanost i vášeň na krajíčku. Citlivá, zranitelná duše. Srdce otevřené všem, plné touhy milovat a být milována.

   Na tohle mají  obzvlášť vyvinutá tykadla chlapi. Stačilo, aby přešla po chodbě, nebo se natáhla pro šanon. Nebylo v tom nic vyzývavého, a přesto přitahovala muže jako žárovka noční můry. Přitom nebyla ani ten typ ideálu ženské krásy, který plní přední strany módních časopisů. Dokonce nebyla ani dlouhonohá blondýna. Spíš Goyova Maya. Nosila jemné, mírně zvlněné vlasy nakrátko, propínací halenky do úzké sukně pod kolena, podpatky spíš pohodlné než moderní. A milovala pásky. Široké pásky na sukni i na šatech, které ještě zdůraznily její slovanské přednosti: pevné, pěkně tvarované poprsí a zejména boky a zadek ve tvaru ušlechtilého jablka. Samozřejmě si byla dobře vědoma kroužících mužských, dělalo jí to dobře jako každé jiné ženě. Svou přízeň ale musela přísně zvažovat, už kvůli pověsti a žárlivému manželovi. Ostatní ženské ji pomlouvaly, ale byla to zelená závist.

   Ta léta za společným stolem  nám přinesla spoustu legrace, flirtování, vypjatých situací, ponorkovou nemoc a krásné smiřování. Nebály jsme se jedna druhé svěřit, ani si udělat ze sebe legraci. Věděla jsem o tom, co vaří, kam jde, co čte, znala jsem její děti. Totéž  platilo i o ní. Jenže já, valašská Moravanka, jsem se svou vitalitou pokulhávala daleko za ní. Obdivovala jsem ji. Když jsem já smažila čtyři řízky pro čtyřčlennou rodinu, ona jich měla deset. K tomu ještě kotel guláše, protože kdosi z rodiny neměl rád smažené. A dva plechy buchet, protože ty se vždycky sejdou. Seděla u nich pořád nějaká návštěva, nejčastěji na zahrádce u domu. A Dáša, celá šťastná, kmitala s plnými talíři. A pak stačila ještě vyžehlit sousedce koš prádla, protože ta, chudina, nestíhala. Nejmilejším jídlem rodiny byl boršč. Stála v něm lžíce a vařil se v největším hrnci. Boršč uměla od maminky z Ukrajiny...

      Dáša. Na jednu stranu křehká až plachá, z toho bojovná lvice. Nepřekvapilo mne, když pomáhala příbuzným, které znala snad jen z fotek. Nejen finančně. Nebála se třeba vtrhnout na ubytovnu ukrajinských emigrantů,  když tam mafie ohrožovala jejího vzdáleného, naivního a důvěřivého synovce, který si k nám přijel přivydělat. A jen tak při dvou dětech vystudovala vysokou.

   Líbila se mi její nevyzpytatelnost. Její nepředvídatelné reakce. Její nesystematičnost. Impulsivnost. Smyslnost. Nepraktičnost.

   Ráda na tu dobu vzpomínám. Osud nás sice rozdělil, ale  věděly jsme o sobě dál. Sem tam jsme zvedly telefon, nebo se sešly na kafe. Měly jsme tolik společných známých a společných zážitků, že čas našeho setkání pokaždé strašně rychle uběhl. Někdy mezi našimi setkáními uběhly měsíce. Věděla jsem ale, že kdybych cokoliv potřebovala, třeba jen si popovídat, Dáša tu bude pro mne.

   Ten krásný letní den, snad jeden z posledních před nadcházejícím podzimem, jsme si daly schůzku jen tak, chtěla jsem si prohlédnout  fotky její malé vnučky. No ano, všichni stárneme. Stihla jsem ještě nějaké nákupy a zamířila k místu setkání. A pak se to stalo. Fakt tam nebyl žádný schodek, nebo obrubník chodníku. Musela jsem zavadit o nějakou dlažební kostku v horním rohu náměstí. A pak jsem jen letěla. Z tašek se vysypaly nákupy a to už jsem věděla, že je zle. Metrák živé váhy, soustředěný do levého ramene se setkal s žulovou dlažbou.

   Hned se seběhli „záchranáři" a snažili se mne zvednout. Bohužel za to naražené rameno. Snažila jsem se vztyčit na natlučených kolenou a skutečně jsem ve chvilce stála na vlastních. Došourala jsem se k židlím u cukrárny a kontrolovala kosti. Koutkem oka jsem ještě zahlédla v okolních prodejnách desítku nalepených nosů na skle výkladních skříní. Ostatní zvědavci se začali pomalu rozcházet. No, musel to být pohled za všechny prachy.

   Dáša přišla výjimečně včas. Celá ztuhla, když mne viděla sedět na lavičce jako hromádku neštěstí. V ruce mi začalo pocukávat.

   „Moc by ti vadilo, kdybys se mnou místo na pohár zašla na úrazovku?" zeptala jsem se a hned jsem  věděla, co odpoví. Posbírala tašky a vyrazily jsme přes park. Každý krok jsem cítila v rameni. Dáša bez přestání švitořila a tak to uteklo. Přestože jsme šly pomaloučku, v čekárně před rentgenem už ze mne lilo. Hyperhydróza. Normálně mi stačí přejít z tepla do zimy nebo z chladna do tepla. Nějak se mi podařilo rozepnout halenku.

   „Sundejte si řetízek a podprsenku," houkla na mne sestra od rentgenu a odkráčela.

   „No to si teda nesundám," povzdechla jsem bezmocně. Dáša se se mnou natěsnala do kabinky. Začala mne svlékat jako kojence. Přestože jsme se léta důvěrně znaly, nikdy jsem ji neviděla nahou. A ona mne taky ne. Až dnes. Až tady. Halenka byla tak nacucaná potem, že by se dala ždímat. V kabince velikosti metr krát půl bylo nedýchatelně. Nevěděla jsem, co říci, kam uhnout očima. Najednou se Dáša bleskurychle sehnula, vytáhla z kabelky sprej a polovinu ho vystříkala do kabinky. Sestra od rentgenu si asi musela ťukat na čelo, když uslyšela, jak se v kabince chechtáme.

   „Máte ulomený hrbol, dostanete ortézu. Můžete se obléct." Ulomený hrbol? Dodnes jsem netušila, že nějaký hrbol mám. Jsem všude samá oblina. Dáša se bez pobízení ujala mých svršků, které ani nestačily obeschnout. Bylo mi to najednou jedno. A nestyděla jsem se, ani když mi do košíku podprsenky ukládala ňadra jako malovaná vajíčka, jedno po druhém. Ty chvíle na úrazovce nás sblížily víc, než léta za kancelářským stolem.

   „Zavolej, až budeš mít chuť na pohár," loučily jsme se na zastávce.