Jedenáct

„Někde jsem četla, že žena, aby byla ženou, má poznat za svůj život jedenáct mužů,“ řekla jsem nazdařbůh do nepřehledné vřavy babského tlachání. Ani nevím, proč jsme se tam sešly, snad měl někdo narozeniny, nebo jsme rozpouštěly nějaké peníze z kasičky, vážně nevím. Vyšlo to na slušný oběd a láhev červeného.

Posezení jsme dlouho odkládaly. Vlastně byl div, že jsme se sešly. Pokaždé měla některá strašně nutnou práci - jedna spěchala vyzvednout dítě z plavání, druhá šla se starší dcerou nakupovat, třetí měla rande s úplně novým mladíkem, a tak dále. Až dnes to vyšlo. Podivná směsice. Hospodyňky, svobodné slečny, zralé ženy bez závazků. 

Ta jedna láhev nám bohatě stačila. I tak se některým nezkušeným začala rozlévat červeň po tvářích, sotva si ucucly. A rozvázal se jim jazyk. Mluvily jedna přes druhou. Normální babinec.

A najednou bylo ticho. „Přeletěl andělíček," řekla by mladá paní sládková z Postřižin. Jedenáct? Proč zrovna jedenáct? Nějaký průzkum? Nebo statistika? 

„To je ten tvůj Jožka tak dobrý? ," rýpla si Boženka. 

„On na to nikdy moc nebyl," ujelo Jarmilce, „ale mně to tak stačilo. Vydělával, o děcka se staral, do hospody nechodil. Nepije, nekouří, celý den se cicmá jen s naší Bobinou. Než se vrátím z práce, pětkrát s ní obejde celý blok."

„No to není moc o sexu," vpadla do debaty Simona, krásná, štíhlá holka s pružným tělem gazely. Působivým, pečlivě nacvičeným pohybem si odhrnula dlouhé vlasy z obličeje. „Já bych to ani nespočítala. Co diskotéka, to jiný kluk. Nebo dva. A před školou, ve škole, po škole, ráno, v poledne, večer, v přírodě, v posteli, na lavičce. To by byl seznam, kdybych věděla, jak se všichni jmenovali! Stačil by mi na několik životů."

Věděli jsme, že se nevytahuje. Dodnes po ní chlapi šíleli, stačilo, když prošla kolem. Vzala si Radka, tichého, spíš neprůbojného kluka ze železárny. Žádný krasavec nebo manekýn. Bujná čupřina už mu začala ustupovat, dokonce trochu pupkatí. Mají krásného kluka, okatého po Simoně. A vztah plný lásky a sexu.        

„Počítají se tam i mužští, se kterými jsem byla jen jednou?" zeptala se Petra. „Třeba na dovolené, nebo na školení?"

Všichni jsme věděli, s kým tehdy zmizel náš ředitel po firemním večírku. Znali jsme všechny jeho oblíbenkyně. Nikoho to už nepohoršovalo, brali jsme to jako normální věc.  

„Ředitel by se měl počítat dvakrát, je to kus mužského," ozvala se Božka.     

„Jak můžeš vědět, koho myslím?" durdila se na oko Petra. „Kolikrát sis ho připočetla ty?" 

„Každý mužský se počítá jen jednou, je úplně fuk, kolikrát to bylo. I manžel se počítá jen jednou." Snažila jsem se uhladit ostré hrany.     

„Ať vzpomínám, jak vzpomínám, pořád jich mám jen šest," kroutila hlavou Marie nad  seznamem, který zatím sesmolila na staré účtence.     

„To ještě doženeš, do přechodu daleko," uchichtla se povzbudivě Božka.    

„A po přechodu už se to nepočítá"? chtěla vědět Marie.   

„Raději bych to neriskovala," zvážněla  Božka. „Víš co je to orgasmus?"

„Co jí dáváš tak stupidní otázky?" zastala se Marie Simona. „Ještě donedávna hledalas klitoris někde na temeni hlavy."

Restaurací se ozval výbuch nekontrolovatelného smíchu. Objednaly jsme si další lahvičku červeného.

Ještě ten den večer jsem si sedla nad čtvrtku bílého papíru. A začala psát. Jmen přibývalo. Napřed rychle, pak pomaleji. Spočítala jsem je. Jedenáct. Roztrhala jsem papír na milion malých kousíčků a šla spokojeně spát.              

Jsem opravdová žena.