Zábava s dluhem je u konce

Vládní globální dluh přesáhnul 91 bilionů dolarů. Tím se skoro dotáhnul na jednoletý výkon světové ekonomiky. Tedy na souhrn hodnot, které jsou za jeden rok všemi státy dohromady nově vytvořeny.

91 bilionů je nesporně pořádná kopa peněz.

Je to tak velká hromada peněz, že její splacení v nějakém rozumném termínu v principu nepřichází do úvahy. A také tak velká hromada peněz, že i u lidí klidných a otrlých, kteří (jako třeba já) už zažili a bez následků přežili pár desítek naprosto zaručených předpovědí kolapsu světové ekonomiky, vyvolává obavu, zda někde na obzoru přece jenom není tentokrát skutečný kolaps světové ekonomiky.

Tváří v tvář 91 bilionům dolarů dluhu se totiž těžko hledá optimismus. Abychom si představili tu sumu. Řekněme to tak, že naprostá většina tohoto dluhu vznikla v posledních padesáti letech. Samozřejmě ne celý, ale většina ano. A jde o jednoletý výkon světové ekonomiky. Takže v těch padesáti letech jako by jeden rok přibyl, rok, který byl naprosto celý od A do Zet koupený na dluh. Lze to říct i jinak: Nemalý kus životní úrovně světa je půjčený, dočasný. Bude třeba ho zaplatit. I s úroky.

Jak říkám, těžko na to koukat optimisticky.

Takže pokud by to bylo možné, hodil by se v čele světa Ronald Reagan. Když se ho kdysi dávno ptali, co hodlá dělat s dynamicky rostoucím deficitem, a tedy i dluhem Spojených států, odpověděl rozšafně, že naprosto nic. „Náš dluh už je dost velký na to, aby se o sebe postaral sám,“ dodal.

Byla to geniální odpověď v rámci politického boje. Lidem řekla, ať hodí starosti za hlavu, že to nějak dobře dopadne. Prostě injekce optimismu přímo do žíly. Jenže to také zároveň byla trochu děsivá odpověď z hlediska ekonomické stability. Jakkoliv z dnešního pohledu měl Reagan vlastně pravdu. Tehdejší deficity a dluh jsou ve srovnání s dnešním banalita. Navíc Reagan měl ekonomickou vizi a jeho deficit vznikal nikoliv kompletně, ale z nemalé části snižováním daní, tedy podporou ekonomické aktivity jedinců. Dluh se tedy (alespoň do jisté míry) splácel růstem ekonomiky. Přítomnost vize a ekonomického programu je u současných politiků spíše výjimkou, většina dluhu vzniká v rámci přerozdělování bohatství jako úplatky skupinám voličů. Jde tedy o deficity vyvolané novými výdaji. V tom jsou současné deficity a reaganovské deficity naprosto odlišné.

Samozřejmě na světový dluh neexistuje žádný světový recept. Je to součet hříchů jednotlivých států a jejich vlád či prezidentů, oni se s věcí musí vyrovnat. Dluh Spojených států má naprosto jiné charakteristiky než dluh Japonska nebo Venezuely. O afrických zemích ani nemluvě. A v Evropě máme značné rozdíly mezi například Estonskem a Řeckem. Doslova jsou to z hlediska dluhu dvě rozdílné planety.

Každopádně Evropa na tom ve srovnání se světem není zdaleka tak špatně, jak se občas všichni tváříme. A dokonce ani eurozóna ne. Celkově je stav dluhu starého kontinentu hluboko pod celosvětovým stavem. A ve srovnání vyspělých bohatých zemí jsou průměry EU a dokonce i zadluženější eurozóny relativně v dobré kondici. Přičemž Česká republika je ve světovém i evropském srovnání přes všechny potíže skutečně premiantem.

To nic nemění na tom, že celosvětový vládní dluh začíná být opravdovým strašákem. Jistě, bylo by možné asi namítnout, že kdybychom vzali konsolidovaný dluh veřejných institucí (tedy včetně regionálních vlád a kvazi vládních struktur) dojdeme k datům nižším. A že tento souhrnný dluh je z hlediska veřejných financí podstatnější. (Ona podstatnost je do diskuse, ale ta se sem nevejde.)

Co se týká nižší nebo vyšší úrovně konsolidovaného veřejného dluhu oproti vládnímu, i ta je do diskuse. Pro příklad:

Ve Spojených státech by to znamenalo určité snížení ukazatele, protože významným věřitelem federálního vládního dluhu jsou přebytkové penzijní fondy, zdravotní fondy a některé jednotlivé místní vlády.

V Číně by toto měřítku naopak přineslo nemalé zvýšení dluhu. Centrální vláda příliš zadlužená není, dejme tomu kolem 75 či 80 procent HDP, ale vlády provincií dluží dalších minimálně 60 procent HDP, k tomu státní banky a státní podniková sféra mají dluh skutečně gigantický. Takže dohromady jde o doslova astronomický balík úplně jiných rozměrů než dluh centrální vlády.

Přesto prakticky nikdo nijak zásadně neřeší ani čínský, ani americký dluh. V čem je tedy problém? Proč by měla vůbec nějaká krize vypuknout?

Protože potíž je v důvěře.

Dluh může být v podstatě jakýkoliv. Pro příklad: Japonsko roky vcelku spokojeně žije s vládním dluhem převyšujícím výrazně 200 procent HDP. Ten dluh v naprosté většině drží Japonci (90 procent) a plně důvěřují solventnosti své země. Při refinancování nechtějí vyšší úroky, než měli dosud. Když ale věřit přestanou a budou požadovat třeba dvojnásobek nebo trojnásobek úroku, celý systém se velmi brzy začne hroutit.

Vlastně úplně stejné je to u všech vlád s vysokým nebo vyšším dluhem.

A pak samozřejmě platí, že čím vyšší ten dluh je (ať již nominálně či v poměru k HDP), tím pravděpodobnější je ztráta důvěry.

Hranice 100 procent světového dluhu vůči světovému HDP je tak především hranicí psychologickou, reálně je samozřejmě téměř jedno, zda je to 98 nebo 102 procent. Každopádně je jasné, že zábava za cizí peníze pomalu končí. Rizikových zemí je příliš mnoho a některé z nich nesporně uvíznou v dluhové pasti. Pokud totiž příštích pět let nebude obdobím mimořádného globálního růstu, což není úplně pravděpodobné, tak můžeme očekávat velké přituhování na trhu s dluhy řady zemí a ztrátu důvěry v jejich schopnost splácet. Když se toto stalo před lety v eurozóně, zakročila ECB a jakkoliv diskutabilními postupy, situaci dokázala uklidnit. Otázkou ale je, kdo zakročí v oblastech mimo její působení, když světové instituce jako MMF či Světová banka nezažívají nejlepší časy a neoplývají kredibilitou.

Zároveň vidíme velmi malou ochotu politických špiček a především občanů tento problém řešit. Kdybychom se rozhlédli po celém světě, najdeme aktuálně minimum politiků ve vůdčích pozicích nebo o ně reálně usilujících, kteří by byli ochotni předstoupit před své voliče s plánem úspor.

Nu, bude to zajímavých pět let a je dobře, že jakkoliv v problémech, česká ekonomika do nich vstupuje v dobré finanční kondici.