Ministr zahraničí Ruské federace Sergej Lavrov nedávno prohlásil, že válka na Ukrajině bude znamenat „smrt západního globalismu“. Jakkoliv se Lavrov v poslední době (podle mého) často mýlí, v této věci má pravdu.
Tato smrt však nastane ze zcela jiných důvodů, než jaké má na mysli ministr zahraničí.
Podle něj se vlivem konfliktu na Ukrajině přesune pozornost mnoha zemí od globalizace, kterou Rusko interpretuje jako vynucenou úzkou spolupráci zbytku světa s Evropou a Spojenými státy, k tomu, co Moskva nazývá „multipolárním světem“, ve kterém má nicméně Rusko postavení jedné z imperiálních mocností. Význam nadnárodních organizací „ovládaných Spojenými státy“ poklesne. Místo nich vyrostou nové „zóny“ jako je BRICS. To je v kostce přednesený scénář.
Nechci se plést do nějakých zásadních geopolitických úvah a složitostí, filosofovat a vytahovat Huntingtona nebo Fukuyamu. Popravdě mne takové akademické úvahy příliš nezajímají, protože jsou lepší jako obsah knížek než jako reálné vodítko ve skutečném světě. Nicméně z pohledu ekonomky se nabízí řada poznámek k těm představám, s nimiž Sergej Lavrov vystoupil. A myslím, že i poznámek užitečných, neboť se dotýkají příštího hospodářského směřování.
Jak jsem řekla, Lavrov má pravdu. Globalizace v té nadšené a všeobjímající podobě, jakou přinesl konec dvacátého a začátek 21. století, skutečně nepřežije. Není to ale systémový ekonomický problém globalizace jako takové. Ta díky velmi svobodné a téměř neomezené výměně zboží, služeb i kapitálu přinesla užitek v principu všem účastníkům (že někteří méně schopní záviděli více schopným, že mají také více užitku, to je standardní kolorit světa, nikoliv důkaz chybnosti globalizace). Každopádně platí, že čím větší svoboda obchodu a podnikání, tím více využití komparativních výhod, tím větší využití potenciálu a tím vyšší užitek pro všechny. Má to jednu chybu. Čím více do tohoto systému postaveného na svobodě a vůli jednotlivce vstupují „strategické“ státní zájmy, tím rizikovější je tento systém pro ty, kdo takové „strategické“ státní zásahy nedělají.
Takže skutečná globalizace nemůže v dlouhodobém měřítku fungovat s Čínou, Ruskem a případně dalšími polostátními a do značné míry nesvobodnými ekonomikami. Pokud ty se začnou chovat způsobem, který do volného světového obchodu vnáší prvky „strategických“ státních zájmů konkrétní země, příběh nutně končí. Jinak řečeno: Pokud se spolehnete, že plyn budete svobodně nakupovat podle potřeby, že léky budou dodávány podle objednávek, že baterie do aut budou pravidelně dorážet do přístavů v dostatečném množství, velmi pravděpodobně je ten spoleh v pořádku, když dodavatelem jsou firmy ze spřátelené a svobodné země. Není riziko, že z politických důvodů zastaví dodávky. Jak ale ukázaly poslední roky, tento spoleh je naivní, skoro by se řeklo hloupý, pokud se týká režimů se „strategickými“ ambicemi.
Vyspělé země budou toto „poučení z krizového vývoje 2021-2023“ nějakou dobu zpracovávat, nicméně jasné je, že návrat zpět není možný.
Co to bude znamenat?
Asi největším reprezentantem globalizace je World Trade Organization (WTO). Představa Sergeje Lavrova je, že se organizace postupně rozpadne kvůli tomu, že Čína, Rusko, Indie a množství dalších zemí vytvoří silné ekonomické bloky, které WTO nebudou potřebovat.
To je ale ekonomicky velmi nepravděpodobné a v dohledné době v principu nemožné.
Hlavním důvod: Z hlediska světové spotřeby jsou vyspělé státy stále jednoznačně dominující oblastí, jakkoliv samozřejmě 2,8 miliardy spotřebitelů v Indii a v Číně nelze přehlédnout. Ale jejich kupní síla je stále slabá. Přímočaře řečeno: Čína má 1,4 miliardy obyvatel, ale zajímavou kupní sílu má sotva polovina z nich, kupní sílu běžné americké domácnosti sotva desetina. Poměry v indii jsou podstatně horší. Samozřejmě Čína a Indie budou jednoho dne největšími ekonomikami světa, o tom není pochyb. Ale do toho, aby byly také nejvýkonnějšími ekonomikami světa, do toho mají světelné roky daleko.
A než se v HDP na hlavu, tedy vlastně ve spotřebitelské schopnosti, Čína a Indie alespoň přiblíží vyspělým zemím, budou nutně potřebovat právě trhy vyspělých zemí a jejich nenasytné spotřebitele.
Podobně BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika) sice může vypadat rozlohou a obyvatelstvem impozantně, ale ve skutečnosti je to jenom nezávazný diskusní klub. Má strašně daleko k čemukoliv, co by připomínalo hospodářskou dohodu. Dokonce tyto země ani nepodnikly pokus, aby z jejich občasných schůzek vyšlo něco alespoň trochu závazného. Že by došlo k posunu směrem, který by připomínal systém třeba WTO, to je v principu nemožné.
Přesto WTO zažije ústup ze slávy. Její pravidla totiž budou svazovat možnosti vyspělých zemí blokovat svoje trhy a omezovat importy některých druhů zboží a komodit. Evropa či Spojené státy si nemohou dovolit nemít vlastní autobaterie, vlastní běžné léky, vlastní produkci kovů a tak dále. To ještě bylo únosné ve světě, kdy se všichni tvářili, že obchod je obchod a politika ho nebude kazit. Ale tento svět postupně umíral a skončil nejpozději začátkem února 2022.
Rozvinuté země se znovu přeorientují na svůj „píseček“. Bude to trochu bolestivé, protože snížení využívání komparativních výhod bude znamenat celkové snížení efektivity. Ale bude to strategicky podstatně bezpečnější. Mezi ekonomickými zónami vyrostou obchodní překážky. Vyspělé země se daleko více soustředí na prohloubení cirkularity svých ekonomik, neboť jedním z hlavních cílů bude snížení závislosti na surovinách.
Zjevně jsme se totiž po celých desetiletích ocitli zpět ve světě, kde závislost na dodavateli znamená velký problém. A v tu chvíli globalizace, ke všeobecné škodě, skutečně ustupuje. Ustupuje proto, že ve světě strategických státních zájmů nemůže existovat volný svobodný obchod mezi zeměmi, které ty zájmy mají diametrálně rozdílné.
Takže Sergej Lavrov má pravdu. Globalizace má svůj vrchol za sebou. Přišla doba, kdy vyspělé země budou muset přemýšlet nejprve o bezpečnostních souvislostech a pak teprve o obchodu.
Tak to je, taková jsou fakta.
