Ústavní soud, nezávislost a demokracie.

Proč tyto termíny? Protože Ústavní soud je nejvýše postaveným orgánem jedné ze složek státní moci. Protože volání po nezávislosti je zaklínadlem, jehož jediným cílem je potlačit jakoukoliv kritiku práce soudů 

a to za pomoci nijak nezdůvodněné fráze.

            Protože demokracie je jedním z pěti základních pilířů, na kterých podle čl. 1 Ústavy stojí tento stát a navíc je to něco, po čem většina z nás touží.

            Ústavní soud je nejvýše postaveným orgánem jedné ze složek státní moci - moci soudní. Termín "jedné ze složek státní moci" znamená, že státní moc má ještě složky další - složku moci zákonodárné, a složku moci výkonné.           

            Státní moc je sice jedna, jediná, ale má tři složky. Z jejich úkolů pak jednoznačně vyplývá, že pravomoci jednotlivých složek státní moci jsou zaměřeny výhradně a jenom směrem "dolů" - do běžného života jednotlivých členů kolektivu našeho státu přes jejich dílčí skupiny až a ke kolektivu, jako celku.

            V žádném jiném směru, až na výjimky představující realizaci tzv. "brzd", jejich pravomoci nejen neexistují, ale jsou dokonce nežádoucí.

            Postavení jednotlivých složek státní moci na stejnou úroveň vyplývá jednak z toho, že jsou to složky jedné jediné státní moci a ta se nedělí na důležitější a méně důležitou část, a jednak ze základního teoretického postulátu, jehož bezpodmínečné dodržování je jedinou zárukou demokratického života jakéhokoliv kolektivu lidí.

            Tím postulátem je tzv. "Teorie dělby moci". Zde nebudu vymýšlet vlastní zdůvodnění. Místo toho zkopíruji text z encyklopedie Wikipedii podle stavu z 18. 2. 2021.

            Tam je uvedeno:

Dělba moci

Dělba moci (angl. separation of powers, fr. séparation de pouvoirs, něm. Gewaltenteilung) je princip politického uspořádání, který rozlišuje trojí typ moci ve státě:[1]

• zákonodárná moc (legislativa)
• výkonná moc (exekutiva)
• soudní moc (judikativa či justice)

a stanoví, že nemají být ve stejných rukou. Jde tedy spíš o oddělení než rozdělení těchto složek moci. Uvedené státní moci se kromě oddělení navíc mají i navzájem kontrolovat – „princip brzd a protivah“ (či „rovnovah“ podle anglického checks and balances). Cílem je zamezit tendencím ke koncentraci moci, bránit libovůli a případnému zneužití státní moci a tím chránit jednotlivce.[2]

Zásady dělby moci[editovat | editovat zdroj]

Mezi zásady, kterými se řídí dělba moci patří:[zdroj?]

• oddělenost mocí
• neslučitelnost mocí
• nezávislost mocí
• samostatnost mocí
• rovnováha mocí
• nezodpovědnost mocí (jedné vůči druhé)

Konec kopírovaného textu. Pokud máte zájem o celou teorii, najdete ji ve Wikipedii.

Z něj jednoznačně vyplývá, že žádná ze složek státní moci nesmí být nadřazena jiné složce státní moci.

Graficky lze stav, jehož bezpodmínečné dodržení je jednou ze záruk demokracie v každé lidské společnosti, znázornit takto:

           V této podobě splňuje postavení jednotlivých složek státní moci podmínku jejich rovného, na sobě nezávislého a sobě navzájem neodpovědného uspořádání.

            Takové uspořádání je tedy jednou ze základních podmínek demokratického fungování lidské společnosti.

            Druhou podmínkou je důsledné respektování faktu, že v textu druhé právně nejsilnější normy tohoto státu - odst. 1, čl. 2. Ústavy,  je za základní zásadu výstavby tohoto státu stanoveno, že "Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní."

            Zdůrazňuji, že nositel státní moci vykonává svoji moc prostřednictvím... "Vykonává prostřednictvím". Nikoliv "vzdal se jejího výkonu ve prospěch".

            Pokud lid vykonává prostřednictvím, pak to znamená, že orgány výkonem státní moci pověřil. A pokud je pověřil výkonem, pak má plné právo prověřovat a hodnotit (kritizovat) práci těch, které výkonem pověřil.

            Kritika výkonu jednotlivých složek státní moci je tak nejen výsostným a nezadatelným právem každého člověka, ale je současně i "lakmusovým papírkem" úrovně demokratického fungování každého lidského kolektivu.

            Proto potírání kritiky, navíc pod falešnou záminkou, že kritika je nepřípustným zásahem do nezávislosti soudů, nelze hodnotit jinak, než tak, že demokracie u nás není taková, jaká by měla být. 

             Je otázka, jak může kritika špatné práce soudce ohrozit jeho nezávislost. Já si myslím, že naopak. Kritika může nezávislost jen posílit, protože bude soudce nutit rozhodovat v souladu s vůlí zdroje veškeré státní moci vyjádřené v zákonech, tedy nestranně a nezávisle na jakýchkoliv vnějších vlivech (s výjimkou zákonů). A to je žádoucí výsledek. Kromě toho. Ve výše uvedené teorii dělby moci se o nezávislosti soudní moci na životě nás lidí vůbec nemluví. Tam se mluví jen o nezávislosti na ostatních složkách státní moci.

            A co víc. Tam se mluví i o nezávislosti ostatních dvou složek státní moci na moci soudní.

            Jaký je tedy stav v naší společnosti?

            Ten se od výše uvedeného ideálu poněkud liší. Ustanovením čl. 87 Ústavy je Ústavnímu soudu přiznáno právo rušit rozhodnutí orgánů moci zákonodárné i rozhodnutí orgánů moci výkonné. Ústavní soud a v jeho podání moc soudní jako jedna ze složek státní moci, je tak nadřazena ostatním dvěma složkám státní moci.

            Graficky to lze znázornit takto::

             A to je problém. To je zcela zásadním porušením teorie dělby moci a tím i ohrožením demokracie v naší společnosti.

            Že o nic nejde, protože zneužití tohoto postavení ze strany moci soudní nehrozí?

            To v dnešní době zcela jistě. Jenže byli bychom špatní hospodáři, kdybychom se nepoučili z minulosti.

            V minulosti máme dostatek příkladů, kdy původně správná myšlenka byla časem zneužita k uchvácení veškeré moci určitou relativně malou skupinou lidí.

            Tak např. v době kdy Mojžíš pod horou Sinaj sděloval chudým Izraelitům (utíkali z otroctví) desatero Božích přikázání, také nikdo netušil a ani nevěřil, že jednou jejich následovníci po té, co získají majetek a moc,  zavraždí člověka, který jim bude zásady desatera připomínat.

            Stejně tak nikdo ze žáků Ježíše Krista, který do svého zástupu nepřijímal nikoho, kdo měl nějaký majetek, nevěřil tomu, že by jednou mohla nastat situace, kdy jejich následovníci budou, opět po té, co získají majetek a moc, vraždit lidi jen proto, že řeknou, že Země se točí.

            Stejně tak ani Marx a ani nikdo z jeho bezprostředních stoupenců (chudí dělníci) netušili, že jednou přijde doba, kdy jejich následovníci budou, opět po té, co získají moc, vraždit lidi jen proto, že budou pro ně osobně představovat i jen potencionální nebezpečí.

            Všem výše uvedeným případům je společné to, že původně dobře míněné názory na sociálně spravedlivější řízení lidské společnosti, byly nakonec zneužity k pronásledování, souzení, odsuzování a vraždění lidí.

            Nechceme-li tedy vytvořit podmínky pro to, aby někdo v budoucnosti využil námi vytvořené situace, uchopil moc a za každou cenu potíral veškerý odpor proti jeho chování, nesmíme od podmínek teorie dělby moci ani v nejmenším ustoupit. To je naše povinnost vůči budoucnosti a odpovědnost vůči minulosti.

            Jen na okraj. Výše jsem popsal tři případy z historie. Jsou dějově shodné. Proto je, v zájmu demokracie, nutné opustit totalitní terminologii, s jejímž využitím je možné stejné lidské jednání jednou označit za správné a po druhé za zcela nepřijatelné podle toho, o čí jednání jde. V daných případech je demokratická terminologie naprosto jednoznačná. Všichni výše uvedení lidé byli souzeni v politických procesech a jejich popravu je nutné označit za justiční vraždu.

            A nyní zpět k současnosti.

            Ani dnes není možnost získat majetek nereálná. Z historie však vyplývá, že snaha získat majetek je spojena se snahou získat i moc a s její pomocí si vytvořit ty nejlepší podmínky pro jeho získávání. Osudy ostatních lidí v této snaze nehrají roli.

            Získávat majetek v dnešní době nelze omezit a není to ani žádoucí. Máme-li však zabránit snahám vytvořit si pro tento účel nejvhodnější podmínky za každou cenu, nezbývá nám, než bezpodmínečně trvat na tom, k čemu dospěli moudří lidé v minulosti. V současné době jde o teorii dělby moci. Podle ní je možné současně vytvořit podmínky pro získávání majetku a zabránit tomu, aby byl majetek získáván za každou cenu, tedy bez ohledu na osudy obyčejných lidí.

            Z tohoto pohledu.

            Ustanovení Ústavy, která umožňují Ústavnímu soudu rušit rozhodnutí orgánů ostatních složek státní moci, jsou ustanoveními, která dávají prostor pro potíráni demokracie (řízení společnosti tak, aby byl hájen zájem většiny na vytvoření podmínek pro život) a potencionálně k nastolení totalitního režimu (řízení společnosti tak, aby byl hájen zájem menšiny na majetku bez ohledu na osudy ostatních lidí).

            Z toho důvodu je nutné dané ustanovení Ústavy označit za neplatné, protože odporuje právní normě vyšší právní síly.

            Závaznost právních norem vyšší právní síly je dána praktickou potřebou řídit lidskou společnost podle jednotných pravidel - zákonů.

            Za právní normu je totiž nutné považovat každé jednání kteréhokoliv člověka, jehož důsledkem je vznik nějakých práv nebo povinností. Právními normami tak jsou nejen normy ústavního pořádku, ale i zákony, vyhlášky, nařízení jednotlivých vedoucích pracovníků na jednotlivých stupních řízení a uzavřené smlouvy.

            Ve všech těchto případech platí, že rozhodnutí vydané na nižším organizačním stupni nesmí odporovat rozhodnutí vydanému na vyšším organizačním stupni.

            Jak tedy může ustanovení Ústavy odporovat právní normě vyšší právní síly?

            To je jednoduché. Právní normou nejsou jen zákony (včetně těch, které patří do norem ústavního pořádku), vyhlášky a ostatní rozhodnutí, jako celek. Právní normou ve výše uvedeném smyslu je i každé jednotlivé ustanovení článku nebo paragrafu příslušné normy.

            V zákonech (i v Ústavě) jde o ustanovení, která jsou umístěna v jejich úvodu pod nadpisem "Základní zásady" nebo podobném. Účelem těchto ustanovení je vymezit základní zásady a pravidla, která je nutné dodržovat při aplikaci a výkladu jednotlivých ustanovení dané právní normy, které jsou umístěny za nimi.

            Tak v Ústavě jsou, pod nadpisem "Základní ustanovení" v čl. 1 odst. 1., uvedeny základní pilíře výstavby a fungování této společnosti, cit.: "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana."

            Z tohoto textu vyplývá, že jedním z pěti základních pilířů výstavby a fungování této společnosti je demokracie. A základním předpokladem demokratického fungování lidské společnosti je důsledné uplatňování teorie dělby moci.

            Z tohoto pohledu rozhodování Ústavního soudu o platnosti rozhodnutí nejvyššího orgánu moci výkonné - vlády - nelze označit jinak, než jako porušení zásad rovnosti, nezávislosti a rovnováhy jednotlivých složek státní moci. Moc soudní je nadřazena moci výkonné, protože může rušit veškerá její rozhodnutí. 

            Jde tedy o stav, který odporuje teorii dělby moci a proto není možné, aby byl platný, protože odporuje v čl. 1 Ústavy zakotvujícímu princip "demokracie" a základní podmínkou demokracie je respektování pravidel daných teorií dělby moci.

            Z teorie dělby moci vyplývá i to, že rozhodnutí orgánu moci výkonné (vlády) nemůže rušit ani orgán moci zákonodárné (Parlament).

            A ještě něco: Vláda vyhlásila stav nouze na základě žádosti krajských hejtmanů.

            Veškeré snahy zrušit dané rozhodnutí jsou zdůvodňovány protiústavností.

            Je tedy otázka. Kterému konkrétnímu ustanovení Ústavy odporují.

            Při hledání odpovědi musíme opět začít od jejích "Základních ustanovení". V tomto případě konkrétně od ustanovení čl. 2. odst. 1, v němž se říká, že zdrojem veškeré moci je lid. Od tohoto ustanovení proto, že k vyhlášení nouzového stavu došlo na základě žádosti krajských hejtmanů.

            V této souvislosti je nutné připomenout, že krajští hejtmani mají k lidu - zdroje veškeré moci ve státě - podstatně blíže, než členové zákonodárného sboru. A proto je nutné, alespoň podle mne, vycházet z toho, že krajští hejtmani znají názory a potřeby lidu daleko lépe, než členové zákonodárného sboru a proto je jejich žádost silnějším výrazem skutečné vůle lidu - zdroje veškeré státní moci - než názory členů zákonodárného sboru, kteří nejednou dávají najevo, že jim jde více o jejich osobní pozice, než o zájmy lidu.

            Ústavu tedy v tomto případě porušili poslanci tím, že si při řešení pro lid tak důležité otázky nezjistili skutečné názory lidu. I proto je rozhodnutí vlády vydané na základě žádosti krajských hejtmanů nenapadnutelné.

            Jako třetí důvod je nutné uvést odkaz na základní lidská práva, k nimž patří právo na uplatňování státní moci v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jinak řečeno. Máme právo na to, aby lidé vykonávající státní dělali jen to, co jim zákon dovolí a jen tak, jak jim to zákon dovolí. Lidem vykonávajícím jednotlivé složky státní moci, pak výkon moci stejným způsobem ukládá Ústava v čl. 2., odst. 3. Výkon státní moci uvedeným způsobem tedy patří k základním zásadám fungování našeho státu.

            Podávání žalob (návrhů) k Ústavnímu soudu a domáhat se jimi zrušení rozhodnutí vydaného vrcholným orgánem moci výkonné, ke způsobu výkonu státní moci realizované Senátem podle Ústavy nepatří.

            Senátoři tak vykonali státní moc způsobem, který zákon nestanoví. Z uvedeného tedy vyplývá, že senátoři nejsou k podání takového návrhu (žaloby) aktivně legitimováni - nemají zákonem dovoleno takový návrh podat.

            A pokud ho nemají právo podat, nemůže jejich návrhu Ústavní soud vyhovět.

            Uvedl jsem svoje názory na to, co mne trápí. Nemohu a ani nechci předjímat rozhodnutí Ústavního soudu. Jen si myslím, že pokud chce Ústavní soud respektovat všechna pravidla fungování demokratické společnosti obsažené v Základních ustanoveních čl, 1 až 4 Ústavy doplněná o zásady demokratické dělby moci mezi jednotlivými složkami státní moci obsažená v teorii dělby moci, nemůže návrhu senátorů vyhovět.

            Ale ať rozhodne tak, či onak,  přesto velmi výrazným způsobem zasáhne do současného dění v naší společnosti. Svým postojem k zaslanému návrhu dá zdroji veškeré moci v tomto státě - většině lidí - a současně i celému světu, jednoznačně najevo, na čí straně stojí.

            Zda na straně většiny členů tohoto národa (na straně demokracie), nebo na straně některé, z celospolečenského hlediska, menšiny složené s členů zákonodárného sboru, kteří se pod návrh podepsali, a která se stále více a více opíjí drogou zvanou "moc" a s ní spojeným pocitem všemohoucnosti (tedy na straně totality).

            Svým rozhodnutím v dané kauze tak velmi výrazným způsobem přispěje k tomu, zda se naše republika bude ubírat cestou k demokracii nebo cestou k totalitě. Totalitu jsme sice v listopadu 1989 odmítli a jak vyplývá, mimo jiné, i z výše uvedeného, k demokracii jsme ještě nedošli.