Neplatnost snížení valorizace důchodů.

Aneb ani Parlament si nemůže dělat to, co chce. V demokratické společnosti je i Parlament vázán určitými pravidly.

Jak jsem na to přišel? Jednoduché to nebylo, ale snad se to jednoduše vysvětlit dá.

Problém je v termínech demokracie a totalita. Naše společnost je za demokratickou označována. Je to však pravda?

            Podle mne není. Důvod spočívá v tom, že není možné tvrdit, že demokracie se rovná, možnost lidí volit Parlament. Tak demokracii charakterizoval Churchill, když řekl, že: „Demokracie začíná oblečením saka a odchodem k volbám, a končí vhozením lístku do urny.“ Uvedené tvrzení nelze přijmout ani v tom případě, že budeme vycházet z termínu parlamentní demokracie a současně tvrdit, že Parlament je volen demokratickým způsobem a považovat to za důkaz demokracie u nás.

            Stejně tak nelze tvrdit, že totalita je všude tam, kde společnost je viditelně řízena vůlí jedince nebo malé skupiny jedinců ve své podstatě podléhající vůli jedince. Důvod? Protože i v těchto společnostech bývá pravidlem, že vedle jedince viditelně ovládajícího celou společnost stojí Parlament a ten je volen lidmi – tedy demokratickým způsobem.

            V čem je tedy rozdíl mezi demokracií a totalitou?

            Podle mne v tom, čí zájmy jsou ve společnosti prosazovány. Zda zájmy celku nebo alespoň většiny, nebo zájmy menšiny nebo dokonce jedince. Otázka, čí zájmy jsou v dané společnosti prosazovány, je tou správnou otázkou, která má odpovědět na otázku, zda jde o společnost demokratickou, či totalitní.

            O společnosti, v níž platí, že peníze jsou až na prvním místě, nelze mluvit jako o společnosti, v níž jsou prosazovány zájmy většiny. Peníze na prvním místě. To je nezvratným důkazem, že v takovéto společnosti jsou zájmy jedince nebo menšiny víc, než zájem většiny.

            Nebudu rozebírat konkrétní důkazy dokazující, že u nás jsou prosazovány zájmy těch, kteří mají odvahu, drzost a moc prosazovat svůj zájem na co největších ziscích a dokazujících, že se jim to daří.

            To sem nepatří. Sem patří něco jiného. Sem patří základní pravidla fungování opravdu demokratické společnosti.

            Jedním z takových pravidel je pravidlo, které je nezbytně nutné dodržovat, protože jeho porušování vede k prosazování zájmů menšiny. Tím pravidlem je pravidlo, které říká, že neplatná je každá právní norma, která odporuje právní normě vyšší právní síly,

            Co je na tomto stařičkém právním pravidle uplatňovaným snad již v dobách antického Říma nového? Nic. Vždy toto pravidlo sloužilo k tomu, aby zajistilo prosazování zájmů těch, kteří v dané společnosti skutečně vládli. Každý vládce chce mít zajištěno, že jeho vůle bude prosazována i na nižších stupních řízení, a proto nemůže dovolit, aby na nižších stupních byly vydávány právní normy, které jeho zájmy neprosazují.

            To platí i dnes. Rozdíl je jen v tom, kdo v dané společnosti vládne. U nás, protože máme být společností demokratickou, by měl ve společnosti vládnout lid. A vůle lidu, což znamená vůle lidu na řádném uspokojování potřeb většiny členů daného kolektivu, musí být tím, co je v naší společnosti prosazováno.

            Právě tohle to, snaha zajistit aby byly prosazovány potřeby většiny lidí žijících na území našeho státu, je to, co má zajišťovat pravidlo nadřazenosti norem vyšší právní síly.

            Z tohoto pohledu je právní normou nejvyšší právní síly Ústava a v jejím rámci ta ustanovení, která jsou uvedena v části nazvané „Základní ustanovení“. Tam jsou ustanovení, která říkají, že tento stát je demokratický, právní a založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Dále pak např. to, že státní moc slouží všem a lze ji vykonávat na základě zákona, v souladu se zákonem a to způsobem, který stanoví zákon a ustanovení, které prohlašuje Listinu základních páv a svobod za součást norem našeho ústavního pořádku. A v Listině je jako jedno z nejdůležitějších práv právo na rovnost v důstojnosti a právech a dále pak i právo na výkon státní moci na základě zákona, v souladu se zákonem a to způsobem, který stanoví zákon.

            A protože Parlament vykonává tu složku státní moci, které se říká zákonodárná, platí uvedená pravidla i pro něj.

            A jaký to má vliv na neplatnost zákona snižujících valorizaci důchodů?

            Snížení valorizace znamená, že určitá skupina lidí se dostane do situace, v níž nebudou schopni vyjít s příjmy, které mají a budou nuceni žebrat. Žebrat, to podle mne neznamená jen stát někde na veřejném prostranství a žádat kolemjdoucí o almužnu. Žebrat, to podle mne znamená též nutnost jít na úřad a tam žádat o dodatečné příspěvky na zajištění životních potřeb. Jaký je rozdíl mezi tím, když stojím na ulici a žádám kolemjdoucí o příspěvek a mezi tím, když jdu na úřad a tam musím svoji žádost navíc doložit řadou dokumentů? Podle mne žádný. V obou případech musí někdo někoho žádat (prosit).

            Nutit někoho žebrat, to je útok na jeho čest a důstojnost. To je snížením cti i důstojnosti ve srovnání s těmi, kteří žebrat nemusejí. Takové jednání je tak jednoznačným porušením práva na rovnost v důstojnosti a právech. Kromě toho. Schválení u vedené normy nelze označit jinak než tak, že jde o výkon práva v rozporu se zákonem.

            Z toho vyplývá, že právní norma (byť v podobě zákona), která něco takového způsobuje je výsledkem jednání odporujícího zákonu. Proto je, na základě výše uvedeného pravidla nadřazenosti právních norem vyšší právní síly, neplatná, protože právní normě vyšší právní síly odporuje. Nemusím snad nikomu zdůrazňovat, že právní normou vyšší právní síly u nás je Ústava.

            Parlament tak tím, že schválil danou právní normu, jednal způsobem, který mu zákon (Ústava), nedovoluje, protože, jak je uvedeno v Ústavě a Listině, je možné státní moc vykonávat jen tak, jak to zákon dovoluje.

            To je pohled pro ty, kteří si říkají ústavní právníci.

            Pro ty, kteří se vydávají za znalce soukromého práva, přidám tento výklad.

            Právní normou vyšší právní síly nejsou, ve vztahu k zákonu obsahujícího snížení míry valorizace důchodů, jen ustanovení Ústavy, ale jsou jimi též ustanovení základních zásad soukromého práva – občanského zákoníku.

            Konkrétně jde § 3, odst. 1 a odst. 2, písm. a) a c) zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

            V odst. 1 se praví: „Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.“

            V odst. 2 se praví: „Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že

a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,

c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; …            Zde je důstojnost rovněž označena za nedílnou součást člověka a je deklarována její ochrana.

            Kromě toho. Zde je zakotveno i právo na to, aby ke každému člověkovi bylo přistupováno, jako k takovému, jaký skutečně je – viz, nesmí utrpět nedůvodnou újmu, mimo jiné, i z důvodu své závislosti.

            Zneužití závislosti všech na diktátu dodavatelů energií, pohonných a v nedávné minulosti i stavebních hmot je neoddiskutovatelná, zvláště v případě, že došlo k téměř stejnému zvýšení cen u všech dodavatelů dané komodity.

            Tato ustanovení občanského zákoníku znamenají nejen to, že výše uvedený zákon je neplatný, protože byl schválen za cenu výkonu státní moci v rozporu se zákonem, ale i proto, že odporuje základním zásadám soukromého práva. Vysvětlení, proč o soukromé právo jde, je obsaženo v příběhu, který jsem slýchal v dětství. V něm jela hraběnka ve svém kočáře a cestou uviděla člověka, který spravoval cestu (štětoval ji). Zastavila se, zahleděla se na něj a pravila k němu, že má těžkou práci. Ptala se ho, kolik za ni dostává. Odpověď zněla: „Tři groše.“ Hraběnce se to zdálo poměrně mnoho, a proto se zeptala, co s nimi cestář dělá? On ji odpověděl: „Jeden groš půjčuji, z druhého žiji a třetím splácím dluh.“

            Hraběnka nepochopila obsah sdělení, a proto se jí dostalo vysvětlení. Groš, který půjčuji je groš, který mne stojí zajištění životních potřeb mých dětí. Groš, z kterého žiji, je groš, který mohu použít pro zajištění svého živobytí. A groš, kterým splácím dluh, je groš, kterým zajišťuji živobytí svých rodičů, za to, že oni se starali o mé živobytí, když jsem byl dítě.

            Stejné pak platí i dnes. Státní rozpočet. Včetně důchodového účtu. To nejsou peníze odněkud spadlé. To jsou peníze, které si aktivně pracující lidé odkládají na krytí společných výdajů, které jsou potřebné pro řádné fungování společnosti. Jde o výdaje na státní správu, bezpečnost, požární ochranu, veřejně prospěšné stavby, např. silnice, atd. Část takto odložených peněz je pak určena na zajišťování obživy lidí, kteří si obživu nejsou schopni zajistit sami, na obživu těch, kteří svojí prací zajišťovali živobytí těch v současné době pracovně aktivních lidí, jejich zdraví, vzdělání atd. v době, kdy byli mladí a nemohli se tak o jejich zajištění starat sami. A to již o vztahu člověk a člověk je.

            Z uvedeného je, alespoň doufám, jasné, že tvrzení, že ponechání valorizace v původní výši by znamenalo ohrožení stability důchodového systému, jako celku, nemůže obstát, protože důchodový systém je možné vyrovnat, v souladu s výše uvedeným, dotací ze státního rozpočtu.

            Že takový postup zvyšuje zadluženost, kterou budou muset splácet naši potomci? Na to je jen jedna odpověď. A platy členů našeho Parlamentu více jak dvojnásobně přesahující průměrnou mzdu, ty zadluženost nezvyšují? Zde nemám na mysli plat, jako takový, ale v návaznosti na téma – snížení valorizace důchodů – mám na mysli jejich valorizaci. I valorizace platů členů Parlamentu je ovlivňována inflací a to v přímé úměře – tedy čím vyšší inflace, tím vyšší valorizace.

            Pro ty, kteří by chtěli tvrdit, že to není pravda, protože platy členů Parlamentu se odvozují od průměrné mzdy, považuji za nutné připomenout, že vyšší inflace vyvolá potřebu rychlejšího růstu mezd a tím následně i právo členů Parlamentu na rychlejším růstu jejich platů. Takže se nabízí otázka. Jak je to s právem na rovnost, jako jedním ze základních lidských práv, když jedni lidé mají právo na to, aby jim příjmy rostly podle dosud platného zákona, a druhým takové právo nepřísluší. Pro růst příjmů těch druhých je zákon změněn tak, aby příjmy rostly pomaleji?

            Uvedená norma tak porušuje právo na rovnost práv a proto je neplatná i z tohoto důvodu.

            Pokud mám pravdu. Páni zástupci občanů tohoto státu, kteří jste nám slíbili výkon mandátu v zájmu všeho lidu. A to na svoji čest a podle nejlepšího vědomí a svědomí.

            Jak je to s vaší ctí, vědomím a svědomím, když chcete přivést řadu lidí, a to lidí zcela závislých na vašem rozhodnutí dostávat příjmy od těch, o jejich životní úroveň se v nedávné době starali, na úroveň v níž nebudou mít dostatek příjmů na zajištění těch nejzákladnějších životních potřeb?

            Nestydíte se?

            A co pan president. Jak je to s dodržováním jeho Ústavou stanoveným slibem a slibem svým, v němž slíbil, že bude pracovat především v podhradí?

            Na druhou stranu jde o fakt, který nelze přehlédnout. Řešení tohoto problému je ale nutné hledat někde jinde a ne v tom, že lidé působící v Parlamentu vykonají svoji moc způsobem odporujícím zákonu, že se takový nezákonný výkon jejich pravomoci negativním způsobem dotkneme cti a důstojnosti určité skupiny lidí a ani v tom, že umožníme jiné skupině, aby zneužila závislosti jiných k dosažení neodůvodněných zisků.

K získání prostředků chybějících ke krytí výdajů státního rozpočtu jsou určeny jiné nástroje.

Ale to sem nepatří, protože je to již o něčem jiném.