Nižší valorizace důchodů – ekonomické důvody

V souvislosti se snížením valorizace důchodů se používá argument. Nižší valorizaci vyžadují ekonomické důvody.

             O jaké důvody jde? Důvod, o kterém jsem slyšel, byl ten, že snížením valorizace se ušetří 20 mld. korun, jejichž výplata by vážně ohrozila důchodový systém. Nic jiného.   

             Protože je používáno „ekonomické důvody“ tedy množné číslo, přemýšlel jsem, jaké by mohly být ty další. Nebo alespoň jeden, aby se mohlo mluvit v množném čísle. Jediné, co mne v této souvislosti napadlo, je snížení míry inflace. Pokud dáme důchodcům méně peněz, pak budou mít méně peněz na nákup předmětů denní potřeby a to povede k nižší poptávce v obchodech a tím ke snížení, nebo alespoň ke zpomalení, dosavadního tempa růstu cen.

            Jistě bohulibá činnost. Jen by neměla být vyvážena většími příspěvky bohatým. I když. Neměla by být vyvážena. Pokud přidáme bohatým, pak ke zvýšení naší inflace nedojde, protože ti přidané peníze nepoužijí na nákup předmětů denní potřeby u nás, protože tyto peníze půjdou za hranice. Oni takto získané peníze použijí na to, by nám (myšleno našemu státu) půjčili peníze. Pokud má stát poslat bohatým peníze, pak si na to musí půjčit, protože ve státním rozpočtu volné prostředky nemá.

            Je ovšem otázka, proč by jim měl posílat peníze. Je to jednoduché. Žijeme v období volné hospodářské soutěže a proto, když stát jakýmkoliv rozhodnutím tuto soutěž omezí, musí nahradit způsobenou škodu.

            Pokud si to nikdo neuvědomil, pak stát do zásad volné soutěže zasáhl v okamžiku, kdy zastropoval ceny energií. V tom okamžiku způsobil těm, kteří několikanásobně zvýšili ceny svých komodit, škodu a tu musí nahradit. Škodu způsobil tím, že jim stanovil horní hranici cen a nedovolil jim, aby dosahovali zisků podle svých představ. Tím jim vznikla škoda ve výši rozdílu, který by dosáhli z vyšších cen, které nastavili sami a nižších cen, které stanovil stát. Tak vznikla státu povinnost vydávat z již tak mínusového státního rozpočtu další peníze a zvýšit tak státní dluh. A aby stát mohl uhradit škodu, kterou svým rozhodnutím způsobil, musí si peníze na úhradu škody vypůjčit, protože jiný zdroj nemá, a z vypůjčených peněz zaplatit úrok. Od koho si peníze půjčí? Od těch, kteří je mají. Nelze proto vyloučit, že to bude i od těch, kterým je povinen nahradit způsobenou škodu.

            Tak si bohatí přijdou nejen na své peníze, ale dostanou ještě víc, než by získali, kdyby k zastropování cen nedošlo.

            Opravdu výborná ekonomika. Takovému přístupu nelze nic vytknout, protože zastropování cen bylo nutné k ochraně státu před negativním dopadem vysokých cen.

            Opravdu bylo?

            Uvažoval někdo o jiném způsobu?

            Napadlo někoho, že období volné hospodářské soutěže je nenávratnou minulostí, protože rozhodující roli v určitých oblastech ekonomiky mají velké hospodářské celky.

            V určitých oblastech ekonomiky je dávno pryč doba, kdy vedle sebe stála řada menších firem, které usilovaly o udržení se na trhu a tomu odpovídala kvalita a cena.

            Dnes některé ekonomické obory ovládá několik silných subjektů. Ty nemají potřebu mezi sebou soutěžit způsobem, kterým soutěží menší ekonomické celky.

            Dnes je jejich myšlení jinde. Dnes zřejmě uvažují následovně. Pokud konkurent začne dosahovat vyšších zisků z důvodu zvýšení cen, pak stejného efektu – dosahování vyšších zisků za cenu vyšších cen – dosáhnou i ostatní „soutěžitelé“. Jejich postavení je tak silné, že spotřebitelé nemají jinou možnost, než nakupovat u nich – u těch několika málo silných subjektů. Jakým způsobem to dokážou? Na to nepotřebují žádné kartelové dohody. Stačí jim jen ve sdělovacích prostředcích oznámit anonymní zprávu, že lze v určitém období očekávat zvýšení např. cen másla, jablek, apod. na určitou úroveň a je jisté, že v předpokládaném období zvýší svoje ceny všechny rozhodující subjekty. Druhou možností je sledovat konkurenci a v okamžiku, kdy ona zvýší ceny, zvýšit ceny svoje.

            Opět. Mohou si to dovolit, protože spotřebitelé nemají kam jinam jít. To již není období volné hospodářské soutěže. To je období zneužívání závislosti spotřebitelů na dodavatelích.

            Dobře. Ale co s tím?

            Alespoň u nás se to, z hlediska práva, řešit dá. Zdůrazňuji. Jde čistě o pohled postavený na znění našeho právního řádu. Nejde o pohled ovlivněný možnostmi každodenního života. Tam tak jednoduché řešení, jaké uvedu dále, zřejmě možné nebude, ale to nebrání tomu, aby se na toto řešení nebral ohled.

            O co jde.

            Náš současný občanský zákoník vychází z c. a k. rakouského občanského zákoníku z r. 1811. Tedy z právní normy tvořené v době začínající volné hospodářské soutěže. Jeho ustanovení, aplikace a výklad odpovídají tedy době, v které vznikaly. Na druhou stranu. Náš občanský zákoník vznikal v době, kdy byla uzákoněna základní lidská práva a existovala Ústava a její první článek deklarující úctu k právům a svobodám člověk a občana. Nikoliv úctu k penězům, ale úctu k člověkovi. Proto jsou v základních zásadách občanského zákoníku ustanovení, která mají chránit člověka, jako takového před těmi, kteří dávají přednost penězům před právy člověka.

            Konkrétně jde o ustanovení § 3, odst. 1., v němž se praví: „Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.“

            Toto ustanovení je pak, mimo jiné, konkretizováno v ustanovení téhož paragrafu, odst. 2., písm. c), v němž se praví: „nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,“.

            To je jedna ze základních zásad, na kterých stojí (nebo spíše by mělo stát) naše soukromé právo. Protože jde o základní zásadu, nesmí jí odporovat žádné následující ustanovení obč. zák. a ani žádný výklad jeho ustanovení.

            Jak jsem uvedl výše. Období volné hospodářské soutěže je, alespoň v některých oborech ekonomiky, nenávratně pryč, a proto jsou odběratelé zcela závislí na relativně malé skupině velkých ekonomických celků působících v tom, kterém odvětví ekonomiky.

            A protože podle výše uvedeného nikdo nesmí utrpět bezdůvodnou újmu pro svoji závislost, je nutné všechny změny smluv (stanovení nových cen není nic jiného, než změna smlouvy), označit za neplatné, protože odporují výše uvedené zásadě soukromého práva. S tím je spojen fakt, že pokud je smlouva v otázce cen neplatná, pak prospěch získaný na základě neplatného ustanovení smlouvy je neoprávněným majetkovým prospěchem a ten je nutné vrátit.

            Jak jsem uvedl výše. Šedá je teorie a zelený strom života. To zcela platí pro výše uvedenou možnost uplatnit ji na ochranu spotřebitelů před vysokými cenami. Bylo by to zdlouhavé, finančně náročné a s nejistým výsledkem.

            V úvahu tedy přichází jiné řešení. V tomto případě nejde o řešení vycházející z moderních zásad řízení společnosti, ale jde o řešení vycházející z řešení platném v starších dobách.

            V občanském zákoníku je následující ustanovení: „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“ Jde o ustanovení § 1796 a uvedené jednání je označeno slovem „lichva“.

            Není mi známo, že by „skokové“ navyšování cen některých komodit bylo doprovázeno rovněž „skokovým“ navýšením jejich užitných hodnot. Jinak řečeno. Dojde ke zneužití minimálně tísně (není možné nakoupit jinde) k vyššímu plnění, než jaké odpovídá nabízené komoditě.

            Lichva je, alespoň u nás, trestný čin a trestného činu se může dopustit i právnická osoba. Je však jasné, že i uplatnění této možnosti by narazilo na obdobné komplikace jako v prvém případě.

            Třetí možností je 100 % zdanění výše uvedeným způsobem získaných prostředků. Výhodou tohoto řešení je, že je zcela v pravomoci státu, nelze ho označit za zásah do volné hospodářské soutěže, takže nevzniká povinnost hradit škodu. Představuje podstatně vyšší příjem do státního rozpočtu. Bude působit jako prevence před zneužívání výsadního postavení k získávání neoprávněných zisků. Tím vším může ochránit ekonomiku před nepřiměřenou inflací. Nepřiměřenou, protože inflace v určité míře je naprosto běžnou součástí tohoto ekonomického systému.

            Přidáme-li k této metodě i Listinu základních práv evropské unie, pak na základě její preambule a čl. 1 se můžeme domáhat odstranění některých nesrovnalostí v postavení občanů tohoto státu ve vztahu k občanům ostatních států evropské unie. I my jsme občany evropské unie a proto máme právo na stejnou důstojnost, jaká je přiznávána ostatním občanům evropské unie. Naše důstojnost nemůže a nesmí být snižována nižším kvalitou zboží, ani vyššími cenami, ani nižšími dotacemi pro naše zemědělce atd. Že dotace byly dohodnuty při vyjednávání vstupních podmínek? Možná. Jde o to, zda Listina základních práv evropské unie připouští pošlapávat lidskou důstojnost, když jde o smlouvu. Pokud ne, pak musí být smlouva v příslušných ustanoveních neplatná. A jak se ostatní členské státy evropské unie postaví k tomu, že jejich vyjednávači při vyjednávání podmínek našeho přistoupení dávali najevo, že nejsme lidé se stejnou důstojností, jakou mají občané ostatních členských států? A co evropské instituce, které schvalovaly přístupové podmínky? Jak je mohly schválit, když mají v Listině základních páv unie tak skvostnou preambuli a čl. 1?

            Jak jsem uvedl. Nebude to jednoduché. Ale na druhou stranu. Našla se alespoň jedna naše vláda, která by se snažila zlepšit podmínky našeho života na základě těchto hodnot?

            Nebo je pro Evropu její Listina základních práv jen cárem papíru, která má oblbnout většinu jejích občanů?

            A pak prý ekonomické důvody pro snížení valorizace důchodů. Bylo by něco takového potřeba, kdyby se vláda opravdu starala o to, jak zde žijeme?

            A to se nezmiňuji o rychlosti růstu platů členů Parlamentu. I jejich rychlost je ovlivněna inflací. Ne sice přímo, jako důchody, ale přes průměrnou mzdu. Čím vyšší míra inflace, tím vyšší tlak na růst mezd (aby reálná mzda neztrácela na kupní síle). Rychleji rostoucí průměrná mzda znamená i rychleji rostoucí příjmy členů Parlamentu. A protože stát hospodaří se schodkem, pak i na růst odměn pro členy Parlamentu si musí půjčit.

            A co členové Parlamentu, kteří splnili podmínky na výplatu starobního důchodu? Pobírají důchod a plat souběžně? Nezvyšují tak státní dluh hned ze dvou důvodů?

           Jak je to tedy s rovností práv a důstojnosti důchodců ve srovnání s členy Parlamentu?

           A co říci závěrem? Měli bychom si konečně uvědomit, že neviditelná ruka trhu, kterou tak vehementně prosazoval p. Klaus v době, kdy převáděl naši ekonomiku ze socialistické na tržní, v té době již nefungovala. Pan Klaus zaspal dobu a nevšiml si, že svět je ve své podstatě ovládán několika velkými korporacemi. U nás se to projevilo a stále ještě projevuje v cenách vyšších, než jinde v Evropě. V horší kvalitě zboží prodávaného za stejnou cenu, jako jinde zboží kvalitnější. Ve vyšších mírách zisků, které u nás dosahují zahraniční korporace ve srovnání s mírou zisků dosahovaných za hranicemi atd.

            Nenastala snad již doba k tomu, aby naše vláda, Parlament a prezident začali naplňovat slova svého slibu, který dali našemu lidu, než se ujali své funkce? Slibu tohoto znění: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." A pustili se do boje s těmi vlčáky, kteří si z našeho státu dělají dojnou krávu? S vlčáky, kterým vadí např. to, že máme nejnižší daň z nemovitostí, ale nevadí jim, že naši zemědělci mají nejnižší dotace?

            Není na čase hledat prostředky k vyrovnání státního rozpočtu opatřeními chránícími naši ekonomiku před drancováním místo obírání našich lidí o další peníze?