Korespondenční volba, lidská práva, právo a naši zákonodárci – II.

V minulém příspěvku na toto téma jsem se vyjádřil k výše uvedenému tématu ne dost srozumitelně. Kromě toho. Neřešil jsem jeden zcela zásadní problém. Zkusím to napravit.

Ve své podstatě jde o reakci na diskusi. Proto se omlouvám za poněkud delší čas, který uplynul od zveřejnění posledního příspěvku a touto reakcí. Důvodem jsou věci mezi nebem a Zemí, které člověk neovlivní.

V diskusi se objevila tato připomínka.

„No tak to je dobrý. V základní LPaS člověka je právo na bydlení. Takže bezdomovec nakráčí k vám do baráku a má právo bydlet? Vy jste demagog. Nikdo nikoho neokrádá o práva. Způsob volby je určen volebním zákonem. A ten není v rozporu s ústavou. Proto píšete dlouhé plky. Jediné kdy by někdo porušil zákony a práva je ten kdy by poslanci zavedli korespondenční volbu pro čechy v cizině. Pak by totiž byli privilegovaní o proti těm v ČR. Takže buď korespondenční volbu pro všechny, nebo nikoho. Takhle by měla být otázka ložená. Hm krásný večer všem.“

Začnu od konce. Samozřejmě. Pokud korespondenční volba, pak pro všechny občany tohoto státu bez ohledu na to, kde se v době voleb nacházejí.

Ostatně. Já jsem tuto možnost ve svém příspěvku nevyloučil. Jen jsem nedomyslel důsledky použité argumentace. Tak se stalo, že se z použité argumentace dalo usoudit, že mluvím jen o občanech nacházejících se v zahraničí.

Možnost korespondenční volby musí být přiznána buď všem, nebo nikomu. To je pravda a v tomto směru je můj příspěvek poněkud nepřesný. Rozhodně jsem korespondenční volbu pro občany žijící na území naší republiky nevyloučil.

To je o právu, jako takovém.

Každé právo je však spojeno i s jeho využíváním.

Pokud chci danou otázku správně posoudit, pak nemohu zůstat u termínu korespondenční volba, ale musím se podívat na znění uvedené v Listině. V ní je, v čl. 21, odst. 1, uvedeno: „Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.“

V daném případě tedy nejde o právo volit. Jde o právo podílet se na správě věcí veřejných. A to je něco zcela jiného.

Právo podílet se na správě věcí veřejných odráží fakt, že my, občané tohoto státu, máme právo podílet se na správě věcí veřejných – tedy i na tvorbě podmínek, za nichž budeme v tomto státu žít a na jejich realizaci při řízení našeho života.

Pokud si uvědomím toto, pak mne napadne otázka. Lze považovat podmínky, za nichž budeme žít nebo za nichž žijeme za něco, co se týká osob trvale žijících v zahraničí? Osob, které na území tohoto státu nežijí, nezavítají sem a pokud ano, pak jen jako turisté, aby zde pobyly krátký čas.

Podle mne jde o podmínky, které se občanů trvale žijících v zahraničí netýkají. Když se jich netýkají, tak proč by do jejich tvorby a realizace měli mluvit?

Protože na to mají právo a dokonce právo, které je považováno za základní lidské právo?

To důvodem být nemůže.

Proč?

Protože, jak je naznačeno v úvodu výše uvedené reakce, máme rovněž právo na ochranu obydlí. To zakotvuje čl. 12, odst. 1.

Toto právo respektujeme všichni i přes to, že dalším naším právem je právo na svobodu pohybu a pobytu (čl. 14, odst. 1).

Nikoho nenapadne, že by, jak je uvedeno ve výše uvedené reakci, bez souhlasu vstoupil do cizího obydlí a chtěl v něm bydlet a při tom se dovolával svobody pohybu a pobytu.

Takovým způsobem nelze žádné z práv realizovat.

Při realizaci práv (všech) je nutné vcházet z toho, co věděl již Aristoteles. Ten pochopil, že člověk je tvor společenský a společnost potřebuje k zajištění svého bytí (života).

Člověk je tvor společenský. To znamená, že se lidé, jako jedinci sdružují do určitých skupin. Sdružují se proto, že jim život v kolektivu umožňuje lépe zajistit podmínky pro svoje bytí (žití). Bez života ve společnosti, by nikdo z nás nebyl schopen uspokojovat svoje potřeby na úrovni, na jaké je uspokojuje díky tomu, že žije v určitém kolektivu lidí a znalostí ostatních členů daného kolektivu využívá k uspokojování svých potřeb.

Život v kolektivu lidí je pak spojen nejen s čerpáním výhod z života v daném kolektivu, ale je spojen i s určitými povinnostmi.

Jednou z nich je omezování výkonu svých práv v rozsahu, který umožní žít v daném kolektivu i ostatním jeho členům a to za stejných podmínek.

Jinak řečeno. Pokud jsme se rozhodli žít v určitém kolektivu lidí, pak jsme se současně v určitém rozsahu rozhodli vzdát se neomezeného výkonu všech svých práv.

Alternativou k tomuto způsobu života (života v kolektivu lidí), je žít zcela osamoceně. V tomto případě bychom nemuseli respektovat práva ostatních lidí, ale museli bychom respektovat konkrétní přírodní podmínky, v nichž bychom za takového stavu žili.

Jinak řečeno. Žít způsobem „Já jsem suverénní člověk a mohu si dělat, co chci.“ nelze uplatnit v případě života v kolektivu jiných lidí, a dokonce ani v případě zcela osamoceného života.

Takže. Ať zvolíme jakoukoliv formu svého života, pak vždy musíme svoje chování v určitém rozsahu přizpůsobit podmínkám, které nastoluje způsob života, který jsme si zvolili.

Pokud jde o život v kolektivu. Právo na omezení chování jednotlivých členů daného kolektivu tak, aby jejich jednání nepřiměřeným způsobem nezasahovalo do výkonu práv ostatních členů daného kolektivu je zakotveno v čl. 4, odst. 4) Listiny.

Text tohoto ustanovení lze vyložit tak, že k základním lidským právům patří též právo na přiměřený výkon práv.

Co s tím v případě práva na korespondenční volbu?

Jak je uvedeno výše. Nejde o právo na korespondenční volbu. Jde o právo na účast na správě věcí veřejných. Tedy o právo podílet se na tvorbě a realizaci konkrétních podmínek našeho života.

Volba zástupců je pak jen jednou z forem účasti. Jedna forma je přímá účast. Druhá forma je volba zástupců, kteří budou za nás, naším jménem a na základě našeho pověření spravovat věci veřejné.

Spravovat věci veřejné pak, ve vztahu k volbě členů Parlamentu znamená, že volíme ty, kteří budou rozhodovat o tom, za jakých podmínek budeme v tomto státě žít.

Určování podmínek života v tomto státě. To je činnost zaměřená na úpravu vnitřních poměrů fungování našeho státu.

Protože jde o určování podmínek života v tomto státu, lze považovat za logické a správné, že o takových podmínkách budou rozhodovat jen ti, kterých se tyto podmínky budou týkat.

V případě volby to znamená, že o tom, kdo nás bude v této činnosti zastupovat (v činnosti zaměřené na určování podmínek našeho života), budeme rozhodovat jen my. Tedy ti, kteří o sobě mohou říci, že jsou v tomto státě doma, že v něm trvale žijí.

Nemělo by tedy docházet k tomu, že do podmínek našeho života (života uvnitř tohoto státu) se budou plést ti, kdo v něm nežijí, tedy cizinci.

Z tohoto pohledu je pak snaha o uplatnění práva na správě věcí veřejných lidmi (byť občany tohoto státu), kteří v tomto státě trvale nežijí, realizovaná formou volby zástupců, tedy lidí, kteří mají o vnitřních poměrech života v tomto státě rozhodovat, snahou o vměšování se do našich vnitřních záležitostí.

Jde o jednání, které lze přirovnat ke konstatování uvedeném v úvodu výše uvedeného příspěvku, že někdo bez našeho souhlasu vstoupí do našeho obydlí a bude v něm chtít bydlet.

Závěrem je nutné konstatovat, že občané tohoto státu, kteří se podílejí na správě věcí veřejných (v tomto případě na volbách) by měli chránit naše právo volit si svoje zástupce před neoprávněnými zásahy zvenčí. Tedy před zásahy těmch, kteří v našem státě trvale nežijí.

Pokud tak nečiní nebo dokonce vytvářejí podmínky pro to, aby cizinci mohli do našich vnitřních záležitostí zasahovat, pak je nutné konstatovat, že v souladu se základním pravidlem centrálně řízené společnosti lidí, s pravidlem, že neplatná je každá právní norma, která svým obsahem odporuje právní normě vyšší právní síly, jsou jejich rozhodnutí (byť majících formu zákona), neplatná.

Zákon o korespondenční volbě je zákonem. Zákonem, který svým obsahem může odporovat právní normě vyšší právní síly – konkrétně normě náležející k normám našeho ústavního pořádku – Listině základních práv a svobod.

Proto všechna ustanovení tohoto zákona, která budou nastolovat možnost volby realizované jakoukoliv formou, občanům tohoto státu trvale žijícím v zahraničí, budou neplatná, protože odporují právní normě náležející k normám našeho ústavního pořádku.
Účast na volbě členů našeho Parlamentu (realizovaná jakýmkoliv způsobem) občany tohoto tátu trvale žijícími v zahraničí nelze považovat za realizaci základního lidského práva na účast na správě věcí veřejných. Důvodem je skutečnost, že poměry nastolené v této republice se jejích občanů trvale žijících v zahraničí netýkají. Pokud se jich netýkají, pak se nemohou podílet na jejich stanovování a ani na jejich realizaci.

Pokud se i přesto občané trvale žijící v zahraničí pokusí svými hlasy při volbách zasahovat do našich vnitřních záležitostí, pak je nutné, aby jejich hlasy nebyly do výsledku voleb započítány.

Tito občané mají možnost uplatnit svoje právo na účast na veřejném životě ve státě, ve kterém trvale žijí. U nás však ne.

Závěrem.

Minimálně každý právník ví, že normy náležející k normám našeho ústavního pořádku (Listina základních práv a svobod k nim patří) jsou v našem státě normami nejvyšší právní síly. Tedy normami, kterým nesmí odporovat žádná jiná právní norma a to počínaje zákonem.

Co z toho vyplývá?

V případě, že nastane výše uvedený stav, pak je nutné se ptát našich zákonodárců na to, jak je to s plněním jejich slibu tohoto znění: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."?

Co udělali pro to, aby se do našich vnitřních záležitostí nemohli vměšovat občané tohoto státu, kteří v něm trvale nežijí (tedy cizinci)?