Korespondenční volba, lidská práva, právo a naši zákonodárci.

Nadpis by mohl naznačovat, že se chci v jednom příspěvku zabývat čtyřmi tématy. Opak je pravdou. Pomocí čtyř témat se pokusím vysvětlit problémy s korespondenční volbou.  

Korespondenční volba. To je téma, při jehož projednávání nám naši zákonodárci předvedli co všechno je, podle nich, možné a v demokratické společnosti přípustné.
Je to ale pravda?
Mohou si při jednání ve Sněmovně dělat opravdu, co chtějí? Nebo je omezují nějaké zákonná pravidla. Jen zákonná pravidla proto, že nám naši poslanci dali zcela jasně najevo, že morální pravidla pro ně neplatí. 
Ale co normy zákonné? Je opravdu jedinou právní normou, která omezuje jejich chování se při projednávání jednotlivých bodů ve Sněmovně, jednací řád Sněmovny?
Já si myslím, že není.
Já si myslím, že platí i další právní normy upravující širší okruh vztahů, než jen chování se poslanců ve Sněmovně.
Stačí si uvědomit, že poslanci projednávali možnost korespondenční volby do našeho zákonodárného sboru.
Korespondenční volba. To je přece jeden ze způsobů, kterým může každý člověk realizovat svoje základní lidské právo účastnit se na veřejném životě formou volby – právo zakotvené v čl. 21 Listiny. Tedy právo volit. 
Právo volit. 
O právu volit (ostatně jako o každém jiném právu jako takovém) můžeme mluvit jen v tom případě, pokud má ten, komu je právo přiznáno (v tomto případě jde o člověka – voliče), možnost rozhodnout se jak bude jednat. V tomto případě konkrétně, zda právo využije (půjde volit), nebo nevyužije (volit nepůjde). Dále platí, že pokud se rozhodne svoje právo využít, pak má také právo, pokud to povaha příslušného práva dovoluje, rozhodnout o tom, jakým způsobem svoje právo využije (provede). To platí i pro případ volby. I v tomto případě může zcela volně rozhodnout o tom, jakým způsobem svoje právo účastnit se voleb (právo volby) provede. 
Termín „právo“ má dva významy. Jednak se používá pro označení pravidel společenského chování (zákonů upravujících podmínky života) kolektivu občanů tohoto státu (lidí) a jednak se používá pro označení faktu, že člověk má možnost svobodně volit mezi různými variantami svého jednání. Může, ale nemusí jednat určitým způsobem. Má právo zvolit si způsob, jakým se bude chovat.
 V tomto případě (v případě práva volit) je realizace práva volit projevem vůle člověka (voliče), který svým jednáním dává najevo, že volit chce. Pro způsob projevu jeho vůle (pro způsob jeho jednání v tomto případě) nejsou zákonem stanovena žádná pravidla. Konkrétně. Není stanoveno, jakým způsobem má volbu provést. Zda osobní účastí nebo zasláním písemného dokumentu.  A nutno dodat, že ani žádný zákon, nemůže způsob volby jakkoliv omezit. Zákonné vymezení způsobů volby by mohlo pro některé občany znamenat, že nebudou moci svoje právo volit realizovat. 
Proto jen každý jednotlivý člověk může rozhodnout, jakým způsobem bude toto svoje právo realizovat (provede volbu). 
Právo účastnit se veřejného života formou volby svých zástupců není jediným základním lidským právem, kterého se projednávání korespondenční volby dotýká. Přidáme-li k tomu i ust. čl. 1 Listiny, pak zjistíme, že základní lidská práva jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Proč o tomto ustanovení Listiny píšu? Protože sám fakt, že se naši poslanci rozhodli jednat o možnosti korespondenční volby, je nutné vykládat tak, že naši poslanci chtějí některým občanům právo volby znemožnit (řečeno slovy Listiny – chtějí ho zcizit) a to je v opravdu demokratické společnosti absolutně nemožné. 
I když.  Je absolutně nemožné? V podmínkách současné společnosti bychom měli mluvit o tom, že by mělo být absolutně nemožné.
Co má nepovolení korespondenční volby společného se znemožněním (zcizením) základního lidského práva volby?
Pokud jsem to správně pochopil, tak občané tohoto státu žijící zahraničí mohou volit jen na zastupitelských úřadech. To znamená, že se řada občanů žijících nebo pobývajících v zahraničí v době voleb nachází dost daleko od místa, kde je možné volit. Proto nelze vyloučit, že by pro ně realizace práva volit spojená s nutností osobně se dostavit do místa volby (sídla zastupitelského úřadu) byla spojena se značnou časovou a i hmotnou újmou, nebo vzhledem k velikosti těchto překážek přímo s nemožností volit. 
Proto zákaz korespondenční volby by pro tyto občany fakticky znamenal, že by nemohli svoje právo volby vykonat. Právo volit svoje zástupce do zákonodárného sboru by jim bylo zcizeno.
Je otázka. Jak nepovolení korespondenční volby souvisí se zcizením práva volit? 
To je jednoduché. Jak jinak popsat lidské jednání označené slovem „zcizení“, než tak, že za zcizení je nutné označit každé jednání člověka (nebo lidí – v tomto případě poslanců), v jehož důsledku ztratí jiný člověk (nebo více lidí) možnost realizovat svoje právo. V tomto případě právo volby? Neumožnění korespondenční volby by u některých občanů mohlo vést ke ztrátě možnosti realizovat právo volit. Toto právo by jim tedy bylo zcizeno.
Že by šlo o relativně malý počet občanů?
I kdyby šlo jen o jednoho jediného občana. Přesto by došlo ke zcizení základního lidského práva. A to je nepřípustné.
Kromě toho. 
Srovnejme výše uvedený stav se stavem u nás doma. U nás se členové volební komise dostaví do obydlí občanů, kteří se nemohou vlastním přičiněním k volbám dostavit.
Takže. Na jednu stranu činíme opatření pro to, aby občané u nás doma mohli svoje právo volit realizovat, a na druhou stranu nerespektujeme v podstatě stejný problém u občanů žijících v zahraničí.
To lze také říci následovně.
Občané žijící u nás doma mají právo na to, aby jim stát umožnil volit, když oni sami se do volební místnosti dostavit nemohou. Na druhou stranu je stejné právo (právo na pomoc státu při realizaci práva volit) odebráno občanům, kteří žijí v zahraničí a do volební místnosti se rovněž nemohou dostavit.
To je odepřením i práva na rovnost v právech – čl. 1 Listiny.
O tom, že již sama myšlenka zakázání korespondenční volby je z tohoto pohledu vyjádřením neúcty k občanům (k jejich důstojnosti) žijícím v zahraničí a majícím problém dostavit se do volební místnosti ani nemluvě. V podstatě jde o upření práva na rovnost v důstojnosti – čl. 1 Listiny.
Výsledek? 
Naši poslanci, kteří se při každé příležitosti ohánějí demokracií a základními lidskými právy nám jen při projednávání otázky korespondenční volby dali jasně najevo, co pro ně uvedené hodnoty skutečně znamenají.
Poslanci nám samotným projednáváním korespondenční volby dali najevo, že si neumějí uvědomit dopady svojí práce do oblasti základních lidských práv a tím ani do demokratických principů tohoto státu.
Takže co s korespondenční volbou, když někteří občané žijící v zahraničí mají opravdu problém dostavit se do místa volby?
Odpověď je jednoduchá. I oni mají právo – základní lidské právo – na účast na veřejném životě prostřednictvím volby. Z toho vyplývá, že pokud se má v našem zákonodárném sboru projednávat cokoliv, co by jim umožnilo jejich výše uvedené základní lidské právo realizovat, pak jsou to jen podmínky, za jakých budou moci toto právo realizovat.
Jen připomínám, že s ohledem na možnosti elektronické komunikace a zabezpečení dat, je nutné stanovit podmínky nejen pro realizaci korespondenční volby, ale je nutné stanovit i podmínky pro možnost elektronické volby. I možnost volby elektronické volby se dnes stává jednou z možností realizace práva účastnit se na veřejném životě formou volby svých zástupců. 
Naši zákonodárci nejen pouze mohou stanovit podmínky realizace základního lidského práva volby. Oni jsou povinni tak učinit a stanovit opatření, která je nutné dodržet pro to, aby při realizaci základního lidského práva volby nemohlo dojít k jeho zneužití.
Tím bych snad mohl skončit. 
Ale nemohu se vyhnout ještě zmínce o způsobu chování se některých členů zastupitelského sboru při projednávání uvedeného bodu.
O čem mluvím? 
Mluvím o obstrukcích. Mluvím o chování se některých jedinců, z nichž snad nejvýraznějším a nejkřiklavějším vyjádřením vztahu k demokracii a zákonnosti této společnosti jsou několika hodinová vystoupení, jejichž obsahem je jen bezobsažné řečnění nemajícího s projednávanou otázkou nic společného. Cílem takového vystoupení není snaha o co nejefektivnější projednání dané věci. 
Co nám takovým vystupováním příslušní poslanci dávají najevo?
To je zcela evidentní. Říkají nám, že je my, občané tohoto státu, vůbec nezajímáme, že zájem většiny (jinak jeden ze základních principů, které musí být v opravdu demokratické společnosti chráněny minimálně stejně jako základní lidská práva), je pro ně něčím zcela nepodstatným. Něčím, na co nemusí brát vůbec zřetel, protože prosazování jejich osobních zájmů a tužeb je tím, o co jim skutečně jde. 
A je možné mluvit o demokracii tam, kde „já“ je víc, než „my“?
Pro úplnost je nutné podotknout, že uvedené se týká všech poslanců, ne jen těch, kteří jsou v opozici.
Důvod? Žádný z poslanců (ani ze stran podílejících se na vládě) obstrukce, jako takové, neodmítl. Oni mluví o nutnosti upravit způsob jejich realizace. 
Do třetice. 
Co si myslí a jak vážně berou svůj slib poslance? Slib tohoto znění:
 "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.".
Je zachováváním Ústavy a zákonů a je zájmem všeho lidu zcela bezúčelné prodlužování procesu schválení určité právní normy (zákona)? 
Úplně na konec.
Ve světle výše uvedených faktů jsou obstrukce při jednání zákonodárného sboru absolutně nepřijatelným jednáním, protože jako jednání určitých lidí jsou výrazem neúcty k druhým, nerespektováním základních zákonů této společnosti a prosazováním osobních zájmů osob jednajících tímto způsobem.