Precedent a jeho využitelnost v našem soudnictví.

V minulém blogu jsem se zmínil o tom, že soudy nemohou při řešení určité kauzy využít výrok jiného soudu. Šlo jen o prostou větu, bez bližšího vysvětlení. Není to tak jednoznačné, jak tvrdím, ale není to zase tak snadné, jak se dnes mnozí domnívají.

Začnu tím, že vymezím případ, o kterém mluvím. Důvodem k tomu je fakt, že pokud tak neučiním, nebude možné správně hodnotit to, co říkám.

Mluvím tedy o řízení zahajovaném výhradně na základě návrhu – tedy podle ust. § 80 OSŘ.

V tomto řízení je soud vázán návrhy stran a i když podle ust. § 118a odst. 2) může věc posoudit po právní stránce jinak, přesto nesmí překročit ust. § 153 odst. 2) a přisoudit účastníkům něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, pokud z právního předpisu nevyplývá určitý způsob vypořádání jejich vztahu.

Dále musí respektovat právo účastníka řízení vyjádřit se ke všem skutečnostem (ke všem důkazům), které vyšly v průběhu řízení najevo – čl. 38, odst. 2) Listiny a povinnost vykonávat státní moc v souladu se zákonem, čl. 2 odst. 3) Ústavy.

Soud dále musí zachovávat nestrannost v řízení, což znamená, že nesmí učinit nic, čím by byť i jen nepatrně zvýhodnil jednu ze stran sporu např. tak, že jedné ze stran ulehčí dokazování, nebo naopak jedné ze stran dokazování ztíží, a to ani tehdy, když se odvolá na ust. § 118a odst. 2) OSŘ.

Pokud za tohoto stavu použije výrok jiného soudu, pak má v zásadě dvě možnosti.

Buďto bude tento výrok citovat v průběhu řízení, nebo ho použije až při zdůvodnění výroku.

Pokud ho bude citovat v průběhu řízení, což se asi nestane, ale kdyby ho citoval, pak by buďto musel přečíst celé jeho znění, nebo by musel odročit řízení.

Důvodem je skutečnost, že výrok jiného soudu není zákonem a proto pro něj neplatí, že neznalost zákona neomlouvá.

Strana sporu tak není povinna znát výrok soudu, a protože má právo na to, aby se mohla vyjádřit ke všem důkazům, které vyšly v průběhu řízení najevo, musel by jí soud dát prostor pro to, aby měla možnost se s tímto výrokem (s obsahem důkazu) seznámit.

O právu vyjádřit se ke všem důkazům mluvím proto, že i rozhodnutí jiného soudu není v jiném soudním případě nic víc a ani nic méně, než prostý důkaz.

Pokud soud, při řešení dané kauzy, použije výrok jiného soudu až v rámci zdůvodnění výroku svého, pak vznikne opět problém.

Jednak. Znemožní minimálně jedné ze stran vyjádřit se k důkazu, který vyšel v průběhu řízení najevo, protože

řízení je zahájeno okamžikem dojití návrhu na soud a končí vynesením výroku. Pokud soud svůj výrok zdůvodní výrokem jiného soudu a při ústním jednání se o něm nezmíní, pak i v tomto případě v průběhu řízení (před vynesením svého rozhodnutí – před skončením řízení) použil důkaz a musí dát stranám možnost vyjádřit se k němu.  

Kromě toho. Pokud z použitého zdůvodnění vyplyne určitý výrok, o který žádná ze stran nežádala, pak poruší i ust. § 153, odst. 2) OSŘ.

A pokud z použití výroku jiného soudu vyplynula jakékoliv výhoda pro jednu ze stran, pak soud porušil i zásadu nestrannosti.

Je samozřejmé, že spolu s tím vším porušil i čl. 2, odst. 3 Ústavy, protože vykonal státní moc v rozporu se zákonem.

Pokud půjde o řízení, které může soud zahájit i bez návrhu, pak z výše uvedeného přichází v úvahu jen porušení práva vyjádřit se ke všem důkazům, které vyšly v průběhu řízení najevo a s tím spojené vykonání státní moci v rozporu se zákonem, což je porušením zmíněného ustanovení Ústavy a základních lidských práv.

Takže.

I když precedent představuje jistý, a již v dávné minulosti osvědčený, způsob řešení soudních kauz (sporných životních situací), přesto v našem právním prostředí, v prostředí, kde soudní výrok, pokud je použit jako důkaz v jiném soudním řízení, není zákonem ve smyslu základního lidského práva na výkon státní moci v souladu se zákonem, je jeho použití velmi složité, a jak vyplynulo výše v určitých případech zcela nemožné.

Pokud jsem se nevyjádřil dostatečně vyčerpávajícím a jasným způsobem, tak to shrnu. Soud může rozhodovat výhradně na základě důkazů. Při tom platí, že pouze zákon se nedokazuje a nedokazuje se ani to, co je známo soudu z jeho úřední povinnosti. A jaká jsou pravidla pro navrhování, provádění a hodnocení důkazů snad každý ví. Stejně jako každý ví, že každý účastník řízení má základní lidské právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a na výkon státní moci (tedy i soudní) v souladu se zákonem. Soud důkazy (kromě zákona, protože jen tento důkaz jsou povinni účastníci řízení znát) ve sporném řízení navrhovat a ani používat o své vlastní vůli nesmí stejně, jako nesmí připustit, aby kterýkoliv účastník řízení neměl možnost vyjádřit se k použitému důkazu.

Vím. Tenhle výklad odporuje současné praxi. Ale není výrok jiného soudu jen důkazem, který nemusí účastníci řízení znát?

Minule jsem se rovněž jen stručně zmínil o zcela novém prvku v našem právním řádu, který použití precedentu pro určitý případ zcela vylučuje.

Jde o zásadní a přesto dosud absolutně přehlížený prvek. Tím prvkem je ust. čl. 2, odst. 4) Ústavy a v něm obsažené právo člověka smět činit, co není zákonem zakázáno a nebýt nucen činit, co zákon neukládá.

Smět činit, co zákon nezakazuje. To ve své postatě znamená, že člověk může rozhodovat o svém vlastním chování ve všech případech, které se vejdou do výše uvedeného zmocnění.

Výše uvedené ustanovení totiž znamená, že Ústava deleguje na člověka právo smět rozhodnout o způsobu svého chování ve všech případech, v nichž zákon neříká „Člověče, tohle nesmíš!“ nebo „Člověče, tohle musíš!“

Zdůrazňuji. Ústava deleguje na člověka právo rozhodovat o svém vlastním chování.

Proč to zdůrazňuji, protože tatáž právní norma, tedy Ústava deleguje stejné právo, tedy právo rozhodovat o tom, jak se člověk bude chovat i na Parlament, orgány moci výkonné a soudy. I tyto orgány mohou svoje rozhodnutí činit ze stejného důvodu jako člověk. Z důvodu, že je k tomu Ústava zmocnila.

V případě Parlamentu má rozhodnutí podobu zákona, v případě orgánů moci výkonné a soudní, pak podobu pravomocného rozhodnutí.

V případě člověka však má podobu faktického jednání.

Proč se o tom tak rozepisuji?

Protože naše Ústava deleguje právo rozhodovat o svém chování i na člověka. To je něco, co lze označit za revoluci v právu.

Tato delegace je zcela novým prvkem, který ve své podstatě nabourává celý tisíce let fungující právní řád.

Důvodem je skutečnost, že současný právní řád je tvořen tisíce let starým a „osvědčeným“ způsobem – způsobem, který člověkovi říká, co se smí, co je dovoleno s tím, že vše ostatní je považováno minimálně za „obcházení zákona“.

Cítíte ten rozdíl.

Náš právní řád (a bohužel i nově tvořené právní normy), je tvořen způsobem, který lidem říká, co se smí, co je dovoleno. Ústava však říká, že člověk může to, co nemá zákonem zakázáno.

Zákon je sice zákon. Je ale vydán na základě zmocnění v Ústavě. Tedy na základě zmocnění obsažené v téže právní normě, která zmocňuje člověka k tomu, aby rozhodl o svém chování ve všech případech, v nichž zákon neříká „Člověče, tohle nesmíš!“ nebo „Člověče, tohle musíš!“

Z toho jednoznačně vyplývá, že náš současný právní řád je tvořen způsobem, který odporuje Ústavě. Ústava v čl. 2, odst. 3) již 21 let předpokládá, že právní normy u nás budou tvořeny způsobem, který bude lidem říkat, co se nesmí, nebo co se musí.

Náš právní řád však dosud nám lidem říká, co se smí.

Každému kdo zná alespoň základy právní teorie, je jasné, že Ústava je právní norma nejvyšší právní síly a zákon je právní norma právní síly nižší, než jakou má Ústava.

Z toho vyplývá, že ustanovení obsažená v Ústavě jsou závaznější, než ustanovení obsažená v zákoně a to o tolik, že zákon, který Ústavě odporuje, je ve své podstatě nepoužitelný. A Ústavě ve své podstatě odporuje každý zákon, který říká, co je dovoleno, co se smí.

Proto každé jednání člověka, které sice nerespektuje zákonem dovolené jednání, ale je učiněno v souladu s právem smět činit, co zákon nezakazuje, lze sice označit za protizákonné, ale ne za protiústavní. Naopak. Protiústavní v tomto případě je zákon, protože zatímco člověk jedná v souladu se zmocněním obsaženým v Ústavě, zákon v souladu s obsahem Ústavy utvořen není.

Ale abych se vrátil k využitelnosti precedentu v soudním řízení.

Pokud člověk jedná v souladu se zmocněním obsaženým v Ústavě, pak jakékoliv nerespektování tohoto jeho jednání byť zdůvodněné sebelépe zdůvodněným výrokem jakéhokoliv soudu, je porušením práva na výkon státní moci v souladu se zákonem, protože zákon o nejvyšší právní síle – Ústava – říká, že člověk smí všechno, co nemá zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

A protože jde o jednání na základě zmocnění obsaženém v Ústavě, je takové rozhodnutí člověka, byť má podobu faktického jednání stejně právně závazné, jako zákon, nebo pravomocné rozhodnutí orgánu moci výkonné, nebo soudu.

Důvodem je skutečnost, že i tyto orgány mohou vydávat svoje rozhodnutí na základě delegace obsažené v Ústavě, tedy na základě delegace obsažené v téže právní normě, která deleguje právo rozhodovat o svém chování i na člověka. A co víc. Právo člověka rozhodovat o svém chování je obsaženo v čl. 2, zatímco právo státních orgánů – Parlamentu, státní správy a soudů je obsaženo až v čl. 15 a násl.

To znamená, že pokud se dostane do rozporu rozhodnutí člověka, které je učiněno v souladu s Ústavou s rozhodnutím kteréhokoliv státního orgánu, i když je učiněno v souladu s Ústavou, má přednost rozhodnutí člověka, protože právo člověka rozhodnout o svém chování ve všech případech, kdy zákon neříká, co se nesmí nebo, co se musí, je touto společností považováno za důležitější, než právo státních orgánů rozhodovat na základě zmocnění obsaženého v Ústavě.

Protože k základním pravidlům tvorby právních norem patří, že to, co je považováno za nejdůležitější, je v právní normě umísťováno na začátek a to, co je méně důležité, se pak umisťuje do dalších ustanovení každé právní normy.

Takže. Soud je povinen respektovat faktické jednání člověka učiněné na základě čl. 2, odst. 3) Ústavy stejně, jako je povinen respektovat zákon a v případě kolize zmíněných rozhodnutí člověka a zákona, musí upřednostnit rozhodnutí člověka. Jinak porušuje Ústavu.

V praxi ust. čl. 2 odst. 3) Ústavy znamená, že v našem právním řádu neexistují, ve vztahu k lidskému jednání, tzv. „mezery v právu“, protože všechno to, co neřeší zákon, řeší každý člověk tím, že jedná způsobem, který mu zákon nezakazuje. Proto je v tomto případě použití výroku jiného soudu ke zdůvodnění výroku svého, pokud je jeho cílem „překlenout mezeru v právu“ zcela vyloučeno.