Je Ústava závazná norma, aneb pomůže další Pražská defenestrace?

V minulém blogu jsem popsal několik případů, v nichž si lidé - státní úředníci, dělali, co chtěli a to bez ohledu na platné zákony a uvedl jsem cestu, která by mohla vést k nápravě. Reakcí na něj nebylo mnoho, ale přesto z nich vyplynula skepse a beznaděj.

V jedné autor konstatoval, že to, co se nás netýká, zůstane v obecné rovině, a když se nás to týkat začne, pak je již pozdě, protože jsme nepřipraveni.

V druhé pak zazněla otázka, které politické hnutí bude mít odvahu začít trvat na tom, že Ústava je závazná právní norma a ve třetí bylo jen odevzdané konstatování, že si mocní vždy dělali, co chtěli.

Co s tím?

To je jednoduché. Nenechme si to líbit.

Ono „Nenechme" je v tomto případě myšleno doslova a do písmene, protože nikdo to za nás neudělá a ani udělat nemůže.

Uvědomte si, o co jde.

Nejde nám přece o to, abychom se zbavili jedněch mocných a ty nahradili novými mocnými, jak tomu bylo vždy v minulosti, když se lid v Praze vzbouřil a vyhodil ty, kteří v dané době vládli. Naposledy v listopadu 1989.

V současnosti nejde jen o změnu vládnoucích lidí. Jde o změnu způsobu vlády. Přesněji o změnu způsobu řízení lidské – tedy naší – společnosti.

Od dob rozpadu prvobytně pospolné společnosti, a to je několik tisíc let, byla lidská společnost řízena tak, aby byly co nejlépe uspokojovány potřeby bohatých a mocných.

Veškeré výměny těch, kteří společnost v těch dobách řídili, byly proto jen výměnou lidí, bez možnosti změnit způsob řízení.

Poslední radikální změna v personálním obsazení vedoucích míst v našem státě však přinesla i něco, co se do té doby možné nebylo.

Přinesla základní lidská práva a spolu s tím i zakotvení demokratických principů řízení naší společnosti.

Je sice pravda, že to bylo v době, kdy noví vládci stále ještě setrvávali v naivních představách o možnostech řízení lidské společnosti po skončení vlády komunistů, ale nic to nezměnilo na faktu, že uvedené principy byly začleněny do základního zákona této společnosti do Ústavy. To na straně jedné.

Na straně druhé. Vidíme všichni, kam naše společnost spěje, když se spoléháme na to, že za nás někdo něco udělá.

Neviditelná ruka trhu, svého času tak silně prosazovaná p. Klausem, nám to zcela jasně dokazuje.

Korupce, klientelismus, nezákonnost a další nešvary. To je jediný výsledek toho, že se spoléháme na to, že za nás někdo něco udělá.

Poslední případ – pan John a jeho VV. Proklamovaná krásná hesla a cíle a jak to dopadlo?

Jen se k moci a tím i k veřejným (tedy našim) penězům dostali další lidé.

Z toho vyplývá jediné.
Na jednu stranu. Musíme si ze svého středu vybrat lidi, kteří budou o společných věcech rozhodovat. To jinak nejde.

Na stranu druhou. Nemůžeme, a pokud nechceme, aby se situace dále zhoršovala, pak se ani nesmíme spoléhat na to, že někdo za nás něco udělá.

Na to musíme zapomenout.

Chceme-li, aby se situace u nás změnila a to změnila tak, aby v preambuli Ústavy proklamovaný „demokratický, právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka" nebyl jen textem na kusu papíru, pak se o to musíme postarat sami.

K tomu je jen jedna cesta. Opakuji. Přestat se spoléhat na to, že za nás někdo něco udělá.

Sami se musíme seznámit s obsahem naší Ústavy a musíme znát svoje práva, alespoň ta základní a s ostatními se musíme seznámit vždy, když se nás začnou týkat.

Sami se musíme důsledně zapojit do řízení věcí veřejných.

Pokud jde o první případ. Pozn. na okraj. Pokud mám správné informace, pak se v USA učí ústavu nazpaměť již děti. U nás se jí nezabývají ani právníci profesionálové. U nás je považována za právní normu, která je v běžném životě člověka nepoužitelná.

U nás je naprosto běžné, že se v současnosti právo vykládá inkvizičním – tedy nejtvrději totalitním – způsobem. To je tak, že se z celé právní normy vytrhne jedno jediné ustanovení, které vyhovuje tomu, kdo to potřebuje, a na tom se postaví celý případ.

S tím, že každé ustanovení zákona je nutné vykládat v návaznosti na ostatní ustanovení téhož zákona a celého právního řádu včetně Ústavy a Listiny základních práv, tak s tím si nikdo, a tedy ani státní úředníci, včetně soudců až tak moc hlavu neláme.

Takže. Nejprve se s obsahem Ústavy seznámíme, pak musíme trvat na tom, aby její obsah byl dodržován. A pokud to nepůjde cestou u nižších státních úředníků (na místní, okresní a krajské úrovni), pak se toho musíme dovolávat v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků u orgánů vyšších, až po Ústavní soud.

Je potřeba si uvědomit, že všude tam, kde není možný žádný opravný prostředek v situaci kdy kterýkoliv (a to zdůrazňuji – kterýkoliv) státní úředník nebo státní úředníci jednali v rozporu se zákonem {čl. 87, odst. 1, písm. d) Ústavy}.

 Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod} a to ve všech případech, kdy byly vyčerpány všechny opravné prostředky, které zákon dovoluje, stejně jako všude tam, kde zákon procesní prostředek k ochraně práva neposkytuje {§ 72, odst. 3) – 5) zákona o Ústavním soudu}.

A k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dojde ve všech případech, v nichž bylo státními úředníky rozhodnuto v rozporu se zákonem.

Že je to moc náročné a drahé, protože v právu se nikdo nevyzná a advokáti jsou příliš drazí?

To je pravda.

Domnívám se však, že jen částečně. Složité to je, protože zákony jsou, alespoň podle mne, záměrně tvořeny tak, aby se zdály být složité.

To má dva důvody. Jednak je to dáno dlouhým vývojem, kterým právo od dob rozpadu prvobytně-pospolné společnosti prošlo. Dlouhým vývojem, který byl zaměřen na to, aby právo co nejlépe chránilo sobecké zájmy malé skupiny bohatých a mocných na úkor objektivní potřeby většiny. Těmto účelům vyhovoval stav, kdy se v právu nikdo nevyznal, protože takový stav umožňoval bohatým a mocným vykládat zákony, které nemohly být z objektivních příčin dostatečně určité, podle své potřeby.

Uvedený stav pak přežil i do dnešní doby. Proto je právo tak složité a lze se v něm těžko vyznat. A nevyznají se v něm pořádně ani právníci - profesionálové. Ani oni nezaznamenali, že např. soudy v dnešní době již nemohou vykládat jednotlivé zákony podle svých představ a uvážení, protože dnes platí, že člověk může vše, co nemá zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon nenařizuje.

Na základě tohoto ustanovení Ústavy jsou soudy (a nejen ony, ale všechny státní orgány) povinny akceptovat jakékoliv jednání člověka, které je vykonáno v souladu s tímto zmocněním obsaženým v Ústavě a to bez ohledu na to, zda zákon takové jednání dovoluje nebo ne.

To samé platí i pro rozhodnutí soudu. Pokud se soud ve svém výroku opře o výrok jiného soudu, je to špatně, protože výrok jakéhokoliv soudu (s výjimkou výroku soudu Ústavního) není zákonem ve smyslu výše uvedeného ustanovení Ústavy.

Proč se to u nás nerespektuje, a proč si nedovolí nižší soud jít proti rozhodnutí soudu vyššího stupně, to jsem uvedl minule. Protože naše soudnictví se navenek sice ohání demokratickou nezávislostí, ale uvnitř něj funguje tuhá totalita v podobě nadřízených a podřízených soudů vyjádřená tím, že pokud soudce nižšího stupně nejedná v souladu s rozhodnutím (i protiprávním) soudu vyššího stupně, je disciplinárně stíhán.

To k jednomu kroku, který musíme udělat my, „obyčejní" lidé k tomu, aby se totalita u nás skutečně změnila v demokracii.

K druhému kroku pak považuji za nutné říci, že zapojení do řízení věcí veřejných znamená plně využívat svých práv – zejména práva na informace – a důsledně trvat na tom, aby nám bylo pravdivě odpovídáno na položené otázky a v případě jakýchkoliv pochyb, abychom to dávali najevo při každé příležitosti, kterou nám náš právní řád poskytuje. Tou nejdůležitější jsou volby a možnost rozhodovat o konkrétních lidech, kteří nás budou při řízení věcí veřejných zastupovat. Nebojme se využívat preferenčních hlasů k tomu, abychom z práva zastupovat nás při řízení společných věcí vyřadili ty, kteří toto právo využívají především ke svému vlastnímu prospěchu.

 Z toho, co jsem uvedl, vyplývá, že pokud chceme, aby se u nás něco změnilo, musíme začít se změnou sami od sebe. Teprve potom dojde k nápravě v celé společnosti.

Pokud mne paměť neklame, pak slovo demokracie je složením dvou původně řeckých slov, která znamenají vláda lidu. Nikoliv vládu jejich zástupců, ale vládu lidu. Je proto jen a jen na nás, abychom se jako vládci začali chovat a donutili naše zástupce k tomu, aby naši vůli skutečně respektovali.

A pokud se vám zdá, že současná právničina je příliš složitá na to, aby ji mohl „obyčejný" člověk pochopit, pak si dovolím tvrdit, že alespoň v mém podání až tak moc složitá není. O tom vás snad přesvědčuji ve svých blozích.

A pokud byste měli zájem seznámit se se základy té „mojí" právničiny, pak v nakladatelství Beletris posuzují moji práci nazvanou Člověk, právo a spravedlnost, jejímž obsahem je výše uvedené včetně postupu, jak jsem k tomu dospěl.

Takže. Pokud máte zájem seznámit se s tou „mojí" právničinou, zeptejte se na adrese [e-mail] na to, jak to s knihou vypadá.