Autorské poplatky - praxe a teorie

Na tomto místě se snažím poukázat na fakt, že v naší společnosti není v oblasti práva něco v pořádku a že toho není málo. Jedním z problematicky aplikovaných ustanovení našeho právního řádu jsou i autorské poplatky – konkrétně poplatky za sdělování díla veřejnosti.

Praxe. Setkal jsem se s takovýmto případem.

Na prodejnu přišel kontrolor z Intergramu a zjisti, že tam hraje reprodukovaná hudba. Sepsal zápis a odešel.

Po jeho odchodu se celý rok nic nedělo, až po roce přišla od advokáta výzva k úhradě bezdůvodného obohacení s příslušenstvím, tedy s náklady vymáhání – odměna advokáta s úrokem z prodlení. Bezdůvodné obohacení bylo vymáháno za dobu ode dne kontroly do konce kalendářního roku.

Odpovědí bylo zamítavé stanovisko zdůvodněné tím, že nárok nebyl před vymáháním uplatněn a proto jsou náklady vymáhání bezpředmětné. Dále bylo konstatováno, že nebylo prokázáno provozování rozhlasu v tvrzené době a ani to, že je majitel prodejny vůbec povinen poplatek platit.

V odpovědi byl dále odkaz na ust. čl. 2, odst. 4 Ústavy s tím, že pokud budou chtít prokázat výše uvedené skutečnosti, ať to dělají v návaznosti na uvedené ustanovení Ústavy.

Opět se nic nedělo, až po půl roce přišel od soudu platební rozkaz na úhradu bezdůvodného obohacení s úrokem a nákladů řízení.

Žaloba byla zdůvodněna následujícím způsobem cit.:

„Žalovaný provozoval v období 2. 9. 2010 – 31. 12. 2010 provozovnu, na které v uvedeném období docházelo prostřednictvím zvukového zařízení k zpřístupňování výkonů a záznamů výkonných umělců veřejnosti, tj. k veřejné produkci, a to bez potřebného licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Žalovaný poté, kdy provedenou kontrolou dne 3. 9. 2010 bylo zjištěno na výše uvedené provozovně porušování autorského zákona, neuzavřel s žalobcem potřebnou licenční smlouvu, přestože i nadále docházelo na předmětné provozovně žalovaného k veřejné produkci. Žalovaný se tímto jednáním ve smyslu ust. § 40 odst. 4 bezdůvodně obohatil na úkor nositelů práv chráněných autorským zákonem, jejichž kolektivní správu vykonává žalobce. Celková výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného za shora uvedené období byla vyčíslena na částku …. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovaného k úhradě peněžité náhrady bezdůvodného obohacení, a to do 15 dnů od odeslání výzvy. Žalovaný na tuto výzvu odpovídajícím způsobem nereagoval a dlužnou částku neuhradil.“

Žádné zdůvodnění, žádné vysvětlení, žádné dokazování skutečností, jen konstatování, že v určité době došlo k bezdůvodnému obohacení doložené kontrolním protokolem, který dokazoval pouze to, že v době kontroly (tedy v konkrétní den a konkrétní hodinu) hrálo na prodejně rádio a vyúčtováním bezdůvodného obohacení.

Zajímavá je i zmínka o tom, že žalovaný nereagoval odpovídajícím způsobem a dlužnou částku neuhradil.

Z ní vyplývá, že žalobce je přesvědčen, že jediné řešení, které mělo následovat, bylo uhradit požadovanou částku. Jinou možnost si nepřipouštěl.

Podaný odpor reagoval jen na obsah žaloby, a proto v něm bylo konstatováno, že zákon sice přiznává právo na vydání bezdůvodného obohacení, ale neobsahuje domněnku, že k bezdůvodnému obohacení dochází vždy, když je s dílem neoprávněně nakládáno.

Jako druhý důvod bylo uvedeno, že žalobce pouze tvrdí, že v uvedené době (ode dne kontroly, do konce přísl. kal. roku) docházelo k veřejné produkci a nijak to nedokazuje.

Třetím argumentem bylo, že žaloba je snahou o nepřípustný zásah do výkonu vlastnických práv, protože žalobce se snaží nuceně omezit výkon vlastnického práva k věci (rozmnoženině díla), kterou majitel prodejny řádně koupil. Protože spolu s koupí věci přechází na kupujícího i všechna vlastnická práva. K nim patří i právo věc užívat podle vlastního uvážení. Proto je nutné snahu žalobce, rozhodovat o tom, zda majitel bude předmět svého vlastnictví užívat nebo ne, považovat za nepřípustný zásah do výkonu vlastnického práva, protože se žalobce snaží nuceně omezit výkon vlastnických práv a to nikoliv na základě zákona, ale v rozporu se zákonem, nikoliv ve veřejném, ale v soukromém zájmu, a nikoliv za náhradu, ale s povinností vlastníka platit za takové omezení.

Později se podařilo získat podrobnější vysvětlení toho, proč má majitel prodejny platit za to, že mu na prodejně hraje hudba, z něhož vyplynulo, že podle ust. § 30 odst. 1 autorského zákona se za užití díla podle tohoto zákona nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li tento zákon jinak, doplněné konstatováním, že cit.: „Je zřejmé, že každá podnikající fyzická či právnická osoba uskutečňuje svou činnost za účelem dosažení přímého či nepřímého hospodářského prospěchu. Pokud tedy tato fyzická osoba – podnikatel či právnická osoba při provozování své činnosti užívá předměty ochrany jejich sdělováním veřejnosti, bude nutné uzavřít smlouvu s příslušnými kolektivními správci.“

Takže. Každá podnikající fyzická, či právnická osoba pouští hudbu proto, aby získala nějaký hospodářský prospěch.

Toť argument.

Proti tomu doplním teorii uvedenou v odporu.

Forma a obsah licenční smlouvy a způsob jejího

uzavření.

Pokud jde o formu udělení licenční smlouvy, vychází výklad Intergramu z tvrzení, že licenční smlouvu lze uzavřít jen písemně. I když požadavek písemné formy licenční smlouvy Intergram přímo nezmiňuje přesto z jeho jednání lze existenci této podmínky dovodit.

Proto je v tomto případě nutné vycházet z ust. § 46, odst. 4) zák. č. 121/2000 Sb., autorského zákona. Tam se praví, že smlouva vyžaduje písemnou formu, poskytuje-li se licence jako výhradní.

V tomto případě se jedná o licenční smlouvu nevýhradní.

Z uvedeného ustanovení autorského zákona pak jednoznačně vyplývá, že nevýhradní licenční smlouva písemnou formu mít nemusí, že tedy může být uzavřena i ústně. 

Pokud jde o obsah licenční smlouvy, pak z ustanovení § 49, odst. 2, písem d) autorského zákona, vyplývá, že licenční smlouva může být poskytnuta i bezúplatně.

Pokud jde o způsob uzavření licenční smlouvy, je nutné vyjít z toho, že autorský zákon umožňuje, aby licenční smlouva měla i jinou, než jen písemnou formu.

Pro výklad všech způsobů ústního uzavření licenční smlouvy platí obecná ustanovení občanského zákoníku, pojednávající o právních úkonech jako projevech vůle a o možnostech, jak právně relevantně vůli projevit. Jde tedy zejména o ustanovení §§ 43a, 43c, 34 a 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Z nich vyplývá, že smlouva vzniká na základě projevu vůle nabídky a jejího přijetí, přičemž projev vůle může být proveden i bezeslovně, jen faktickým jednáním včetně nekonání.

Jak vyplývá z důkazů, které přiložil Intergram k žalobě, on věděl, že na prodejně hudba v době kontroly zněla a nic proti tomu neučinil. On za celý rok ode dne kontroly do dne, kdy předal věc k vymáhání pohledávky, neučinil nic, z čeho by se dala odvodit jeho vůle udělit licenci písemně a za úplatu.

Neučinil. To znamená. Neprojevil nesouhlas s daným stavem a neprojevil ani svoji vůli realizovat svoje právo na udělení licence a získání odměny za její udělení.

Budeme-li vycházet z postoje Intergramu, z něhož lze dovodit, že existuje povinnost žádat o udělení licence, pak je, s odkazem na výše uvedená ustanovení občanského zákoníku, nutné fakt, že v době kontroly na prodejně hudba hrála, chápat jako nabídku na uzavření licenční smlouvy učiněnou faktických jednáním. Hudba zněla, kontrolor to slyšel a kontrolovaný neučinil nic, z čeho by se dalo dovozovat, že hudba nadále znít nemá. Kontrolovaný tak projevil svoji vůli po tom, aby na jeho provozovně hudba hrála i nadále a to při jednání učiněném vůči zástupci Intergramu.

Intergram tento fakt zjistil a nijak na něj nereagoval. To znamená, že o takovém jednání (nabídce) věděl a neprojevil svůj nesouhlas.

Proto jeho nekonání není možné, v návaznosti na výše uvedená ustanovení autorského zákona, chápat jinak než tak, že s uvedeným stavem souhlasil. Souhlasil s tím, že hudba bude i nadále znít, přičemž nevyužil svého práva požadovat za takový stav odměnu.

Smlouva byla tedy uzavřena ústně a bylo dohodnuto, že odměna poskytnuta nebude.

Pokud budeme vycházet z teze, že udělit licenci a hlavně požadovat za její udělení odměnu je právem autora (jeho zástupce), pak skutečnost, že Intergram nekonal, znamená, že nechtěl svého práva využít. Proto majitelovi prodejny povinnost uzavřít licenční smlouvu a hlavně poskytnout za její uzavření odměnu, nevznikla. Intergram svoje právo nevyužil, nemohla tedy vzniknout právu Intergramu odpovídající povinnost majitele prodejny.

V daném případě pak skutečnost, že o předmětné činnosti Intergram věděl a nic proti tomu nepodnikl, znamená následující. Věděl, že hudba hraje. Věděl, že má právo udělit licenci a hlavně požadovat za její udělení odměnu. Věděl, nebo měl vědět, protože je to stanoveno v zákoně, že licenci lze udělit i ústně a bezúplatně a přesto neučinil nic, aby byla licence udělena písemně a za úplatu.

V takovém případě je nutné chránit dobrou víru druhé strany v legálnost svého jednání, protože uvedenou nečinnost Intergramu nelze vyložit jinak, než tak, jak je uvedeno výše.

Ať již tedy vyjdeme z předpokladu povinnosti žádat o uzavření licenční smlouvy nebo vyjdeme z předpokladu práva autora licenci udělit a požadovat za její udělení odměnu, pak zjistíme, že podle platné právní úpravy licence udělena byla nebo v důsledku nezájmu žalobce nevznikla povinnost licenci získat a že tedy k bezdůvodnému obohacení, jehož vydání se Intergram domáhá, nedošlo.

Diskriminace

Z názorů Intergramu, získaných dodatečně vyplývá, že Intergram opírá svůj nárok o tvrzení, že každá fyzická podnikající osoba je povinna platit za to, že v prostorách, sloužících k jejímu podnikání, poslouchá hudbu. Jen o podnikající fyzické osobě mluvím proto, že tento případ se týká právě této osoby.

Svoje tvrzení však nedoložil odkazem na příslušné ustanovení autorského zákona a to ani tehdy, když byl o to výslovně požádán.

V první odpovědi na dotaz mimo jiné cituje ust. § 30 odst. 1 autorského zákona, v němž se ale o fyzických podnikajících osobách nemluví. V něm se mluví o fyzických osobách obecně.

Kromě toho v této odpovědi cituje stanovisko Ústavu autorského práva, práv průmyslových a práva soutěžního PFUK ze dne 27. 3. 2003, v němž jsou vysvětleny, pojmy „veřejnost“ a „soukromí fyzické osoby“ a v závěru tvrdí, že každá podnikající fyzická nebo právnická osoba musí mít uzavřenou licenci v případě, že v jejích prostorách zní hudba.

Jako odpověď na doplňující dotaz provádí podrobnější výklad rozdílu mezi „veřejným“ a „soukromým“ užitím díla. Odpověď pak končí textem, v němž opět tvrdí, že každá podnikající fyzická nebo právnická osoba musí mít uzavřenou licenci v případě, že v jejích prostorách zní hudba.

Pokud vyjdeme z ust. § 30 odst. 1 autorského zákona, pak nezbytnou podmínkou tzv. „veřejné produkce“ je snaha o dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, přičemž zákon nerozlišuje mezi podnikající, či nepodnikající fyzickou osobou a o právnických osobách se vůbec nezmiňuje.

Podle výkladu pojmů „veřejnost“ a „soukromí“ provedeného zmíněnou institucí je však veřejnou produkcí každá produkce, která umožňuje individuálně neurčeným osobám poslouchat reprodukovanou hudbu. V tomto případě by pak veřejnou produkcí bylo každé vyzvánění mobilního telefonu, v němž je místo zvonku použita hudba nebo slovo stejně, jako každá hudba, která by zněla z automobilu, rodinného domku nebo bytu v případě, že by je bylo možné slyšet na veřejně přístupném prostranství, stejně jako každá hudba, která by zněla z příslušného přístroje např. na plovárně, na zahradě apod., protože v těchto případech by šlo o to, že je umožněno individuálně neurčenému okruhu osob poslouchat hudbu. Veřejnou produkcí by byla i každá hudební produkce pořádaná v okruhu sice individuálně určených osob a v uzavřené místnosti, ale v přítomnosti osob, které nespadají do okruhu nejbližších osob (lze dovodit, že výhradně rodinných příslušníků), protože i produkce pro individuálně určené osoby může být produkcí „veřejnou“.

V odpovědi však Intergram tvrdí, že o veřejnou produkci nejde, když jde o užití v obydlí bez úmyslu sdělovat je individuálně neurčenému okruhu osob z veřejnosti za úplatu nebo dosažení obchodního prospěchu a veřejnost nemá přístup do těchto soukromých prostor. A dále pak i to, že užití předmětů ochrany, které přesahuje osobní potřebu fyzické osoby, může směřovat i vůči individuálně určeným osobám.

V závěru této odpovědi pak tvrdí, že každá podnikající fyzická osoba uskutečňuje svou činnost za účelem dosažení přímého či nepřímého hospodářského či obchodního prospěchu, a proto musí, pokud při provozování své činnosti užívá předměty ochrany, uzavřít smlouvu.

Při tom zcela opomíjí skutečnost, že i nepodnikající fyzická osoba může provádět hudební produkce za účelem dosažení přímého hospodářského nebo obchodního prospěchu a podnikající fyzická osoba může poslouchat hudbu beze snahy získat přímý nebo nepřímý hospodářský nebo obchodní prospěch, tedy jen jako prostředek ke zpříjemnění času, který tráví tím, že se věnuje předmětu svého podnikání.

V zákoně je jako rozhodující znak pro rozlišení veřejné a soukromé produkce (volného užití díla) uvedena snaha o získání přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu prostřednictvím užití předmětů ochrany a to bez ohledu na to, zda jde o fyzickou podnikající nebo fyzickou nepodnikající osobu. Intergram však tvrdí, že rozhodujícím znakem je to, zda fyzická osoba podniká nebo ne.

Za užití díla, podle ust. § 30 odst. 1) autorského zákona, je nutné pokládat i užití díla nepodnikající fyzickou osobou v případě, že účelem užití je dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu.

Tvrzení Intergramu, že každá fyzická podnikající osoba provozuje svoji činnost za účelem dosažení zisku, je sice pravdivé, ale pravdivé není to, že každá fyzická podnikající osoba má v předmětu svého podnikání užívání díla ve smyslu ust. § 30, odst. 1) autorského zákona.

Proto z prostého faktu, že fyzická osoba podniká, nelze automaticky dovozovat, že smyslem jejího podnikání je dosahování přímého hospodářského nebo obchodního prospěchu tím, že užívá předměty ochrany. Ba naopak. Toto tvrzení by ve své podstatě znamenalo, že se podnikající fyzická osoba, která má jako předmět podnikání např. nákup a prodej zboží, systematicky a s cílem dosáhnout zisku zabývá i užíváním díla se smyslu výše uvedeného ust. autorského zákona, že se tedy snaží o dosažení přímého prospěchu užíváním díla. Takové tvrzení se však rovná tvrzení, že se daná fyzická podnikající osoba dopouští nedovoleného podnikání, protože na zpřístupňování předmětů ochrany veřejnosti nemá příslušné povolení. Takové tvrzení je nutné dokázat. To Intergram neučinil.

Zbývá nám tedy dosažení nepřímého prospěchu. K tomu platí.

Nikde v zákoně není stanoveno, že hudba znějící např. na prodejně fyzické podnikající osoby, přináší automaticky nepřímý hospodářský nebo obchodní prospěch stejně, jako v žádném zákoně není stanovena domněnka, že účelem hudební produkce např. na prodejně fyzické podnikající osoby je dosažení nepřímého prospěchu.

Proto je nutné snahu získat pomocí hudební produkce nepřímý hospodářský nebo obchodní prospěch dokázat. Ani to však Intergram neučinil.

Intergram tak nedokázal splnění podmínek pro vznik bezdůvodného obohacení, o jehož vydání žádá.

Kromě toho. Požadavek Intergramu postavený na jeho uvedeném výkladu je tak v přímém rozporu s autorským zákonem a ve své podstatě znamená, že člověk – fyzická osoba, která podniká, nemá stejná práva, jako člověk – fyzická osoba, která nepodniká.

Takový přístup je nutné označit za diskriminaci, protože i podnikající fyzická osoba je člověkem a všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech – čl. 1 Listiny základních práv a svobod. I člověk v pozici podnikající fyzické osoby má právo na to, aby mohl poslouchat hudbu pro svoji soukromou potřebu, tedy jen proto, že mu to zpříjemní čas trávený při podnikání (i když jde o čas strávený v prostorách určených k podnikání) stejně jako má právo na to, aby za poslouchání hudby platila i nepodnikající fyzická osoba, pokud organizuje veřejnou produkci, tedy produkci, jejímž cílem je dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu.

 Tím ještě nekončím. Pokračování dne 20.8.2012 v 10:30 hod.